Mezinárodní hudební festival Kutná Hora pod dramaturgickým vedením violoncellisty Jiřího Bárty klade důraz na princip dramaturgických kontrastů i vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti. Ne jinak tomu bude i letos, kdy se od 3. do 11 června 2023 koná 16. ročník tohoto festivalu, který do Kutné Hory láká hudbymilovné publikum z celé České republiky a ze zahraničí. Koncerty budou umístěny do chrámu sv. Barbory, kostela sv. Jana Nepomuckého, kaple Božího těla, kavárny Blues Café a do kostela Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory.

Operní dramaturgové mají u nás těžký život. Když chtějí vzbudit zájem o jinou Dvořákovu operu, než je všeobecně uznávaná Rusalka a nespokojí se s opakováním těch dvou oper, které Rusalce předcházely, totiž s Jakobínem nebo s Čertem a Káčou, jsou nuceni dramaturgicky upravovat některou z jeho oper, které jsou ve valné většině téměř nehratelné. Odstrašujícím příkladem je Dvořákova operní prvotina Alfréd, zkomponovaná v až hrozivě epigonském stylu napodobujícím Richarda Wagnera. Víme, že Antonín Dvořák nebyl rozeným divadelníkem a na jeho hudebně dramatických dílech je to znát. Jeho poslední opera Armida, v níž svedl nerovný boj s mnohomluvným libretem Jaroslava Vrchlického inspirovaným Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem, je stižena dvořákovsky rozvláčnou strukturou opery plné proporčně nevyrovnaných výjevů.

Bavorští rozhlasoví symfonici s Danielem Hardingem přivezli na letošní Pražské jaro Sedmou symfonii Gustava Mahlera a korunovali tím tento ročník. Slovem strhující, oslňující, brilantní provedení, v celku i v detailu, bylo názorným dokladem toho, co znamená tradice. Přesněji, co může znamenat, je-li tato tradice cílevědomě pěstována, rozvíjena a po dlouhá léta naplňována konkrétním obsahem.

Od založení starobrněnského kláštera, jehož součástí je nádherný gotický chrám, uplynulo 700 let. Je to místo spjaté v dějinách s mnoha významnými osobnostmi, nelze nezmínit G. J. Mendela, z hudební oblasti vzpomeňme alespoň Leoše Janáčka, který sem byl ve svých jedenácti letech přijat do fundace, kterou tehdy vedl Pavel Křížkovský. Pod názvem „Klášter cisterciaček na Starém Brně a jeho zakladatelka královna Alžběta“ se v Brně uskutečnila ve dnech 22.–24. května 2023 mezinárodní vědecká konference, která se věnovala nejen osobnosti donátorky Elišky Rejčky, ale nejrůznějším společenským a uměleckohistorickým aspektům oné dávné doby.

Hned dvakrát jsme měli příležitost slyšet na letošním Pražském jaru vynikajícího francouzského cembalistu Jeana Rondeaua. V sobotu 20. května vystoupil v Anežském klášteře se sólovým recitálem, o den později, v neděli 21. května, se představil – opět v Anežském klášteře – jako člen souboru Nevermind.

Koncertní cyklus Břevnovská hudební setkání pořádá agentura Auramusica již od roku 2014 s vytříbenou dramaturgií dr. Ilji Šmída a vybudovala pevnou pozici cyklu v pražském kulturním dění. V jeho rámci vystupují jak renomovaní, tak i mladí talentovaní interpreti klasické hudby, kteří zaujali četné abonenty a přidávají se stále další posluchači se zájmem o vynikající koncerty. Praha 6 poskytuje záštitu koncertům konaným v Tereziánském sále Břevnovského kláštera a v kostele Církve československé husitské v centru Dejvic.

Česká filharmonie v desátých letech zvala k hostování nadějné mladé dirigenty ze světa. Bylo to poslechově přínosné a coby zrcadlo domácímu hudebnímu životu inspirující. Bohužel od toho možná nejen z provozních důvodů odstoupila. Festival Pražské jaro šel českou cestou a naštěstí vytrval. A tak si během let odbyli debut například dirigenti Marek Šedivý, Jiří Rožeň, Robert Kružík a Marek Prášil. Všichni potvrdili svůj talent a v té či oné míře se prosadili v Česku i v cizině. Letos dalo Jaro 22. 5. šanci Aleně Hron (rozené Jelínkové), která dokončuje své studia na Zürcher Hochschule der Künste, přičemž ji blahodárně podporuje nejen její okolí, ale i Hudební nadace Stadler-Trier. Ukázala velmi silný talent a potěšilo mě, že Česká republika má další výbornou dirigentku.

V neděli 21. května proběhl v pražském Rudolfinu další ze stěžejních koncertů MHF Pražské jaro. Rezidenční umělec letošního festivalu, francouzský violista Antoine Tamestit (mimochodem letos i ve funkci předsedy poroty prvního ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru viola) při svém posledním ze svých tří koncertních vystoupení tentokrát spojil své výjimečné umění s německou houslovou virtuoskou Isabelle Faust, s níž tvoří již několik let ustálené duo. Nedělní koncert těchto dvou hvězd současného interpretačního nebe z děl Monsieura de Sainte-Colombe, W. A. Mozarta, G. Kurtága a B. Martinů byl skutečně netradičním a výjimečným komorním zážitkem.

Antoine Tamestit, 1979, mi připadá jako nenápadný demiurg mezi violovým vesmírem a pozemšťany. Každé jeho rezidenční vystoupení na letošním festivalu Pražské jaro bylo něčím nezapomenutelné. Bylo tomu tak i na recitálu 20. května ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy byl jeho partnerem báječný klavírista Cédric Thiberghien, 1975 (s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony kdysi nahrál Brahmsův První koncert; je uměleckým partnerem i Aliny Ibragimovy a Stéphana Degouta).

Před dychtivě očekávaným prvním vystoupením světoznámého souboru Les Talens Lyriques v Praze, pod taktovkou Christopha Rousseta (Rudolfinum, 29. května), jsem zastihla jeden z jejich nedávných koncertů v Londýně, druhý ve Vídni. Výrazný rozdíl v jejich dramaturgii ukázal pozoruhodnou šířku repertoáru ansámblu.