Festival Pražské jaro hostil v pondělí 29. května renomovaný francouzský barokní soubor Les Talens Lyriques. Mistři francouzské barokní artikulace působí na scéně již více než 30 let a jejich dirigent a cembalista Christophe Rousset dostal za svoji celoživotní práci krom jiných i nejvyšší francouzské vyznamenání, řád rytíře Čestné legie. Pondělní večer v Rudolfinu měl tedy patřit k tomu nejlepšímu, co letošní program PJ pro barokní milovníky nabízí. Vždyť Rousset se svou partou mnohokrát dokázal, že mezi barokní elitu v Evropě jednoznačně patří. Přesto jsem po pondělním koncertě odcházel z Rudolfina se smíšenými pocity.

Tomáš Víšek je nejen výborný klavírista a neúnavný průzkumník skrytých zákoutí klavírní literatury, ale také člověk obdařený mimořádným smyslem pro humor. V úterý 30. května 2023 oslavil své šestašedesátiny. Den předtím, v pondělí 29. května, vystoupil ve Studiu Ypsilon (s nímž řadu let spolupracuje) na recitálu nazvaném Ještě je mi 56 pozpátku. Ten název vypadá trochu jako rébus, ale je to rébus lehce rozluštitelný: klavírista tím chtěl připomenout, že pondělek 29. května je posledním dnem, kdy je mu ještě pouhých pětašedesát.

Inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser Romea Castellucciho měla premiéru v Bayerische Staatsoper München už v květnu roku 2017 pod taktovkou Kirilla Petrenka. Obnovena tam byla o dva roky později, dirigovala ji Simon Young, a v červenci 2021 ji nastudoval Asher Fisch. Letos ji přenesli na Osterfestspiele Salzburg, založeném, jak víme, Herbertem von Karajanem, a svůj Gewandhausorchester Leipzig řídil Andris Nelsons. Tannhäuser Romea Castellucciho, který je jeho režijním i výtvarným tvůrcem včetně light designu, je plný vícenásobných symbolů. Vede diváky pomocí většinou jasně čitelných výtvarných metamorfóz Wagnerovým dílem o podobách lásky, spasení a odpuštění. Tannhäuser je tu však do značné míry pasivní bytostí, která nikdy nedokáže být v pravou chvíli na správném místě, je ztracenou existencí, za jejíž spásu bojují jiní.

Nejproslulejší česká pěvkyně současnosti a držitelka řady prestižních domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání, s kariérou trvající přes třicet let, v pátek oslavila životní jubileum.

Aerofilms zprostředkovaly v sobotu 19. května další přenos z Metropolitní opery v New Yorku, novou premiéru Mozartova Dona Giovanniho, a tentokrát jsme měli naše želízko v ohni. Adam Plachetka si zazpíval a zahrál Giovanniho sluhu Leporella v inscenaci, kterou režíroval Ivo van Hove. Jak už to tak někdy bývá, Metropolitní opera si vyhlédla inscenaci, která měla premiéru v pařížské Opéra Bastille v roce 2019. V únoru loňského roku ji v Paříži uvedli v obnovené premiéře, a to už v koprodukci s Metropolitní operou. Přímý přenos z Met zprostředkoval nejen rozhovory se sólisty, ale také s režisérem Ivo van Hovem a scénografem a světelným designerem inscenace Janem Versweyveldem.

Igor Levit je jedním z nejosobitějších a nejpozoruhodnějších současných pianistů a na letošním Pražském jaru patřil k nejzářivějším hvězdám. Pro svůj festivalový recitál (Rudolfinum, 25. května 2023) si připravil velmi zvláštní program, který v žádném případě nelze označit za „tuctový“.

Koncert, který nabídlo Pražské jaro svému publiku v Rudolfinu v úterý 23. května, náležel k největším festivalovým magnetům. Přestože na programu byla výhradně soudobá, ba dokonce nejsoudobější hudba, což se mohlo zdát z hlediska dramaturgického hodně riskantní, bylo Rudolfinum vyprodané do posledního místa. Pořadateli se totiž podařilo pro tento koncert angažovat dvě skutečné superhvězdy: k dirigentskému pultu České filharmonie byl přizván proslulý americký minimalista John Adams, považovaný za žijící legendu, a v jeho klavírním koncertu vystoupil jako sólista neméně proslulý islandský pianista Víkingur Ólafsson. Adams navštívil Prahu vůbec poprvé, Ólafssona měli pražští posluchači možnost slyšet už vloni v dubnu, kdy provedl s Českou filharmonií nezapomenutelným způsobem Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur K 488.

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora pod dramaturgickým vedením violoncellisty Jiřího Bárty klade důraz na princip dramaturgických kontrastů i vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti. Ne jinak tomu bude i letos, kdy se od 3. do 11 června 2023 koná 16. ročník tohoto festivalu, který do Kutné Hory láká hudbymilovné publikum z celé České republiky a ze zahraničí. Koncerty budou umístěny do chrámu sv. Barbory, kostela sv. Jana Nepomuckého, kaple Božího těla, kavárny Blues Café a do kostela Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory.

Operní dramaturgové mají u nás těžký život. Když chtějí vzbudit zájem o jinou Dvořákovu operu, než je všeobecně uznávaná Rusalka a nespokojí se s opakováním těch dvou oper, které Rusalce předcházely, totiž s Jakobínem nebo s Čertem a Káčou, jsou nuceni dramaturgicky upravovat některou z jeho oper, které jsou ve valné většině téměř nehratelné. Odstrašujícím příkladem je Dvořákova operní prvotina Alfréd, zkomponovaná v až hrozivě epigonském stylu napodobujícím Richarda Wagnera. Víme, že Antonín Dvořák nebyl rozeným divadelníkem a na jeho hudebně dramatických dílech je to znát. Jeho poslední opera Armida, v níž svedl nerovný boj s mnohomluvným libretem Jaroslava Vrchlického inspirovaným Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem, je stižena dvořákovsky rozvláčnou strukturou opery plné proporčně nevyrovnaných výjevů.