Wanda Dobrovská

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Tři premiéry v České filharmonii

11. listopad 2019
Tři premiéry v České filharmonii

Na čtvrtečním koncertě zazněly premiéry tří skladeb, které objednala Česká filharmonie od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tématicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.

Metakosmos v Hradci Králové

17. říjen 2019
Metakosmos v Hradci Králové

Zahajovací koncert festivalu Hudební fórum Hradec Králové byl ve znamení severské hudby, přinejmenším tedy podle jmen autorů skladeb zařazených na program. Zde ve středu Evropy nám možná tak úplně nedochází, že energetické zdroje hybné síly nové (vážné/klasické) hudby se přesunuly právě na sever, je to proces velmi pozvolný, trvá několik desetiletí, nicméně tradičně osvícená festivalová dramaturgie (konkrétně Marek Hrubecký) drží prst na tepu doby a k českým premiérám vybírá skladby prověřené především na americké hudební scéně, kde se tvorba severoevropských skladatelů těší značné pozornosti a respektu. Dvě ze tří uvedených skladeb vznikly na objednávku Newyorské filharmonie. Z nich zejména Metakosmos Anny Thorvaldsdóttir představuje vítané rozšíření obzorů poznání. Pokud je mi známo, živě dosud u nás hudba této islandské skladatelky nezazněla, zaznamenala jsem pouze veskrze pozitivní recenzi cédéčka s její komorní tvorbou (Vítězslav Mikeš v Harmonii 19. 2. 2019). Koncertní realita je rozhodně komplexnějším zážitkem nežli poslech z konzervy, zejména u toho typu hudby, který je – patrně – Anniným osobitým stylem: hutné, neuspěchané, zvukově soudržné, nesené na vlně dechu nebo plynutí něčeho, co nás přesahuje, s občasnými doteky krásna, které vám v okamžiku, kdy se projeví, vhání slzy do očí, protože vzápětí zase mizí a že zmizí, víte už v té chvíli, kdy ho sluchem zachytíte. Při koncertním provedení nabývají všechny výrazové finesy zpřítomněné koncentrací hudebníků na pódiu intenzity posílené o pozornost posluchačů v auditoriu, poněvadž jde o hudbu napínavou, která  nepřipouští nudu nebo vyvanutí smyslů. Během nedlouhé plochy skladby – cca čtrnáct minut – se vystřídá nebo často i překrývá zvuková tříšť, existenciální konstanta (hluboký tón), dlouhá zastavení v pianissimu, rytmický vzruch, tlumené exploze či čistě noisové imprese. Jímavá, píseň připomínající melodie přichází poprvé zhruba uprostřed, zdánlivě nečekaně, ke svému návratu už ale potřebuje dokonalé zklidnění a z vůle autorky touto „písní“ skladba i končí, což vnímám jako Annino svědectví víry v pozitivní síly kosmu.

Trio se sirénou

5. duben 2019
Trio se sirénou

Dubnovou zkoušku sirén pojednal Jan Trojan do značné míry jako test formy koncertu – autorův záměr to pravděpodobně nebyl, ale nad množstvím otázek (týkajících se parametrů souhry, volby prostoru, vztahu času a notace, terminologie a tak dále), které realizace tvůrcova konceptu evokovala, se takový pohled přímo vtírá. Živá akce – hudební produkce, jejíž součástí je 140 vteřin trvající nepřerušovaný tón sirény aktivovaný na celém území republiky každou první středu v měsíci – proběhla 3. dubna paralelně na třech místech: v Olomouci na Horním náměstí a v Praze na nádvoří HAMU a na nádvoří Novoměstské radnice.

Zappovsky do nové sezony

12. březen 2019
Zappovsky do nové sezony

Orchestr Berg zahájil svou novou sezonu koncertem (11. 3. ) ve znamení hudby Franka Zappy. Zappa? Jsou snad Bergu vážnohudební mantinely už tak těsné, že je opouští? O Zappově afinitě k vážné, respektive klasické hudbě se samozřejmě ví – mezi jeho vzory nebo spíše inspirátory figuroval vedle Stravinského či Varèseho také Alois Hába – ale jeho odkaz je životadárným zdrojem spíše v otevřené komunitě příznivců jazzové a všelijak alternativní hudby. Oddělování artificiální a non-artificiální hudby je však, bohužel, hlavně záležitostí institucionalizovaných struktur (škol, hudebního průmyslu, médií), zatímco hudebníci prolínání obou hudebních „břehů“ dávno neřeší – Zappa byl začátkem 90. let jedním ze čtyř skladatelů, které Ensemble Modern požádal o nová díla pro svou sezonu ve frankfurtské Alte Oper (dalšími byli Karlheinz Stockhausen, John Cage a Alexander Knaifel). Vznikl tak Zappův poslední velký projekt – The Yellow Shark – z něhož Orchestr Berg zařadil na svůj březnový koncert pět „kousků“. Takže žádné opouštění mantinelů, pouze jejich další rozšiřování. Berg přidal ještě dvě skladby z alb Jazz from Hell a Frank Zappa Meets the Mothers of Prevention a vše poskládal do proporční, kontrastní suity s dynamickým G-Spot Tornadem na začátku a – relativně – klidnější Night School na závěr. S výjimkou Aerobics in Bondage všechny skladby instrumentoval Ali N. Askin, v obsazení dominují dechy a bicí, smyčce jsou zastoupeny klasickým kvartetem, respektive s kontrabasem kvintetem, po stranách – alespoň tak to bylo řešeno na pódiu Divadla Archa – zvuk výrazně spoluformují klávesy, harfa a kytara (akustická se snímačem). V moderní hudbě – jakéhokoliv druhu – může máloco překvapit. (Výstřely v Pentagon Afternoon nepočítám: člověk se sice lekne, ale zase až tak ojedinělý prvek to není, snad jen že obvykle „pálí“ některý z hráčů na bicí, zde byla pistole svěřena do ruky houslistce.) Přesto zní Zappova hudba originálně, zvukově zajímavě (včetně strukturálních detailů jako souhra tuby a houslí v Aerobics in Bondage), napínavě, dravě a dráždivě nezařaditelně. Víc se asi otevře těm, kdo znají kontexty – Frank Zappa prezentoval svou hudbu jako do jisté míry reakci na aktuální veřejné dění v politické, sociální, obchodní či kulturní sféře, znalci jeho díla z ní slyší sarkasmus, navázat s ní vztah lze nicméně i skrze čisté hudební řemeslo.

Co se dělo v aule mezi přednáškami

Plakát zval na Hudbu k Siréně, ve skutečnosti to byla Hudba k siréně – výkop nového projektu Orchestru Berg, jehož iniciátoři se rozhodli využít pravidelné zvukové kulisy našich obcí každou první středu v měsíci k hudební site/time specific intervenci a pozvali zájemce na mikrokoncert do Velké auly Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na němž se podíleli Monika Čeřovská (lesní roh), Jiří Lukeš (akordeon), Jiří Genrt (tuba), Petr Studený (elektronika) a – zařízení sirény na střeše budovy.

Afrika v Lichtenštejně

5. březen 2019
Afrika v Lichtenštejně

Koncerty, které pořádá katedra bicích nástrojů pražské HAMU, se dávno vymykají rámci běžných školních koncertů. Ano, hrají na nich studenti oboru, ale jejich dramaturgie je od základů vedena povahou bicích nástrojů, jejichž přirozenou rolí je spojovat, komunikovat, zprostředkovávat. Pro letošní – březnový – koncert se s touto motivací spojily katedry bicích nástrojů obou tuzemských hudebních akademií, pražské a brněnské, s pražskou katedrou jazzové hudby a taneční katedrou a společně připravili program s tématem „Afrika“. Nutno dodat tématem vděčným, neboť africkou hudbu si většinou automaticky spojujeme s rytmem, a také s tancem a zpěvem – a na všechno se vrchovatě dostalo.

Hudba pro výstavní síň

7. listopad 2018
Hudba pro výstavní síň

Hudební těleso typu Orchestru Berg je svého druhu živým organismem. Aby se jím stalo, musí aktivně působit už nějaký čas (Berg přes dvacet let) a komunikovat svou existenci prostřednictvím nějakého rozpoznatelného postoje = estetiky. Organismus zraje, dospívá, podstupuje zkušenosti, formuje se hudbou, kterou hraje, a spoluformuje umělce, s nimiž spolupracuje – hudební tvůrce, zvukové designéry, výtvarníky, choreografy, performery.

Ivan Acher: Co ještě snese člověk

Novou operu Ivana Achera Sternenhoch uvede pražské Národní divadlo v premiéře 7. dubna. Operu vytvořil autor na vlastní libreto podle romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Na zhudebnění tohoto námětu pomýšlel už v první polovině 90. let, ale teprve před několika lety přišel ten správný impuls – objednávka naší první scény. Ivan Acher v opeře zúročuje své bohaté zkušenosti z divadelního prostředí, světa baletní a taneční hudby, jakož i z dlouhodobé, často průzkumné a objevitelské práce s akustickou realitou. K rozhovoru jsme se sešli po jedné zkoušce na operu v kavárně Nona v budově Nové scény na Národní třídě v Praze.

Jan Trojan ve světě zvuků

9. březen 2018
Jan Trojan ve světě zvuků

Hudební skladatel Jan Trojan... Skladatel? Vzděláním určitě ano, pravidelně ho můžeme spatřit, jak se jde děkovat na koncertní pódium po premiéře své skladby, ale lze ho potkat – podotýkám, že v hudební akci – i tam, kde by člověk konvenčního skladatele věru nečekal – třeba na Liptické vyhlídce u duchcovské výsypky, ve štole Josef na Příbramsku nebo v podstatě kdekoli v terénu, jak se skupinkou mlčících lidí neuspěchaně prochází ulice či krajinu na zvukové procházce.  Rozhovor vznikl v bistru Santinka v pražských Dejvicích.

Nevysychající studnice nápadů Vladimíra Vlasáka

V osobnosti Vladimíra Vlasáka (* 17. 2. 1928) je s námi ještě svět, o němž si dnes většinou už jen čteme. Život s rodiči ve služebním domku továrny na piana, soukromé hodiny hudby u souseda s tím, že hrát v kapele je  vždycky dobrá příležitost k přivýdělku, zapomenutý muzikantský slang (odehrávka=hodina hudby). To všechno ještě za první republiky. Poválečné profesní směřování Vladimíra Vlasáka už je srozumitelné i v současných kontextech – třiatřicet let byl sólo tympanistou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a současně vyučoval hru na bicí na Konzervatoři v Praze. S orchestrem projel celý svět, pořídil s ním spoustu nahrávek pro rozhlas, televizi i vydavatelství zvukových nosičů a uplatnil se i jako sólista (jeho parádním kouskem byl Družeckého Dvojkoncert pro hoboj, tympány a orchestr). Na konzervatoři se zasloužil o to, že třída bicích byla vybavena mnoha dalšími nástroji, které se staly během 20. století běžnou součástí klasického instrumentaria, a založil zde legendární Pražský soubor bicích nástrojů, jehož koncerty byly hnací silou tvorby soudobých českých autorů a neocenitelným příspěvkem k poznávání aktuálního dění na mezinárodní hudební scéně. Soubor fungoval do devadesátých let.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.