klasická hudba, jazz a world music

Vojtěch Babka

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Nezapomínejme, že jsme ve snu. Duo SKUTR režíruje Juliettu

„To jsem tedy zvědav, jak to bude fungovat,“ kroutí skepticky hlavou Lukáš Trpišovský k pobavení všech přítomných, když scénograf Martin Chocholoušek s diodou v mobilu předvádí jistý světelný efekt na maketě scény. „Na příští zkoušku mobily a čelovky sebou!“ zaznívá se smíchem z pléna. Připočítávám ještě tvarohové koláčky a termosky s čajem a kávou s mlékem. A nositele zvučných jmen a hlasů: Mastro, Gurbal´, Kněžíková, Málková, Vomáčková, Šťáva, Koplík, Kettner… Tak si budu pamatovat zkušebnu NDM v Ostravě v jedno březnové pondělí roku 2019 a první zkoušku na slavnou operu Bohuslava Martinů, v níž si divák postupně uvědomuje, že jde o sen. Já si však ten svůj uvědomil okamžitě. Jako novinář ale především jako divák totiž jen málokdy můžu být osobně u samotného zrodu, ve chvíli, kdy se vše počíná skládat z jednotlivých atomů. Ostravskou Juliettu aneb Snář má v rukou režijní duo SKUTR. A já ani nedutám a jen mačkám spoušť fotoaparátu.

Alice Nellis: Baví mě minimalistická cudnost

„Primární emoci z hudby těžko něčím přebijete. Libost vzniká díky hudbě. Ona nese slovo, povyšuje ho, zesiluje, ironizuje. A ona je pro mě základem režijní práce…“ říká mi charismatická mladá žena v barevném šátku a s typickou pokrývkou hlavy evidentně nabitá energií z právě skončené zkoušky ve Stavovském divadle. Renomovaná filmová a divadelní režisérka si po Kašlíkově Krakatitu či Glassových Příšerných dětech připíše na své konto další operní režii. V těchto dnech mají v Praze premiéru dvě opery, které jste u nás ještě neviděli. A její jméno figuruje i v příští sezoně, kdy by měla rozmnožit své portfolio o národní operu, znovu a znovu inscenovanou. Nechce však zakládat svou koncepci na jinakosti pojetí, sází na interpretaci, která bude upřímná. Jako je konečně ona sama; během hodinky našeho setkání mi pověděla řadu věcí o životě i svém soukromí, které si s novinářskou diskrétností nechám pouze na svém úložišti. Vy ale o nic nepřijdete; jste-li vnímavým divákem – ať už filmovým, divadelním či operním – leccos z toho si v tvorbě Alice Nellis přečtete mezi řádky.

Michal Marhold: Svět chce pravdivé herectví

Na brněnské konzervatoři vystudoval zpěv a dirigování. Absolvoval bakalářské studium na brněnské JAMU a už v té době jezdil hostovat do Berlína. Teď, ve svých čtyřiadvaceti letech, naplno působí ve Švýcarské Státní opeře v Bernu. Svoje vrstevníky ovšem na profesionálním kolbišti nepotkává. V Bernu je nejmladším sólistou v angažmá a všem okolo je minimálně o dvacet víc. Do Čech přijíždí málokdy, zpravidla na hlasovou „údržbu“ ke svým pedagogům. Jedné takové příležitosti jsem využil; nepřišel ovšem světoběžník, jenž všechno domácí erudovaně zkritizuje. Přišel mladý, střízlivý a skromný gentleman, který neopomíná zdůraznit obrovský potenciál české opery a obdiv k našim zpěvákům. Zároveň ale neskrývá nespokojenost s tím, jak málo jsou tyto naše kapacity využívány ve službě modernímu divadlu. Barytonista Michal Marhold (1995) dostává nabídky jak z Kolína nad Rýnem či z Innsbrucku, tak z brněnského Divadla na Orlí, kam by si měl napřesrok zajet zazpívat Figara. Už před časem si uvědomil, že ho více baví stát na jevišti než pod ním…

Per Boye Hansen: Začlenit operu Národního divadla do evropské ligy mistrů

Historická ředitelna v budově Zlaté kapličky s výhledem na Žofín, elegantní pohovka pod rozměrným Hynaisovým plátnem z roku 1883 a na ní dva charismatičtí gentlemani. Voňavá káva a delikátní občerstvení. Tak začalo 5. února novinářské setkání s novým vedením opery pražského Národního divadla. Nastupující ředitel opery ND a Státní opery, norský režisér a manažer Per Boye Hansen tu prezentoval své plány a představil svého dlouholetého spolupracovníka Karl-Heinze Steffena, který bude od srpna 2019 novým hudebním ředitelem Státní opery.

Martin Otava: Režírovat operetu je jako krotit dravou zvěř

Operetní žánr je dnes téměř výhradně v operních rukou. Po zrušení operetních divadel jsme si zvykli, že kamenné zpěvoherní soubory v metropolích i v regionech integrují operetní tituly do svých sezón po bok operní literatury. Tak se třeba hraje Krásná Helena vedle Libuše, Země úsměvů vedle Aidy, Mam’zelle Nitouche vedle Bohémy či Veselá vdova vedle Nabucca. A ve všech inscenacích vídáme tytéž tváře. Poslední zmíněný případ nastal v plzeňském Divadle J. K. Tyla, které po podzimní premiéře Verdiho starozákonního dramatu připravilo dílo, jež si vysloužilo přízvisko „nejslavnější opereta“. Karlínská premiéra proběhla 24. ledna, v Plzni se titul objeví poprvé 2. února.

Mix Schönberga a jazzu, improvizace a volnosti. Jiří Rajniš jako černošský muzikant Jonny v Národním divadle

Bylo mu jedenadvacet let, když jako nejmladší Čech na zahraniční scéně ztvárnil Dona Giovanniho. Tohle vystoupení na Sommeroper v Bambergu v roce 2013 znamenalo skutečný start kariéry. A prý si ho denně připomíná jako euforický zážitek s neznámými lidmi z celého světa a s režisérem, který jasně věděl, co po nich chce. Hluboko pod kůží mu zůstala i vlastní dokonalá příprava, protože cítil, že Giovanniho s prstem v nose zazpívat nelze. A dobře ví, že bez tohoto profesního začátku by nepřišly další křižovatky, možnosti a lákavé horizonty, které za tu dobu překonal. Ač úspěšně startoval s geniálním salzburským rodákem, mozartovské nabídky zatím nepřicházejí. Barytonista Jiří Rajniš mladší by si sice rád obohatil repertoár o Guglielma či Figara, ale nemá si nač stěžovat. Ve svých sedmadvaceti letech má na kontě nejen Marcella či Schaunarda, ale třeba také Oněgina a za pár dní mu začínají zkoušky v Šaldově divadle v Liberci, kde ztvární hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúrovi. Jiří byl po čtyři sezony nejmladším českým pěvcem ve stálém zahraničním angažmá – to když působil v Zemském divadle v německém Coburgu. Od roku 2017 je pak členem Junge Ensemble v drážďanské Semperoper. A dostal se do situace, kdy musí lákavé nabídky odříkat, protože v diáři už prostě není místo. A také proto, že si je dobře vědom náročnosti své profese. Nebojí se, ale ví, že nemůže hraběte Lunu zpívat obden, že nelze večer po pětisetkilometrovém přejezdu mít náročné představení, že musí věnovat čas přípravě a tréninku. Z tohoto pohledu je Jiřího úloha v nové inscenaci Národního divadla, kde debutoval v aktovkách Carla Orffa a loni vystoupil jako Albert ve Wertherovi, poklidná a nenáročná. Sešli jsme se týden před premiérou a na titulní roli černošského jazzmana v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf si důkladně posvítili.

Martin Glaser: Radost z představení potřebuji k životu

Jihomoravská metropole bude od poloviny listopadu hostit šestý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno. Vedle koncertních programů směřujících ke stému výročí vzniku Československé republiky nabídne také kompletní provedení Janáčkova jevištního díla. Řediteli Národního divadla Brno a šéfovi festivalu Martinu Glaserovi vstupuje tato přehlídka do života velmi intenzivně. Třeba už jen všudypřítomnou záhadnou otázkou, proč se letos koná šestý, a ne šedesátý festivalový ročník a proč se už jeho předchůdci nepokusili z nezměrného janáčkovského potenciálu vybudovat podnik podobný třeba proslulému Salcburskému festivalu. Je přesvědčen, že v současnosti je to právě operní divadlo, které udává trendy a směr pro vývoj divadelní tvorby vůbec.

Miriam Němcová: Rossini je jako šampaňské, jemný a brilantní

La Cenerentola neboli Popelka je vedle Lazebníka sevillského jednou z nejúspěšnějších a nejhranějších oper Gioacchina Rossiniho. I u nás, protože za poslední dobu tu máme již třetí inscenaci. Po Brně a Praze je Popelka k vidění v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ji režijně připravila mladá francouzská umělkyně Constance Larrieu, známá již domácímu publiku z produkcí na Hudebním festivalu Znojmo. Nová inscenace měla v Šaldově divadle premiéru na sklonku září a jistě bude vítaným příspěvkem k českému rossiniovskému deficitu, vždyť ve městě pod Ještědem se Gioacchino Rossini dával naposledy před patnácti lety. Operní soubor a orchestr se tu profiluje především směrem k italské, francouzské či ruské romantické opeře, k belcantovému repertoáru, k českým dílům 19. a 20. století, občas se objeví soudobá novinka, jako před časem Legenda o Kateřině z Redernu od Sylvie Bodorové, méně pak už Wolfgang Amadeus Mozart…

Svatopluk Sem: Přemysl je dobrosrdečný a statečný chlap

Národní divadlo v Praze připravilo novou inscenaci slavností opery Libuše Bedřicha Smetany; zlatá kaplička tak přispěje svým dílem k důstojným oslavám stého výročí vzniku Československé republiky. Inscenace se chystala už od poloviny června, aby mohla být v předpremiéře uvedena v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Pro ten byla samozřejmě poněkud upravena, ale v Národním divadle bude podle důvěrných informací nová Libuše hýřit výpravou a barvami a zapojí do provedení snad všechny myslitelné jevištní mechanismy. V úloze Přemysla se poprvé představí barytonista Svatopluk Sem, kterého jsme se zeptali, čím mu nová role a nový úkol přispějí do jeho uměleckého arzenálu.

Radka Sehnoutková: Čistit neshody v duchovní rovině

Chtěla být letuškou, pracovat jako au-pair v Anglii a zdokonalovat se v jazycích, její smysl pro spravedlnost poutala i vojenská škola. Spíše než opera jí oslovoval tanec a populární hudba. Ke zpěvu ji nasměrovalo až setkání s profesorkou Natálií Romanovou-Achaladze na brněnské akademii. Tu vystudovala, kus života spojila s profesionálním sborem a pak zakotvila v kamenném divadle, kde je dodnes. A jako zpívající herečka – či hrající zpěvačka – dostala v Divadle J. K. Tyla v Plzni nedávno i činoherní roli Elvíry v Moliérově Donu Juanovi. Nejraději vystupuje s partnery, u nichž vidí opravdové city. Ráda cestuje po celém světě a vypráví zážitky, při nichž v žilách stydne krev. Třeba jak zpěvem odháněla rozzuřenou africkou antilopu nebo nevrlou matku malých medvíďat v táboře horolezců na Kamčatce.

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.