Verdiho Otello je jistě psychodrama. Nová inscenace mnichovské Bavorské státní opery to ale zdůrazňuje tak urputně a polopaticky, že psychodrama naopak potlačuje. Režisérka Amélie Niermeyer se rozhodla koncentrovat toliko na psychologii hrdinů, zvláště Desdemony, a posunout dílo někam do světa realistických činoher konce 19. století. Problém je, že opera není a nemůže být realistické drama od Ibsena či Strindberga. Zvlášť ne Verdiho Otello. S operním stylizovaným jazykem se musí umět zacházet, a ne každý to umí tak, jak to třeba kdysi předvedl Willy Decker na La traviatě.

A jsou tu zase. Hrdinové z dávných staletí vybavení moderními puškami, kravatami, nátělníky, vojenskými uniformami. „Povinné“ atributy současné operní režie se tentokrát sešly v Rossiniho Vilému Tellovi, kterého uvedla vídeňské scéna Theater an der Wien.

Dva roky po sobě se na programu Salcburského festivalu objevila Monteverdiho Korunovace Poppey. Loni ji dirigoval John Eliot Gardiner, letos William Christie. Zatímco loňská produkce se hrála poloscénicky jako součást Gardinerova koncertního projektu Monteverdiho oper, ta letošní měla „řádného“ režiséra, Belgičana Jana Lauwerse.

Tenorista Petr Nekoranec platí za velký příslib české opery. Přednosti i mantinely svého hlasu předvedl 14. června na koncertě v Dvořákově síni Rudolfina nazvaném Lahůdky bel canta. Nekoranec má za sebou dvouleté studium v Lindemannově programu pro mladé umělce, který organizuje Metropolitní opera, a dokonce se na jevišti slavné scény objevil v menší úloze v produkci Massenetovy Popelky, která byla odvysílána do světových kin. Od příští sezony pak nastupuje do Opery Stuttgart, patřící k předním německým scénám.

Hlavním lákadlem 25. představení současné inscenace Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře měl být Juan Diego Flórez, který ale pro nemoc odřekl. Ale i tak to nebyl marný večer. Současná produkce měla premiéru v prosinci 2014 a byla to premiéra značně dramatická, neboť v jejím průběhu odešel z jeviště představitel titulní role Simon Keenlyside, jenž kvůli indispozici nebyl schopen pokračovat. Představení dozpíval italský barytonista Paolo Rumetz, který dostal příležitost i v nynější sérii.

Už třináct sezon slouží Theater an der Wien opeře. A každý rok předvádí vynalézavou dramaturgii. Nedávno uvedlo Brittenův Sen noci svatojanské, operní fantasmagorii podle Shakespearovy divadelní hry. Světovou premiéru měla v červnu 1960 v Aldeburghu pod taktovkou autora. Libreto zpracoval Britten s tenoristou Peterem Pearsem, jenž v této opeře výjimečně nezpíval hlavní roli, nýbrž jednoho z řemeslníků. Velkou příležitost naopak dostal v roli Oberona kontratenorista Alfred Deller.

Nová inscenace Meyerbeerova Proroka, kterou uvedla berlínská Deutsche Oper, je přehlídkou všech možných klišé současného režisérismu. K vidění jsou například samopaly nebo auto. Opery Giacoma Meyerbeera svého času ovládaly evropská jeviště, kult tohoto autora vydržel ještě začátkem 20. století, pak ale začal ustupovat. Za příčinu bývá někdy vydáván rostoucí antisemitismus, nedostatek pěvců schopných se vyrovnat s obtížnými party a vůbec problém s architekturou velké francouzské opery, kterou tento berlínský rodák dovedl k dokonalosti.

Za uplynulých 25 let se v programu Salcburského festivalu objevily všelijak kontroverzní inscenace Mozartových oper. Někteří režiséři (Christoph Marthaler, Stefan Herheim a další) překročili hranici mezi inscenací díla a jeho parafrází, nicméně svým způsobem aspoň udrželi výchozí myšlenku. Ostatně i provokace může být dobře (nebo špatně) vymyšlená.