„Vyprodáno“, hlásila cedule nad pokladnou ve Vídeňské státní opeře. Hrála se Dvořákova Rusalka, a tak našince potěšilo, že je o ni v rakouské metropoli zájem. Obsazení slibovalo v hlavních rolích Piotra Beczału a Olgu Bezsmertnu.

Hudební svět začíná slavit 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena a stranou nezůstává ani Staatskapelle Dresden se svým šéfem Christianem Thielemannem. Jakýmsi prologem byla série prosincových koncertů, na nichž zazněly první tři skladatelovy symfonie.

Řekne-li se Brusel, opernímu příznivci se vybaví divadlo La Monnaie, reprezentující belgickou federaci. Brusel však disponuje ještě další, městskou scénou, známou pod zkratkou KVS, neboli Koninklijke Vlaamse Schouwburg, Královské vlámské divadlo.

Salcburský festival je sice hlavně operní přehlídka, nicméně nabízí i obsáhlou sérii koncertů. Kromě Vídeňských filharmoniků, kteří mají vlastní řadu, tu hostují i další významná tělesa.

Poslední premiérou letošní sezony Vídeňské státní opery byl Verdiho Otello. Do paměti se příliš nezapíše, určitě ještě méně než loňská inscenace v Mnichově.

Slovenský basista Štefan Kocán se na zahraničních operních scénách pohybuje již dvě desítky let. Absolvent VŠMU, který se ve zpěvu zdokonaloval i na vídeňské konzervatoři u proslulého ruského basisty Jevgenije Něstěrenka, začínal kariéru jako člen souboru Landestheater v rakouském Linci (své profesionální počátky mimo jiné popsal v rozhovoru pro HARMONII 1/2015), odkud vystoupal na přední světové scény. České publikum ho může znát z občasných hostování v Národním divadle či z koncertů, ale také z kinopřenosů z Metropolitní opery. A to byla příležitost položit mu několik otázek, vztahujících se především k jeho působení v proslulém newyorském divadle. Zvlášť když šestačtyřicetiletý pěvec letos slaví své malé „metropolitní“ jubileum.

Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Verdiho Otello je jistě psychodrama. Nová inscenace mnichovské Bavorské státní opery to ale zdůrazňuje tak urputně a polopaticky, že psychodrama naopak potlačuje. Režisérka Amélie Niermeyer se rozhodla koncentrovat toliko na psychologii hrdinů, zvláště Desdemony, a posunout dílo někam do světa realistických činoher konce 19. století. Problém je, že opera není a nemůže být realistické drama od Ibsena či Strindberga. Zvlášť ne Verdiho Otello. S operním stylizovaným jazykem se musí umět zacházet, a ne každý to umí tak, jak to třeba kdysi předvedl Willy Decker na La traviatě.

A jsou tu zase. Hrdinové z dávných staletí vybavení moderními puškami, kravatami, nátělníky, vojenskými uniformami. „Povinné“ atributy současné operní režie se tentokrát sešly v Rossiniho Vilému Tellovi, kterého uvedla vídeňské scéna Theater an der Wien.