Na obálce březnového vydání najdete po čase opět přední osobnost světového jazzu: Marcus Miller už v Česku vystoupil vícekrát, nicméně nyní se vrací – konkrétně na brněnský JazzFest – po dlouhých šesti letech.

Z tvrzení, že se nám vede dobře a že v něčem vynikáme, se v poslední době stalo takřka kacířství. Ale mám dojem, že českému jazzu se v posledních letech vážně daří. Ročně u nás vychází konstantně už několik let zhruba čtyřicet desek. Je skvělé, kolik vynikajících jazzmanů vychovává v posledních letech na vysokoškolské úrovni JAMU a HAMU. A věřím, že i podmínky v klubech se zlepšují, i když k dokonalosti mají daleko. Loni na podzim jsem měl tu čest organizovat „největší focení českých jazzmanů v historii“. Nešlo zcela originální nápad, v Českém rozhlase jsme se inspirovali slavnou fotografií A Great Day in Harlem z roku 1958. Její autor, Art Kane, tehdy před typickým řadovým domkem v Harlemu soustředil 57 jazzových hudebníků, celou jazzovou smetánku té doby.

Ve čtvrtek 7. března si připomínáme třicáté výročí od úmrtí Karla Velebného, významného českého jazzového pedagoga, multiinstrumentalisty, ale i publicisty a humoristy. V kontextu 60. a 70. let je Velebného jméno spjato především s nahrávkami skupiny SHQ (které nedávno vyšly v reedicích), ale zásadní je i jeho otisk v českém hudebním vzdělávání ‒ byl jazzovým mentorem, jehož nemalý vliv na vlastní profesní zrání přiznává celá generace nyní známých hudebníků (mimo jiné Emil Viklický nebo Rudy Linka).

Milí čtenáři, tyto řádky píšu krátce poté, co v jazzovém světě zarezonovala nepříjemná zpráva: ve věku 60 let zemřela pianistka Geri Allen, kdysi výrazná postava hudebního hnutí M-Base, která hrála s Ornettem Colemanem, Charlesem Lloydem, Jackem DeJohnettem a dalšími jazzovými legendami. V záplavě virtuálních kondolencí a poct známé hudebnici zapadl fakt, že k probojování na jazzový Olymp patrně musela udělat o něco více než její generační souputníci. Jakkoli sebevědomá, jako žena to ve stále maskulinním jazzovém prostředí neměla vždy jednoduché – prorazit znamenalo pracovat na sobě víc než jiní a dokázat, že hraje stejně dobře, ne-li lépe, než její mužští kolegové.

Pianista Paweł Kaczmarczyk patří k výrazným osobnostem polské jazzové scény. V Evropě si svůj kredit vydobyl zejména na základě nahrávek pro německý label ACT, s novým entusiasmem se pak pustil do dokumentace svých počinů po podpisu smlouvy s agilním košickým vydavatelstvím Hevhetia.

Natáčení filmových dokumentů o jaz­zových kapelách je v Česku stále poměrně ojedinělý žánr. Jazz Q Martina Kratochvíla – historicky nejznámější česká jazzrocková kapela – si o filmové zpracování přímo říkala. Jejich desky a koncerty především v 70. letech byly hudební výpovědí a součástí životního stylu generace, uvězněné v izolaci normalizační šedi. Nejrůznější západní kompilace dodnes Jazz Q oprašují

Deset let od vydání své poslední knihy přichází jazzový publicista Vladimír Kouřil s kolekcí esejů inspirovaných žánrem, který mu v životě ponejvíce přilnul k srdci.

Jazzotéka, nový pořad stanice ČRo Jazz, má za sebou první půlrok své existence, a tak neuškodí malé ohlédnutí za dosud odvysílanými díly.Formát digitální stanice ČRo Jazz je poměrně flexibilní ve svém uspořádání, a tak v rámci možností umožňuje vznik pořadů, na které by na

Vážení čtenáři, nestává se příliš často, aby někdo svolával demonstraci na protest proti praxi nějakého hudebního tělesa, natož jazzového bigbandu. Proto mě nedávné zhlédnutí videa na­zvaného „San Francisco Musicians Protest Gender Discrimination by Jazz at Lincoln Center Orchestra“ (dostupné na YouTube) nejprve zaskočilo. Zhruba 30 žen a mužů před budovou SF Jazz Centra v San Franciscu skanduje klidně, ale odhodlaně jediný slogan: „Blind auditions for jazz musicians!“ Tedy volně přeloženo: „Ať jsou jazzmani anonymně voleni!“

Vážení čtenáři, přibližně do konce devadesátých let jsem znal jen jednoho Repina, původem ukrajinského malíře Ilju, k jehož realismu (Burlaci na Volze, Ivan Hrozný…) jsem měl jako dítě ambivalentní vztah. Například jeho portrét Musorgského zná asi každý přítel klasické hudby. Byl podobně výstižný jako kresba dvou Židů, Samuela Goldenberga a Schmuyla z Kartinek, pianistky Alice Sary Ott. Ke konci 20. století jsem pro sebe objevil zajímavějšího Repina, houslistu Vadima. A každý přímý kontakt a nahrávka mě ujistila, že jsem se nemýlil. Jsem rád, že můžeme nabídnout exkluzivní rozhovor s ním. V zářijovém vydání se dále určitě zastavte u názorů režiséra Arenda Prohmanna a zpěvačky Kate Royal. Ojedinělá bude studie o nahrávkách symfonií Antonína Dvořáka. Jazzová rubrika nabízí mimo jiné rozhovor s Karlem Růžičkou (juniorem).