Olga Janáčková

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Nedokončený Mojžíš a Áron v drážďanské Semperově opeře

Setkání se Schönbergovou operou Moses und Aron (Mojžíš a Áron), k níž si skladatel sám napsal libreto, je mimořádnou událostí už proto, že se tato dvanáctitónová opera hraje pro svou náročnost jen velmi zřídka. Pro svou interpretaci potřebuje dva vynikající pěvce, pro Mojžíše basistu, pro Árona tenoristu a kromě velmi kvalitního orchestru stejně kvalitní bohatě obsazený sbor. V drážďanské Semperově opeře se nám podařilo zastihnout poslední reprízu Mojžíše a Árona v této sezóně. Konala se od třinácti hodin a byla určena pro seniory.

Prodaná nevěsta jako divadelní jarmark

Smetanově Prodané nevěstě, konkrétně její první verzi s mluvenou prózou, věnuje Slezské divadlo v Opavě celý prokomponovaný večer. U vchodu do divadla vítali diváky při premiéře krojovaní představitelé vedení divadla včetně jeho ředitele Ilji Racka, na schodech kouřil dýmku Indián z Otahitánských ostrovů (Evžen Trupar), mužský sbor ve foyeru opakovaně zpíval „To pivečko to věru je nebeský dar“ (sbormistryně Kremena Pešakova), diváky vítali chlebem a solí, dalšími pochutinami a pivem. Byl tu osobně mistr Bedřich Smetana ztělesněný dirigentem představení Vojtěchem Spurným. Potkali jsme i Smetanovy současníky – dvě rodiny s dětmi, jejichž dívenka a hoch spolu během představení neustále navazovali kontakt, v němž jim rodiče marně bránili (kostýmy Josef Jelínek). Hlediště bylo propojeno s jevištěm i v době přestávky, kdy byli diváci zváni k občerstvení na prknech, která znamenají svět (scénografie Ondřej Bartoš a Lubor Cukr).

Smetanovský víkend na oslavu sta let od založení Československa

Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k  uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.

Hravá Popelka v Liberci

4. říjen 2018
Hravá Popelka v Liberci

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Mrtvé město v berlínské Komické opeře

Skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, byl zázračným dítětem. Jeho otec Julius Korngold, který byl známým hudebním kritikem, si byl jeho talentu vědom a cílevědomě jej podporoval. Předlohou skladatelovy první opery Mrtvé město se stal román belgického autora Georga Rodenbacha Bruges-la-Morte (Das tote Brügge), který vyšel ve francouzštině roku 1892. Skladatel se setkal s jeho německým překladem ve svých devatenácti letech a spolu s otcem vytvořili libreto k opeře pod pseudonymem Paul Schott. Dvacátá léta, doba velkolepého rozkvětu moderního umění mezi dvěma světovými válkami, s sebou nesla mnoho inspiračních podnětů a mladý skladatel se vcelku pochopitelně zhlédl především v díle Richarda Strausse. Poučil se i u jiných mistrů operní literatury, v lecčem je jistě následoval, ale přesto se mu podařilo vytvořit mimořádně svébytné dílo plné žánrových kontrastů, které oživovaly prazvláštní námět na pomezí symbolismu a jisté morbidity končícího devatenáctého století. Zkomponoval hořkosladkou operu plnou psychologického napětí, jejímž středem je muž jménem Paul.

Libuše jako leporelo

17. září 2018
Libuše jako leporelo

Připravit v Národním divadle inscenaci Smetanovy Libuše je vždy úkol z nejnáročnějších už jenom proto, že je tato opera uváděna v průběhu sezóny vzácně, zejména ke slavnostním příležitostem a drží na na repertoáru velmi dlouho. Tentokrát byla příprava Libuše ztížena ještě i závaznou povinnosti oslavit sté výročí existence Československé republiky. Dosavadní inscenace měly bez výjimky slavnostní charakter, majestátnost a vznešenost byly jejich základní vlastností. V současné Libuši si tyto vlastnosti bezesporu zachovává hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který rozezněl orchestr v jeho bohaté barevnosti hutně a masivně až do mnoha fortissim. Téměř bombastičnost hudebního nastudování byla v prudkém kontrastu k tomu, co se odehrávalo na jevišti.

Olomoucký Don Pasquale postaru

12. červen 2018
Olomoucký Don Pasquale postaru

Donizettiho Don Pasquale (1843) je opera buffa klasického střihu inspirovaná commedií dell'arte. Komický stařík Pasquale (bas), mladá zamilovaná dvojice Norina (soprán) a Ernesto (tenor), intrikán Dottore – Doktor Malatesta (baryton). Nestor české operní režie Václav Věžník se svou nejnovější inscenací vrátil do dob svých začátků, kdy před 63 lety, v roce 1955, režíroval tuto komickou operu v Brně a vzápětí potom v Olomouci.

Deckerův Werther v Národním divadle

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Citlivý Orfeo z Plzně

4. červen 2018
Citlivý Orfeo z Plzně

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Così fan tutte v Brně aneb Všechny nás pohřbí sopečný popel

Někdy se zdá, že Mozart vydrží všechno. Nevydrží – důkazem je nová inscenace jeho opery Cosi fan tutte v Národním divadle Brno.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.