Olga Janáčková

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Deckerův Werther v Národním divadle

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Citlivý Orfeo z Plzně

4. červen 2018
Citlivý Orfeo z Plzně

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Così fan tutte v Brně aneb Všechny nás pohřbí sopečný popel

Někdy se zdá, že Mozart vydrží všechno. Nevydrží – důkazem je nová inscenace jeho opery Cosi fan tutte v Národním divadle Brno.

Figarova svatba ve Stavovském divadle podruhé

Na druhé premiéře Figarovy svatby nás čekalo kompletně jiné obsazení. Figaro Františka Zahradníčka sice nebyl o mnoho charismatičtější než Miloš Horák, ale pěvecky se vzepjal patrně téměř ke svému maximu. Usiloval o stylovost, pečlivě intonačně dokončoval pěvecké fráze. Zuzanka Yukiko Kinjo podala pěvecky vyrovnaný výkon, jen škoda, že se více nesoustředí na kantilénu. Často jí znějí jednotlivé tóny takřka izolovaně, jako by tvořila každý zvlášť. Alžběta Poláčková zpívá svou Hraběnku se značným respektem k této roli, která je snad až příliš prudkým kontrastem k její Jenůfce z Janáčkovy Její pastorkyně, do níž vstoupila před nedávnem na začátku prosince minulého roku. Zatím její zpěv nezní uvolněně. Hraběte má Roman Janál zažitého z předchozích inscenací, byť se i nějaká ta chybička vyskytla. Jeho hlasový projev zabíhá nečekaně až do sforzatových forte v souvislosti s nápadným zesměšňováním postavy. Kateřina Jalovcová je roztomilým Cherubínem, zpívá ho téměř sopránově světlým vyrovnaným hlasem, jen škoda, že ji v některých scénách zastupuje mužský představitel (Cherubín II.), který ze sebe, bohužel, vyloudí i něco podobného zpěvu. Bartolo Jiřího Sulženka má pěvecký a herecký půvab komické figurky z opery buffy, což se jeho partnerce Marcellině v podání Jany Horákové Levicové příliš nedařilo. Koplíkův Basilio v elegantním kostýmu je kompaktní komická figurka vypracovaná pěvecky i herecky, Mlejnkův zahradník Antonio je jako vystřižený ze starých buff, notáře Dona Curzia zazpíval a zahrál Václav Lemberk zněle a vkusně, Barbarina Evy Kývalové si své splnila.

Thomasův Hamlet v Plzni: Ofélie jako královna večera

Po vynikající a úspěšné ostravské inscenaci opery Ambroise Thomase Hamlet, která tu měla premiéru v březnu roku 2016 a je dosud na repertoáru, zařadilo tuto romantickou operu do svého dramaturgického plánu také plzeňské Divadlo J.K. Tyla. Ředitel divadla a operní režisér Martin Otava spolu se šéfdirigentem operního souboru Norbertem Baxou operu inscenovali v budově Nové scény a na roli Hamleta si přizvali oba ostravské představitele Hamleta – Thomase Weinhappela a Romana Hozu. Thomasova opera o Hamletovi vznikla na libreto Michela Carré a Julese Barbiera inspirované Shakespearem a hrou Alexandra Dumase a Paula Meurice. Inscenátoři zvolili londýnskou verzi opery bez baletních scén z roku 1869, avšak na rozdíl od ostravského provedení, které skončilo v souladu s textem libreta předzvěstí Hamletovy korunovace, zavraždí v Plzni Hamleta Polonius.

Pěvecká soutěž v Karlových Varech je rodinné stříbro

Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka pořádá v Karlových Varech od roku 2001 jako svou hlavní aktivitu Mezinárodní pěvecké centrum Antonína Dvořáka, začátky soutěže však sahají až do šedesátých let minulého století. Vypravila jsem se do Karlových Varů na dva závěrečné dny pěvecké soutěže Antonína Dvořáka už potřetí, lépe řečeno: teprve potřetí. „Teprve“ proto, že se soutěž konala už po dvaapadesáté. Devadesát mladých pěvců přijelo do Karlových Varů, aby tu soutěžili podle daných pravidel v kategoriích Píseň, Junior a Opera. Kategorie Junior se mohou zúčastnit pěvci do čtyřiadvaceti let, ostatní kategorie jsou omezeny věkem pětatřiceti let. Soutěž je tříkolová a ve finálním kole zazpívá účastník árii podle svého vlastního výběru. Před dvěma lety přibyla ještě kategorie Operní naděje, do níž se hlásí pěvci mezi šestnácti a dvaceti lety z České republiky a ze Slovenska. Krásné lázeňské město k soutěži neodmyslitelně patří a případné chladnější a deštivé počasí nemůže atmosféru ojedinělého projektu nijak poškodit.

Bystrouška v Českém Krumlově – nenechte si ji ujít

Otáčivé hlediště v parku českokrumlovského zámku letos v létě nabízí premiéru Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky inscenované režisérskou dvojicí Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) s jejich erbovním scénografem Jakubem Kopeckým a s výtvarníkem kostýmů Markem Cpinem. S Bystrouškou se již setkali v brněnském Národním divadle před třemi lety jako s činohrou, zvolili pro ni tehdy vtipný, byť i

Český večer v Národním divadle

7. červen 2016
Český večer v Národním divadle

Občas člověk s údivem slyší tvrzení, že není úkolem Národního divadla, aby se věnovalo české hudbě, české opeře. Chce být světové. Jeho světovost by sice mohla být zčásti založena právě na jeho českosti, vždyť máme z čeho vybírat, ale každý si tu světovost představujeme jinak.

Jana z Arku na hranici v Plzni

7. červen 2016
Jana z Arku na hranici v Plzni

Honeggerovo scénické oratorium o Janě z Arku mám spojeno s velkým zážitkem z Janáčkova divadla v Brně v červnu 1969 pod taktovkou Václava Noska, v režii Miloše Wasserbauera a choreografii Luboše Ogouna. Podařilo se tam vystavět dílo až  k závěrečné pasáži sboru: "Jen ten, kdo je život schopen dát za ty, které má rád, ví co je láska!" V hlavní roli byla tehdy herečka Jana Hlaváčková a její civilní, niterný

Koncert zvaný Pražské premiéry W. A. Mozarta ve Stavovském divadle

Byla jsem na koncertu složeném z částí dvou Mozartových oper Tita a Dona Giovanniho, součásti to nového mozartovského festivalu Vladimíra Darjanina. Zpívali a hráli mladí pěvci a vybraní členové orchestru Národního divadla, dirigoval Zdeněk Klauda. Večer mě velmi potěšil svou mladistvou tvůrčí atmosférou, zjevným napojením všech účinkujících na sebe navzájem, dodržováním základních stylových zákonitostí při interpretaci Mozartovy hudby, okamžitým reagováním na dirigentova

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.