Olga Janáčková

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Dalibor podruhé a radostněji

1. červenec 2019
Dalibor podruhé a radostněji

Je nezbytné vidět obě premiéry, aby divák mohl korigovat své názory se znalostí kompletního obsazení sólových rolí a nejen proto. Atmosféra druhé premiéry byla v mnohém nesrovnatelně klidnější. Souhra mezi jevištěm a orchestřištěm až na drobné výjimky fungovala, sbor zněl sezpívaně, orchestr hrál vyrovnaněji a více dbal o dynamicky nižší lyrické plochy, méně kryl sólisty. Obecenstvo bylo decentní a odměňovalo potleskem výkony sólistů.

Dalibor jako loutková rytírna

28. červen 2019
Dalibor jako loutková rytírna

Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz.  To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Lidský hlas Davida Radoka

24. červen 2019
Lidský hlas Davida Radoka

Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Čarostřelec u Freuda

20. červen 2019
Čarostřelec u Freuda

Divadelní režisér má ve spolupráci s jeho inscenačními kolegy včetně dirigenta (ten však někdy bývá, bohužel, mimo hru) určitou dobu na přípravu svého projektu. Mívá hlavu jako včelín, přemýšlí, má spoustu nápadů a některých se ne a ne zbavit. Libor Cukr uviděl ve Weberovu Čarostřelci možnost naroubovat mu Freudovskou psychologii a neodolal. Neponechal nic náhodě, domýšlel, prohluboval, zcela podlehl neodbytné inspiraci. To se režisérům může snadno stát a každý z nich ví, jak je obtížné se některých nápadů vzdát ve prospěch celku inscenace. Lubor Cukr však zřejmě tvořil až do poslední chvíle, inscenace je až přeplněná výsledky jeho poctivé práce.

Ostravský Robert ďábel jako digest

Velká francouzská opera reprezentovaná Meyerbeerovým Robertem ďáblem poprvé na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě! Velkolepá opera, která se po své veleúspěšné premiéře roku 1831 v Paříži vítězně a překotně rozlétla do celého světa, je v současnosti hrána málokde a málokdy. Není divu. Už v době jejího vzniku tvůrci programově usilovali o vytvoření pravého romantického Gesamtkunstwerku včetně opulentní jevištní nádhery a patřičných scénických efektů. Obtížné pěvecké partie, nelehké ansámbly a sborové partie, orchestrální hudba bohatě instrumentovaná a a mimořádně obtížná. Navíc je ta opera o pěti jednáních opravdu dlouhá. Jejím tématem je příběh rytíře Roberta pramenící ve středověké legendě ze 13. století.

Tři pomeranče bez šťávy

18. květen 2019
Tři pomeranče bez šťávy

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Úvaha a trochu vzpomínání nad snovou Juliettou aneb Proč je dobré jet do Ostravy

Julietta Bohuslava Martinů na jeho vlastní libreto podle surrealistické hry Georgese Neveuxe je jednou z nejkrásnějších oper, které kdy byly napsány. Vymyká se svým tématem a je mimořádně obtížná pro interpretaci. Málokdy se setká s kongeniálními interprety, protože vyžaduje bohatou představivost, schopnost imaginace a abstraktního myšlení, hravost, výrazný nadhled nad celkem inscenace související s citem i pro ten nejmenší detail, pochopení pro smysl nesmyslu, neobyčejnou poetičnost v kontrastu s realistickou stavbou dramatického konfliktu a bůh ví co ještě dalšího. Viděla jsem několik různých inscenací Julietty. Z nich chci zmínit Kašlíkovu na scéně Josefa Svobody v Národním divadle, jednu s režisérových nejlepších kreací ve spolupráci s dirigentem Jaroslavem Krombholcem (1963) - velký, přetrvávající zážitek. Ivo Žídek jako Michel. Potom velká pauza a setkání s úžasnou Juliettou Davida Pountneyho, Angličana s obdivuhodnou náklonností k české opeře. Viděla jsem jednu z posledních repríz jeho inscenace z Opera North Leeds a vzápětí v roce 2000 jsem ji dramaturgovala jako koprodukci s Národním divadlem. Scénografie geniálního Stefanose Lazaridise – nezapomenutelná písková pláž  odrážející se v obřím nakloněném zrcadle nad jevištěm. Později v květnu 2016 krvavá detektivka jindy tak vynalézavého Clause Gutha v berlínské Staatsoper, za dirigentským pultem kouzelník Daniel Barenboim. Magdalena Kožená jako Julietta - krvavá oběť Michelovy střelby, již se marně snaží všelijak ukrývat. Nakonec monochromaticky bílá inscenace s málo snovou postavou Julietty v pražském Národním divadle před třemi lety.

O sonátové formě s Mozartem a těmi druhými

Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Emotivní Idomeneo v Plzni

13. březen 2019
Emotivní Idomeneo v Plzni

Mozartova opera seria z roku 1781, kdy bylo skladateli pětadvacet let, patří pro své nesporné kvality k těm operám, které se i u nás opakovaně hrají. Vzpomeňme například inscenaci ve Stavovském divadle před devíti lety, v níž jako Ilia účinkovala Martina Janková. V Plzni se tato opera hrála poprvé a získali pro její inscenování velmi zajímavý inscenační tým včetně dobrých představitelů hlavních rolí. Režisérka Arila Siegert a její výtvarní spolupracovníci scénograf Hans Dieter Schaal a kostýmní výtvarnice Marie-Luise Strandt jsou spojeni se jménem vynikající německé operní režisérky Ruth Berghaus, s níž svého času všichni spolupracovali. Podařilo se jim spolu s dirigentem Norbertem Baxou vytvořit neobyčejně čistou a stylově jednotnou inscenaci. Režisérka Arila Sieger je zároveň choreografkou a dokázala vést operní herce k mimořádně soustředěným kreacím. Jejich pohybově herecké výkony byly neoddělitelně propojeny s hudební linkou a s pěveckým frázováním a přitom režisérka zřetelně propracovávala charaktery postav, vztahy mezi nimi a situace, v nichž se ocitají. Neustálá oscilace mezi napětím a uvolněním v jejich pohybu byla fascinující. Scénograf Hans Dieter Schaal vytvořil velmi případnou prostou, ale dokonale funkční scénu, na niž jako připomínku toho, co formovalo osudy zúčastněných promítal pulzování moře. Marie-Luise Strandt si pohrála s velmi kontrastními akčními kostýmy - Idomeneus v šedém oděvu poutníka s sebou nese královský zlatý plášť, Ilia má na sobě vrstvený kostým, který v jejích akcích spoluhraje.

Drážďanská Prodaná nevěsta aneb Když v báru houstne dým

Po pravdě řečeno, donekonečna se opakující retroinscenace vložené do druhé poloviny minulého století mi připadají už poněkud stereotypní. Prodanka s Jeníkem v džínovém oblečku a s Mařenkou v džínových lacláčích – no proč ne, kdyby to bylo k něčemu dobré. Prý jde o osmdesátá-devadesátá léta zřejmě v postkomunistické zemi. Drážďanská Die verkaufte Braut je hraná s jednou pauzou v baru nazvaném Kezals Village. Mařenka je tam servírkou ve stylizovaném lidovém kroji s barevnými teniskami na nohou, Kezal šéfuje v bleděmodrém obleku s černou košilí a žlutými brýlemi, balet v barevných krojích vystupuje na malém barovém jevišti. Paní režisérka Mariame Clément udělala všechno pro to, aby Prodance vytvořila pevné zázemí. Někdy trochu proti logice příběhu pravda, ale jde přece o komedii. Kromě barového koutku na pravé straně proscénia hraje svou nezastupitelnou roli vstup pro barový personál (dveře vlevo) a v pozadí čitelně označené WC pro dámy a pro pány, přičemž mnohá legrace spočívá v tom, že některý pán vstupuje omylem do dámských dveří. Je žádoucí, aby divák sledoval, jak dlouho se ta která postava na toaletě zdrží a s jakou vychází. Na jevišti nechybí uklízečka (bez koštěte a kbelíku není, jak známo, „moderní“ operní režie a zde přibyl i fungující vysavač).

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.