Olga Janáčková

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Českobudějovické Tajemství: Milujeme Smetanu?

Inscenace Tajemství v režii šéfa opery Jihočeského divadla Tomáše Studeného, s původní premiérou v Ostravě v dubnu 2017, se dočkala své českobudějovické premiéry 6. března tohoto roku, tedy ve stejný den jako liberecký Don Giovanni. Viděla jsem druhou premiéru 7. března. A provázely ji pocity veskrze kladné.

Don Narcis aneb Povedený Giovanni v Liberci

Vzápětí po velkém potěšení z festivalu Opera 2020, na němž operní soubor libereckého Divadla F.X. Šaldy opět získal Libušku za inscenaci, tentokrát za dvě operní aktovky Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, zde následovala premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Velká zvědavost. A žádné zklamání.

Někdy se stane zázrak… Agrippina z Met

Patřím mezi ty, kteří vždy dají přednost účasti na živém divadelním představení před zhlédnutím byť i sebedokonalejšího videozáznamu. Je mi velmi sympatické, když při live přenosu z Metropolitní opery pokaždé říkají průvodci přenosu, že máme věnovat pozornost nejen Met, ale také našim místním operám. Tentokrát jsem však po dlouhé době jako by reálně seděla v hledišti Metropolitní opery a snad jsem ani nedýchala. Vtáhlo mě to.

Gioconda bez Lví tlamy, zato se sádrovou Madonou

Čtrnáctý festival hudebního divadla Opera 2020 už potřetí přiváží do Prahy také operní soubory ze Slovenska. V pondělí 17. února hostovala ve Státní opeře Štátna opera Banská Bystrica s operou Amilcara Ponchielliho La Gioconda, která měla premiéru 27. dubna 2018. Hodně rolí bylo obsazeno renomovanými sólisty, jak je ostatně zvykem i v mnoha českých, moravských, slezských operních souborech. Ponchielliho Gioconda má pěvecké party opravdu nelehké a už v samotném díle je obsažena nejedna dějová nejasnost, kterou by mohlo vyřešit jen obratné inscenační řešení. Banskobystričtí si už podruhé pozvali ke spolupráci mladého českého operního režiséra Dominika Beneše. Gioconda následovala po jeho inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny (2016).

Traviata jako kaleidoskop – spíše úvaha než kritika

Letošního čtrnáctého bienále festivalu hudebního divadla Opera 2020 se účastní všechna stálá divadla naší republiky s výjimkou Severočeského divadla v Ústí nad Labem a dvě slovenská divadla, z Banské Bystrice a z Košic. Festivalový program obsahuje také inscenace šesti malých operních uskupení:  Ensemble Damian, Run OpeRun, Ensemble opera diversa, Opera studio Praha, Hausopera a Opera povera.

Turandot plná stínů v Národním divadle

Pucciniho Turandot je opera, kterou autor bohužel nedokončil a zanechal pouhé útržky happyendového rozuzlení příběhu o ledově chladné princezně, již svou chytrostí a především vášnivou láskou získá princ Kalaf. Je obtížná pro svou bohatou inspiraci východní hudbou – jejími melodiemi a instrumentací. Dirigent Jaroslav Kyzlink ve svém hudebním pojetí, poprvé uvedeném 23. ledna v Národním divadle, kladl důraz právě na tyto specifické hudební kvality díla a posiloval právě tyto vlastnosti opery, aby podpořil jinakost Pucciniho Turandot v rámci jeho operní tvorby (a to včetně příbuzně koncipované Madam Butterfly).

Liberecká Bystrouška – pokus o pochopení

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky je pro mnohé z nás srdeční záležitostí a provází nás téměř od narození. Nelze ji pouze racionálně vykalkulovat, musíte ji prožít. Ať už v kontrastu světa lidí a zvířat nebo v jejich prolínání. Režisérka Linda Keprtová inscenovala Bystroušku ve svém domovském Divadle F.X.Šaldy v Liberci jako svou devátou inscenaci ve spolupráci s dirigentem Martinem Doubravským.

Plynutí času v Růžovém kavalírovi

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

Formanův Dalibor jihočeské Boudě svědčí

Před sto lety zahájilo české profesionální divadlo Smetanovým Daliborem svou činnost v Českých Budějovicích. Čím jiným tedy uctít takto významné výročí než uvedením tohoto díla. Dramaturgická trefa do černého. Ale to by bylo málo. Čiperné vedení divadla připojilo k oslavě několik dalších přidaných hodnot. Pronajalo si dřevěnou Boudu bratří Formanů a postavilo ji na Mariánském náměstí, které bylo vybráno už někdy v šedesátých letech minulého století pro stavbu divadla nového. A že tam taková budova již mnohá desetiletí chybí! Maličké, velmi neobratně zrekonstruované divadlo na nábřeží Malše pojme jen komorní opery s malým obsazením orchestru (maximálně třicet hráčů), takže rozsáhlejší díla uvádějí v Kulturním domě Metropol. Teď se však blýská na lepší časy, město a kraj chtějí nové divadlo začít stavět v roce 2021.

Operní naděje z Karlových Varů

18. listopad 2019
Operní naděje z Karlových Varů

Před pár lety jsem do Karlových Varů poprvé jela na závěr Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a od té doby jsem si udělala čas na finále kategorie Junior a Opera a na závěrečný koncert každý rok. Letos jsem sledovala také úvodní kategorii zvanou Operní naděje, jíž se mohou zúčastnit pěvci od šestnácti do dvaceti let. Můj pohled na soutěžící může být pouze povrchní už proto, že je okleštěn mou krátkou posluchačskou přítomností. Považuji  však  karlovarskou soutěž za natolik ojedinělou možnost nahlédnout do rejstříku našich i zahraničních mladých pěvců, že neodolávám a pokusím se postihnout své dojmy ze svého krátkodobého pobytu.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.