Padesát šest let dělí od sebe data narození letošního držitele jazzové Grammy v kategorii instrumentálního jazzu, Waynea Shortera, a držitelky ceny za jazz vokální, Cécile McLorin Salvant. Ani v jednom případě přitom není zisk ocenění překvapením: Shorter za svou dlouhou kariéru nasbíral už jedenáct gramofonků, z toho první na konci 70. let se skupinou Weather Report. Floridská rodačka s haitskými a francouzskými kořeny obdržela během čtyř let už třetí trofej v téže kategorii a stává se tak nejúspěšnější jazzovou zpěvačkou poslední doby. Přitom zatímco mladičká Cécile (ročník 1989) zabodovala s albem složeným především ze standardů, na kterém její sytý hlas doprovází pouze piano (nebo varhany) a saxofon, 85letý Shorter na základní verzi své novinky Emanon představuje pouhé čtyři náročné kompozice o průměrné délce třináct minut. Zatímco toto CD zaujme bohatší instrumentací (Wayne Shorter Quartet jej nahrál s komorním orchestrem Orpheus), další dva bonusové disky přinášejí syrovější pohled na tytéž (a některé další kompozice), pouze v podání kvartetu. Přitom skladba The Three Marias v této bonusové koncertní verzi trvá přes 27 minut. Vidíme tedy, že věk v jazzu nehraje roli – šanci má mládí i desetiletími prověřená jistota, přičemž ona jistota může nabízet odvážnější pohledy, což ale v žádném případě neznamená, že by třicetiletá Cécile McLorin Salvant produkovala nějakou easy listening hudbu. I její verze písní Stevieho Wondera nebo Colea Portera stojí za pozornost a opravdu velmi pečlivý poslech.

Čtyři roky po velmi povedeném sólovém albu A Child Is Born vydává pianista Najponk další studiovou nahrávku. Z dvanácti položek na albu nahrál dvě sólově, tři v kvartetu (s hostujícím kytaristou Barneym Kantorem) a sedm v triu, které vedle něj tentokrát tvoří český bubeník Jiří Slavíček a švédský kontraba­sista Hans Backenroth. Ten se může chlubit hezkou řádkou mezinárodních spoluprací – vedle Clarka Terryho, Tootse Thielemanse nebo Kennyho Barrona doprovázel například amerického pianistu Horace Parlana, v jehož skladbě Return Engagement exceluje právě na novém Najponkově albu.

Pianista Ahmad Jamal sice „svému jazzu“ říká americká klasická hudba, ale to mu nebrání v čerpání inspirace v Evropě. Ostatně před časem se v rozhovoru pro Harmonii vyznal ze své lásky k Ravelovi a Debussymu. K Francii má 87letý skladatel a hudebník vůbec vřelý vztah a Francie k němu. Je držitelem řádu od francouzské vlády a nyní na svém novém albu vzdává hold druhému největšímu francouzskému městu, středomořskému přístavu, kosmopolitnímu Marseille. Pro své vyznání zvolil formu suity, jejíž ústřední část se na albu opakuje ve třech verzích, které se střídají s dalšími skladbami včetně zajímavých coververzí. Novinkou však není pouze struktura alba, ale i fakt, že výjimečný instrumentalista tentokrát napsal k titulní písni i text. Text, který má místy až formu milostného dopisu: „Marseille, mé srdce, tak osamělé, tě hledá a objímá, protože můj život je až příliš naplněn smutkem. Marseille, tvůj hlas mě nepřestává volat. Marseille, nikdy nebudu litovat toho požehnaného dne, kdy jsem tě potkal.“

Jazz se sice zrodil ve světském prostředí nevěstinců a barů, ale jeho tvůrci byli a jsou často lidé hluboce duchovně založení. Kurt Elling například v dětství zpíval v luteránském chrámovém sboru, Gregory Porter s oblibou zdůrazňuje, jak jeho vnímání hudby ovlivnil gospel, a Ondřej Pivec působí v New Yorku jako varhaník při afroamerických bohoslužbách. Nejen křesťanství však jazzmany inspiruje.