Michaela Vostřelová

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Philippe Jaroussky: Mysliveček byl modernista

O tom, že se během právě probíhajícího týdne v Praze nahrává hudba k historickému filmu o Josefu Myslivečkovi, jsme už informovali. Po delší době je díky tomu v hlavním městě Philippe Jaroussky. Aktuálně si můžete přečíst část našeho povídání o Myslivečkovi a v jednom z příštích vydání tištěné Harmonie najdete kompletní rozhovor, ve kterém jsme se dostali i k tomu, proč měl Jaroussky potřebu založit vlastní akademii a komu tím chce pomoct, proč je podle něj Francie pesimistická země a co ho vede k názoru, že kdyby začínal svou kariéru dnes, vypadala by úplně jinak.

Čistá krásná sinusovka: Těremin slaví sto let a daří se mu dobře

„V sále bylo slyšet obdivné vzdechy a mumlání, a nakonec hlasitý potlesk. Ale Rachmaninov a Toscanini se neusmívali, třebaže se ani nedá říci, že by zívali nudou. Jsem si jistý, že už si v duchu představovali hromady houslí, viol a violoncell rozřezávaných na třísky a odeslaných nadpozemským zvukem těreminu k věčnému zapomnění.“ Těžko říct, zda ruský fyzik Lev Sergejevič Těrmen během své desetileté americké kariéry uvažoval právě takhle. Jisté je, že jeho vynález, bezdotykový elektronický těremin, sledovalo ve své době s nadšením a údivem zasvěcené publikum v Carnegie Hall i dvacetitisícový dav na baseballovém stadionu a o nahrazení klasických hudebních nástrojů novými elektronickými zázraky mluvil leckdo.

Za Josefem Toufarem do podzemí Rudolfina

Scházím po točitých schodech hluboko pod pozlacenou Dvořákovu síň, přede mnou skupina deváťáků ze zbraslavské základní školy. Chytám útržky rozhovorů, někteří mluví o bodech za matiku (odhaduji, že se řeší přijímací zkoušky), jiní o včerejším tréninku, je rušno. Když za dvě hodiny stoupají zpátky nahoru, na chvíli jim tolik do řeči není. Po dvouhodinovém workshopu o životě a umučení kněze Josefa Toufara visí ve vzduchu absurdita 50. let v komunistickém Československu a údiv nad jednou nedobrovolnou obětí.

Hudba v osmičkových rocích

Rok s osmičkou na konci právě skončil, oslavy stoletého Československa máme za sebou a je tedy dobrý čas na otázku, jak výročí republiky připomněly české orchestry i operní domy a jestli náš často zbytečně uzavřený svět klasické hudby dokázal vstoupit do celospolečenské debaty.

Prosincový Tip Harmonie: Winterreise Jana Martiníka

Pokud jste otevřeli minulé vydání HARMONIE, zřejmě vám neunikl rozhovor s Janem Martiníkem a Davidem Marečkem o jejich (a samozřejmě především Schubertově) Winterreise. Záměrně jsem si mezi dokončením rozhovoru a prvním poslechem nahrávky naordinovala několik týdnů bez Zimní cesty. Ucho někdy slyší, co mu radí mozek a obzvlášť po rozhovoru, který je pro novináře lidsky příjemný a informačně i názorově obohacující, není od věci vytvořit si odstup. Ale po několikerém poslechu se mi čím dál víc vybavovalo Martiníkovo „Uniká nám, jak jsme zrychlili čas“. Právě práce s časem si totiž zaslouží pozornost při poslechu jedné z mnoha nahrávek Schubertova cyklu za poslední roky.

Něžná i jedovatá. Brněnská Bystrouška má oporu v orchestřišti

S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost příliš netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.

Jan Martiník a David Mareček: Zimní cestou v příliš hlučných časech

Může být vrcholný manažer zároveň prvo­třídním klavíristou? Dá se Winterreise zazpívat tak, aby nenudila? A nejsou tyhle otázky úplně špatně? Odpovědi nechť hledá každý sám. Buď během poslechu nové nahrávky Schubertovy Zimní cesty, na které se potkává basista Jan Martiník s klavíristou a ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem, nebo při srovnávání s desítkami starších záznamů, které vznikaly v dobách, kdy jsme ještě nebyli tak rychlí a hluční, jak říká pan Martiník.

Ostravský Osud zázrak nepotřebuje

Nebo ano? Když jsem poprvé slyšela nahrávku Janáčkova Osudu, nedokázala jsem pochopit, proč se tahle šťavnatá, uhrančivě nervní hudba nehraje stejně často jako Její pastorkyňa. Po zhlédnutí první inscenace a přečtení libreta o pár let později mi leccos došlo. Janáčkova silně autobiografická opera, na jejímž začátku bylo vzplanutí k osmadvacetileté Kamile Urválkové, „slanici luhačovské“, vznikala v letech 1903 – 1907. Několikrát přepracovávané libreto, soudně vymáhané uvedení v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech a děj na pomezí reality a halucinace, taková je bilance Osudu, jehož premiéry se Janáček nikdy nedočkal.

Kdo snese Svatou Ludmilu

16. září 2018
Kdo snese Svatou Ludmilu

„Je Vám to hrozné, co ti lidé zde všecko dovedou a snesou! Vcelku bude 8 koncertů a každý trvá nejméně 4 až 5 hodin!“ psal Dvořák v dopise o festivalu v Birminghamu. „Těším se na to velmi. Sbor a orchestr znamenitý, 100 sopr., 100 altů, 100 tenorů, 100 basů... To si rozvažte, jak to bude znít, až spustí!“ Provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile na birminghamském festivalu v srpnu 1885 přineslo Dvořákovi obrovské uznání veřejnosti, uspokojení z vlastní práce a taky okouzlení velkými festivalovými produkcemi, které pražský hudební život dosud neznal. Už pro Birmingham uvažoval o českém duchovním námětu, v úvahu přicházel Jan Hus nebo svatý Václav, nakonec se ale obrátil k Erbenovi.

Jsme silný brand. S Ivou Nevoralovou o tom, jak se v kultuře chovat byznysově

Má absolutorium na konzervatoři, ale roky se úspěšně pohybuje v hudebním managementu. Po studiu na pražské AMU a britské Dartington College of Arts pracovala pro společnost ArcoDiva, Pražské jaro, brněnské Národní divadlo nebo pro uměleckou agenturu M-Impresariat v německém Wiesbadenu. Teď je „domovskou scénou“ Ivy Nevoralové PKF – Prague Philharmonia. Neziskové organizace, mezi které orchestr patří, nemají u nás v současnosti jednoduché podmínky, PKF proto sází na kvalitní fundraising, o kterém jsme mluvily především.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.