Michaela Vostřelová

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Pražský Brouček se na výletě neztratí

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.

O režisérské sezoně v Brně a proč se těšit na Lidský hlas

Nástup tandemu Ivanović – Heřman do vedení brněnské opery na začátku roku 2015 přinesl na první pohled především dramaturgické změny. Pozornost se přesunula na méně známá díla zavedených skladatelů a větší péči se dostalo i hudbě posledních let a desetiletí. Zdá se ale, že sezona 2018/2019 se odehraje spíš ve znamení silných režisérských vizí než dramaturgicky odvážných kroků.

Dva hlasy a jedno cello u nohou Kristových

Letošní veskrze duchovní sezona Collegia 1704 pokračovala včera koncertem, v jehož obsahovém i interpretačním centru pozornosti stála ženská hrdinka. Oratoria benátsko-vídeňského pozdněbarokního skladatele Antonia Caldary se velkým ženám římskokatolických dějin věnovala poměrně nezřídka, mezi jeho dvaačtyřiceti díly této formy najdeme například Il martirio di Santa Caterina nebo Oratorio per S. Francesca Romana. Častými náměty nejen Caldarových oratorií jsou pomyslné souboje ctností a neřestí, duše a těla, fyzické vášně a duchovního povznesení. A protneme-li tyto dvě veličiny, dostaneme se k jednomu z nejhranějších Caldarových oratorií o novozákonní napravené hříšnici Máří Magdaleně.

Pomalu a nízko Markéty Cukrové

20. únor 2018
Pomalu a nízko Markéty Cukrové

Nestává se příliš často, aby se dva večery přesně po týdnu zaplnilo pražské Rudolfinum díky cembalu v jedné z hlavních rolí koncertu. Před týdnem znělo Dvořákovou síní cembalo dvacátého století (Mahan Esfahani s doprovodem SOČRu skvěle oživil Kalabisův cembalový koncert), včera hrálo prim barokní cembalo pod rukama Vojtěcha Spurného. Po týdnu se na pódiu objevila i mezzosopranistka Markéta Cukrová, která zatímco minulý týden zaskakovala v Glagolské mši (druhá půle koncertu SOČRu), tentokrát byla hlavní hybatelkou večera nejen ve smyslu „hierarchie“ sólista vs. doprovod, ale i ve smyslu muzikantském.

Tramvaj mezi Libercem a Jabloncem jako jedna z operních premiér ND v příštím roce

Michael Nyman, Steven Stucky nebo Petr Wajsar. To jsou jména autorů, s jejichž hudbou se tradiční operní posluchač příliš často nesetká, avšak pokud chce navštěvovat nové pražské operní inscenace v příští sezoně, zřejmě se jim nevyhne. Národní divadlo dnes představilo na tiskové konferenci sympaticky a až překvapivě odvážnou dramaturgii sezony 2018/2019, kterou bude otevírat i zakončovat Bedřich Smetana.

I Figaro má nárok na odpočinek

Co dnes přiměje diváka k tomu, aby usedl na tři hodiny do divadelních sedadel a sledoval stokrát oslavenou Figarovu svatbu, není-li to „pouze“ touha po opakovaném poslechu Amadeovy geniální čtyřaktové buffy? Je to zvědavost, zda je ještě možné vyabstrahovat z Beaumarchaisovy dramatické estetiky (založené mimo jiné na mistrném zvládnutí tzv. coupe de théâtre, neočekávaných zvratů) aspoň špetku nového, objevného? Nebo zda hraběnka i tentokrát velkoryse svému záletnému hraběti potřikrát odpustí? Zda bude mít orchestr dostatečně „lehkou ruku“?

Margitův Britten a selhání Hvězdného Verea, které nepřekvapí

Pražské Národní divadlo má od včerejška na svém repertoáru „námořnickou“ operu Benjamina Brittena Billy Budd, tříhodinovou barevnou fresku vystavěnou na výjimečně kvalitním libretu, která nemá u nás dosud žádnou interpretační tradici. Režisér Daniel Špinar na tiskové konferenci před premiérou mluvil především o tom, že ho na opeře láká gay-rovina příběhu, potlačovaná sexualita, barokní gey-estetika, kterou chce v inscenaci zdůraznit.

Cecilia a Sol: Horkou krev nezastavíte

Pod pojmem „duel“ si většinou vybavíte soupeření o přízeň dámy, příčinu slavné Puškinovy smrti, možná politickou debatu. Slovní spojení „sladký duel“ evokuje leccos, jen ne koncertní program výsostných muzikantů. Přesto se tak jmenuje poslední deska Cecilie Bartoli a Sol Gabetty. Obě dámy už české publikum vidělo a slyšelo několikrát, v prosinci mělo možnost zažít je v pražském Rudolfinu, kde se odehrál předposlední koncert jejich společného evropského turné.

Václav Luks a Václav Kapsa v disputaci o osvícenských ideálech a revolučních projektech, kterým se nepřeje

Když na začátku sezony zvalo Collegium 1704 na svou tiskovou konferenci, pro jistotu dostávali novináři v mailech přesný popis cesty a dokonce mapku. V areálu ČKD v pražských Vysočanech totiž vůbec není těžké zabloudit a dokud se nepropletete sítí ulic vedoucích mezi továrními halami a neotevřete sytě modré vchodové dveře té správné budouvy, nic nenasvědčuje tomu, že se blížíte k sídlu jednoho z renomovaných evropských ansámblů barokní hudby.

Objev z Holešova III: punkerské baroko Jany Vondrů

Vystudovala bakaláře na JAMU a magistra v Bratislavě na VŠMU. Na barokní kurzy do Holešova přijela letos poprvé a jak jsem k mému překvapení zjistila, nepatří mezi nejzapálenější barokní nadšence, natož puritánské zastánce historicky poučené interpretace. Její oblíbená hudba se pohybuje na opačném konci časové linky a možná i díky tomu mě sopranistka Jana Vondrů na pódiích holešovského zámku tolik bavila. V porovnání s ostatními podle mého technicky nejvyrovnanější hlas, zdravý, svěží. Poetický kritik by na její témbr vymyslel spoustu šťavnatých přívlastků. Ano, mladých a šikovných sopranistek je hodně. Janě bych moc přála, aby mezi nimi byla slyšet.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.