Matěj Kratochvíl

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Co všechno je slyšet v tramvaji

Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.

Tři kompozice v jednom prostoru a Clarinet Factory v jednom výtahu

Oslavy stého výročí založení Československa sice již odeznívají, ale orchestr PKF – Prague Philharmonia se k nim přihlásil i v prosinci skrze pátý koncert z cyklu Krása dneška. Tento cyklus se dosud většinou odehrával v komorních sálech i komorním obsazení, pro závěrečné setkání se ovšem proměnil v efektní událost v působivých prostorách Veletržního paláce. A zatímco předchozí díly Krásy dneška mapovaly spíše dějiny hudby 20. století, tento koncert byl zcela současný, či přesněji do budoucnosti se dívající (jak napsal v programu ředitel orchestru). Kompozice objednané od tří českých skladatelů byly propojeny improvizovanými pasážemi, elektronikou a abstraktními projekcemi na stěny dvorany. Vznikl jednolitý celek, v němž bylo možné odlišit jednotlivé autorské části, ale zároveň se vše slévalo do nepřerušeného proudu. Ten zahájili členové Clarinet factory, kteří sjeli proskleným výtahem od stropu.

Contempuls Night: Umění dramaturgie se zvuky starými i novými

Pražský festival soudobé hudby Contempuls se vrátil po roční pauze s modifikovaným názvem Contempuls Night a ve formě dvou koncertních bloků během nedělního večera 18. listopadu. Novým dějištěm festivalu se stal zbrusu nový koncertní sál v Centru současného umění DOX, čímž se symbolicky utvrzuje blízkost současného vizuálního a hudebního umění. Ony dva bloky byly jasně vyprofilovány již svým nástrojovým obsazením. V první polovině cembalo, nástroj vlastně zvukově jednobarevný, navíc spojený se silnými historickými asociacemi – při jeho tónech většině posluchačů automaticky přicházejí myšlenky na hudbu vágně historickou, napudrované paruky a tak podobně. Druhou polovinu zaplnily dva klavíry a obsáhlý arsenál bicích nástrojů laděných i neladěných, klasických jako velký orchestrální buben i neobvyklých jako porcelánový talířek.

Záhada tyče: mysteriózní antiopera s připáleným chlebem

Napsat o současném operním díle, že se vzpírá klasickým operním klišé, je již docela klišé. Záhada tyče slovenského skladatele Miroslava Tótha, která zazněla 21. června v Národním divadle v rámci přehlídky Opera nova, ovšem v tomto směru jde skutečně daleko a ne nadarmo se její autor v doprovodném textu hlásí k žánru „antiopery“. Jde o mysteriózní hudebně scénickou akci s minimem textu i zpěvu v klasické podobě. Jsou tu postavy, které vydávají zvuky, je tu náznak děje, jenž je ovšem skryt v husté mlze a ponechán domýšlení diváků. Ve třinácti scénách se odehrávají výjevy, které si každý z diváků může interpretovat po svém. Autor zmiňuje „podivně povědomý svět nočních můr, beznadějných návštěv v institucích a na úřadech, mazání paměti…“ a výjevy rámuje příběhem o základně na Plutu, odkud lidstvo chtělo expandovat do další galaxie.

Šílenství jako univerzální jazyk: nová opera Ivana Achera

Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.

Symfonie sirén a lekce z monumentality v Brně

V sobotu 21. října v sedm hodin večer, když volební komise sčítaly poslední lístky, rozezněly se nad brněnským Výstavištěm tlumené elektronické tóny. Z reproduktorů se linula prodleva z hlasů sirén, ovšem ztišená a naladěná na neměnný souzvuk, který působil zároveň uklidňujícím i výhrůžným dojmem. Do něho se po chvíli začaly linout hlasy postav ve staromódních oblecích s velkými kovovými tlampači v rukou. Tito herci a zároveň uvaděči směřovali diváky k hlavní věži výstaviště, kde se během půl hodiny sešel dav čítající asi jeden a půl tisíce lidí.

Orchestr Berg: Virtuózní gramofony a tajemná Tyč

Orchestr Berg již řádku let staví své koncerty kolem témat či klíčových slov spojujících skladby na programu. Někdy jde spíše o volné asociace, jindy je souvislost hlubší. Tato strategie umožňuje zajímavě si pohrávat s dramaturgií a zároveň pomáhá publiku naladit se určitým způsobem na zážitek z většinou neznámé hudby. V neposlední řadě může téma koncertu fungovat jako v dobrém slova smyslu marketingový tahák zvyšující atraktivitu pro ty, kdož by se soudobé vážné hudby obávali. To byl tak trochu případ koncertu, který Berg odehrál v úterý 4. dubna v pražském klubu Roxy – prostředí pro vážnou hudbu netypickém, ale pro Berg již dříve úspěšně vyzkoušeném. Ze zdravotních důvodů nemohl nastoupit šéf Bergu Peter Vrábe a jeho místo proto zaujal mladší dirigent Petr Louženský.

Exploze v opeře. Žádný člověk Jiřího Kadeřábka

Pokud jde o uměleckou reflexi politického dění 50. let 20. století, má česká opera a Národní divadlo poměrně slušné skóre. V Divadle Kolowrat byly v uvedeny komorní opery Aleše Březiny Zítra se bude... (2008) o procesu s Miladou Horákovou a Toufar (2013) o takzvaném číhošťském zázraku. Nyní se na Nové scéně zhmotnil přízrak generalissima Stalina, respektive jeho pomníku, který po několik let shlížel z Letné na Prahu. I generace, které osobně pomník vidět nemohly, většinou dobře vědí, kterému místu se říká „u Stalina“ a proč, téma je to tedy stále aktuální. Opera Jiřího Kadeřábka Žádný člověk se inspirovala jednak osudem pomníku a jeho autora, Otakara Švece, jednak obecnějšími myšlenkami točícími se kolem historické paměti a nutkavé potřeby lidstva budovat monumenty.

Zvuk v prostoru, Ostrava v Praze

21. listopad 2016
Zvuk v prostoru, Ostrava v Praze

Ostravské centrum nové hudby není místem, kde by se plánovaly „přiměřené“ nebo „skromné“ události. Většina toho, co tým kolem Petra Kotíka kuje, jde v různých ohledech nad zdejší poměry. A nejinak tomu bylo i v sobotu 19. listopadu, kdy v pražském Foru Karlín zazněl program nazvaný Space & Sound s podtitulem Hudba pro tři orchestry. Spojené týmy Ostravské bandy a Janáčkovy filharmonií Ostrava provedly stejný program, jímž zahájily loňské Ostravské dny nové hudby v tamním Trojhalí. Hlavním tahákem byla skladba Karlheinze Stockhausena Grupp

Berg a klášterní ambient

1. listopad 2016
Berg a klášterní ambient

Slovo Loomine, které dal orchestr Berg do nadpisu svého koncertu 31. října v pražském Anežském klášteře, se zdá jasně signalizovat cosi o světle. Iluminace, luminiscence, ilumináti. Chyba lávky! Znamená to estonsky „tvorba“. A tvorba estonského skladatele Erkki-Svena Tüüra tvořila dvě třetiny první poloviny události v goticky klenutém klášterním prostoru.  Orchestr Berg nastoupil pouze ve smyčcovém obsazení, jen barikáda z gongů a tympánů na straně pódia signalizovala, že dojde i na změnu.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.