V současné pandemické situaci jsme oslovili děkana Fakulty umění Ostravské univerzity – docenta Františka Kowolowského, jelikož nás přirozeně zajímá, jakým způsobem může nyní probíhat výuka na vysoké umělecké škole. Samozřejmě jsme se dotkli i jiných témat jako je operní akademie a její další směřování, či výstavba zcela nové fakultní budovy.

Záznam koncertního vystoupení z roku 2018 je zajímavý již tím, že jde o světovou premiéru Donizettiho opery, což se v dnešní době zdá i vzhledem k významu této skladatelské osobnosti až neuvěřitelné. Vzrušení může umenšit veřejně známý fakt, že L’ange de Nisida, jež byla psána roku 1839 pro pařížský Théatre de la Renaissance, tehdy denní světlo nespatřila díky ekonomickým problémům divadla, ale hudebně i textově posloužila skladateli jako materiál k La favorite (1840).

Gaetano Donizetti je po právu považován za jednoho z předních tvůrců italské belcantové opery pro nevyčerpatelnou invenci v oblasti melodiky s hitovým potenciálem. L’elisir d’amore je navíc jedním ze základních stavebních kamenů repertoáru všech světových divadel. Jde o operu komickou, ale zároveň svým vyústěním fabule v obecnou platnost dodnes aktuální. Milánské představení navazuje na stále častější trend zpřístupňování opery nejmladším divákům, což jako rodiče kvitujeme s velkým nadšením. Ihned nám na mysl vytane asociace s naposledy viděným Prstenem ve Vídni, kde se produkce nebála u představení pro nejmenší sáhnout rovnou po Wagnerovi. Operu Nápoj lásky jsme navštívili s naším rok a půl starým synem Richardem, který nevycházel z údivu a bez mrknutí oka celou hodinu se zaujetím seděl jako přikovaný k sedačce. Nejen on, ale tisíce dalších přítomných dětí byly schopny s rodiči sledovat napínavé operní představení, což považujeme za jednoznačné splnění nadefinovaného cíle divadla – totiž úspěšně šířit operu mezi mladým publikem.

Obnovené nastudování francouzského „klenotu“ s jednou z mála titulních ženských rolí pro nižší hlas bylo plné nadstandardních hereckých výkonů, tentokrát lze jistojistě hovořit také o hvězdných zážitcích a výjimečnosti večera v rovině pěvecké.

V brzké době na území Moravskoslezského kraje proběhne II. ročník Mezinárodního festivalu slovanské hudby (MFSH), tentokrát ve dnech 5. – 15. listopadu 2018. Dovolte mi za náš realizační tým, abych v krátkosti festival představil společně s koncerty, na které byste mohli v letošním roce zavítat. Jakožto organizátoři festivalu si klademe za cíl poskytnout posluchačům vystoupení interpretačně pestrých a prvotřídních sólistů i seskupení nejen v sálech krajových institucí, ale i v uměleckých školách a v církevních prostorách. Nedílnou součástí festivalu je též Mezinárodní soutěž interpretace slovanské hudby dětí a mládeže ve věku 8–26 let, která vrcholí koncertem vítězů. V letošním roce jsme pro diváky a posluchače připravili celkem deset koncertních a jednu soutěžní událost.

Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

Elektra ve Vídeňské státní opeře se prezentuje precizně znějícím orchestrem podpořeným dirigentskou osobností Ingo Metzmachera spolu s vyrovnanými pěveckými výkony, v jejichž čele pro tento večer stála Waltraud Meier. Protikladná k hudební je úroveň scénického nastudování. Tu sráží zejména často násilné a nelogické zásahy do straussovsko-hofmannsthalovských výkladů a nedůsledné vykreslení psychologických profilů postav a jejich proměn. Představení jako celek funguje, avšak výsostnému provedení je příliš vzdálené.