Gaetano Donizetti je po právu považován za jednoho z předních tvůrců italské belcantové opery pro nevyčerpatelnou invenci v oblasti melodiky s hitovým potenciálem. L’elisir d’amore je navíc jedním ze základních stavebních kamenů repertoáru všech světových divadel. Jde o operu komickou, ale zároveň svým vyústěním fabule v obecnou platnost dodnes aktuální. Milánské představení navazuje na stále častější trend zpřístupňování opery nejmladším divákům, což jako rodiče kvitujeme s velkým nadšením. Ihned nám na mysl vytane asociace s naposledy viděným Prstenem ve Vídni, kde se produkce nebála u představení pro nejmenší sáhnout rovnou po Wagnerovi. Operu Nápoj lásky jsme navštívili s naším rok a půl starým synem Richardem, který nevycházel z údivu a bez mrknutí oka celou hodinu se zaujetím seděl jako přikovaný k sedačce. Nejen on, ale tisíce dalších přítomných dětí byly schopny s rodiči sledovat napínavé operní představení, což považujeme za jednoznačné splnění nadefinovaného cíle divadla – totiž úspěšně šířit operu mezi mladým publikem.

Obnovené nastudování francouzského „klenotu“ s jednou z mála titulních ženských rolí pro nižší hlas bylo plné nadstandardních hereckých výkonů, tentokrát lze jistojistě hovořit také o hvězdných zážitcích a výjimečnosti večera v rovině pěvecké.

V brzké době na území Moravskoslezského kraje proběhne II. ročník Mezinárodního festivalu slovanské hudby (MFSH), tentokrát ve dnech 5. – 15. listopadu 2018. Dovolte mi za náš realizační tým, abych v krátkosti festival představil společně s koncerty, na které byste mohli v letošním roce zavítat. Jakožto organizátoři festivalu si klademe za cíl poskytnout posluchačům vystoupení interpretačně pestrých a prvotřídních sólistů i seskupení nejen v sálech krajových institucí, ale i v uměleckých školách a v církevních prostorách. Nedílnou součástí festivalu je též Mezinárodní soutěž interpretace slovanské hudby dětí a mládeže ve věku 8–26 let, která vrcholí koncertem vítězů. V letošním roce jsme pro diváky a posluchače připravili celkem deset koncertních a jednu soutěžní událost.

Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

Elektra ve Vídeňské státní opeře se prezentuje precizně znějícím orchestrem podpořeným dirigentskou osobností Ingo Metzmachera spolu s vyrovnanými pěveckými výkony, v jejichž čele pro tento večer stála Waltraud Meier. Protikladná k hudební je úroveň scénického nastudování. Tu sráží zejména často násilné a nelogické zásahy do straussovsko-hofmannsthalovských výkladů a nedůsledné vykreslení psychologických profilů postav a jejich proměn. Představení jako celek funguje, avšak výsostnému provedení je příliš vzdálené.