Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Objev a zjevení v jednom večeru: Hindemith a Brahms v programu SOČR

V pondělí 6. 5. 2019 nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) svým abonentům a rozhlasovým posluchačům v České republice i na evropském kontinentu poslední abonentní koncert končící rozhlasové sezony 2018/2019. K velkolepému finále přivzal svého německého šéfdirigenta Alexandera Liebreicha a klavíristu Lukáše Vondráčka, letos rezidenčního sólistu SOČR. Koncertní večer, který se proměnil v triumfální závěr sezony, započal programovou lstí – místo původně ohlášeného Brahmsova klavírního koncertu zazněla úvodem večera Symfonie Malíř Mathis Paula Hindemitha a teprve po pauze Brahmsův První klavírní koncert d-moll op. 15. Publiku ve Dvořákově síni a u rozhlasových přijímačů se za dramaturgickou lest omluvil ředitel orchestru Jakub Čížek, byla to však omluva „zbytečná“ – Hindemithova třívětá symfonie by mohla být snadno označena za programní svitu, Brahmsovy symfonické ambice klavírní koncert d-moll nezapře a doby, kdy program symfonického koncertu nutně musel začínat koncertantním dílem a vrcholit symfonií, jsou naštěstí tytam.

Lemminkäinenovo vítězství nad Teutonem Beethovenem

V hudební kultuře, která zrodila Foerstera, Nováka a Suka, aby na ně po sto letech v podstatě zapomněla a uváděla jejich symfonické a orchestrální dílo méně než zřídkakdy, musí být a také je postavení Sibeliovy symfonické a orchestrální tvorby z přelomu 19. a 20. století nutně nesnadné. Nedávné provedení Sibeliovy 5. symfonie orchestrem České filharmonie v lednu 2017 provázely úšklebky tisku i filharmoniků. O to větší událostí byla česká premiéra Sibeliova vokálně orchestrálního eposu Kullervo Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy – FOK s jeho finským šéfdirigentem Pietari Inkinenem v říjnu 2017. Naštěstí se Sibelius na česká podia začíná pravidelně vracet, a to nejen v nastudováních houslového koncertu d-moll. Janáčkova filharmonie Ostrava, jejíž dramaturgie byla odvážná již v dobách, kdy ještě Sibelius žil, uvedla na čtvrtečním abonentním koncertu 25. 4. 2019 ostravskou premiéru skladatelovy čtyřdílné programní svity Lemminkäinen op. 22. V Ostravě již dříve zazněla Labuť z Tuonely, druhá část Sibeliovy svity a společně se symfonickou básní Finlandia autorovo nejspíše nejznámější dílo vůbec, slyšet ovšem souborné provedení Sibeliovy hodinové kompozice Lemminkäinen bylo dramaturgickou lahůdkou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. A se mnou i řada abonentů, která v podstatě vyprodala sál a o ostravské premiéře Lemminkäinena živě diskutovala ještě v MHD.

Martinů Julietta okouzlila Ostravu

12. duben 2019
Martinů Julietta okouzlila Ostravu

V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Dvořákova česká křížová cesta ve spolehlivých rukou

Přinejmenším čtyřikrát zazní v následujících týdnech v Praze Dvořákovo oratorium Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr s varhanami op. 58, B 71 (1876–1877). Letos první pražské nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho nedávného šéfdirigenta Ondreje Lenárda proběhlo v Rudolfinu v pondělí 1. 4. 2019. jednoznačně nejoblíbenější z Dvořákových oratorií se k pražskému publiku znovu vrátí v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy – FOK ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. 4.), na Velký pátek v nastudování Vysokoškolského sboru Univerzity Karlovy a Svatojakubského orchestru ve staroměstské bazilice sv. Jakuba (19. 4.) a počátkem května v dejvickém Husově sboru s Pěveckým sborem Labyrint na koncertě k 30. výročí jeho umělecké činnosti. Tak jako za Dvořákova života zaznívá Stabat Mater v koncertních sálech i na chrámových kůrech. Pražané si mohou vybrat mezi objektivním prostředím koncertních sálů a autentickou atmosférou pražských kostelů. A volit mohou mezi nadšením (polo)amatérských interpretů a (rutinní) profesionalitou pražských sborových a orchestrálních těles.

Jakub Hrůša přichází s novým projektem, s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořáka a Brahmse

Dlouhá léta čekám na nahrávku, nebo hned celý cyklus nahrávek, které by dramaturgicky kombinovaly Brahmsovy, Čajkovského a alespoň vrcholné Dvořákovy symfonie. Konečně jsem se dočkal. Překvapivě díky českému dirigentovi Jakubu Hrůšovi, bavorskému orchestru Bamberských symfoniků a menšímu, o to však agilnějšímu švýcarskému hudebnímu vydavatelství Tudor.

Dramaturgická perla České filharmonie

18. březen 2019
Dramaturgická perla České filharmonie

Koncertní sezóna České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurantem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14. – 16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.

Tradici a zvyku navzdory: debut Simona Rattla s Českou filharmonií

Filharmonická sezona 2018/2019 je doslova nabita událostmi a vzácnými hosty. Za nepsaný vrchol sezony byl ovšem považován dlouho dopředu vyprodaný debut britského světoběžníka Simona Rattle, který po dlouhých šestnácti letech v čele Berlínských filharmoniků vyměnil v roce 2017 Berlín za Londýn a první německý orchestr za nejstarší těleso metropole nad Temží, Londýnský symfonický orchestr. Zatímco pražské publikum slyšelo S. Rattle naposledy o tradičním narozeninovém koncertě Berlínských filharmoniků, který se odehrál na Prvního máje 2013 ve Španělském sále Pražského hradu, abonenti České filharmonie si na dirigentův notně opožděný debut ve Dvořákově síni Rudolfina museli počkat až do 27. 2. 2019. Tak jako před šesti lety nechyběl na programu dirigentova prvního filharmonického hostování Antonín Dvořák, tak jako v roce 2013 byla na podiu přítomna dirigentova manželka, mezzosopranistka Magdalena Kožená. Promotérsky neodolatelné vystoupení manželské dvojice Kožená-Rattle zaplnilo Rudolfinum do posledního místa, tentokrát ovšem naprosto ukázněným a koncentrovaným posluchačstvem, které dirigentovi představilo domácí publikum z jeho nejlepší stránky, totiž jako poučené, zvídavé a soustředěné auditorium, připravené účtovat s interpretačními a posluchačskými stereotypy.

Ve věčné paměti zůstane spravedlivý… a pánové Roskovec a Petrák

V Palachově týdnu věnovala Česká filharmonie svým posluchačům dramaturgicky ojedinělý dárek. Bylo jím nastudování Mozartova Requiem d-moll KV 626 ve společnosti mluveného slova, gregoriánského chorálu a kompozic Mozartových i jeho následovníků mezi skladateli z 19. a 20. století. Nastudovaná díla spojila tematika rozpomínání se na krátkost či věčnost lidského života. O další ze svých překvapivých pražských nastudování, které budilo souhlasný zájem a rozpaky současně, se postaral rakouský světoobčan Manfred Honeck. Ke spolupráci přizval herce Mariana Rodena, vokální soubor Schola gregoriana pragensis sbormistra Davida Ebena, Pražský filharmonický sbor dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka a čtveřici mladých sólistů, z nichž vokálními kvalitami zaujal především mladý lipský tenorista Patrick Grahl, o němž snad brzy opět uslyšíme.

Kirill Petrenko: Nová éra Berlínskych filharmoniků

V probíhající koncertní sezoně 2018/2019 si Berlínští filharmonikové – nejrepublikánštější z nejvýznamnějších symfonických orchestrů Spolkové republiky Německo – vládnou sami. Britský dirigent Simon Rattle (* 1955) opustil po šestnácti letech v čele berlínského orchestru post jeho šéfdirigenta (2002–2018), aby se ujal vedení Londýnského symfonického orchestru. Na nového uměleckého šéfa Berlínských filharmoniků se v metropoli nad Sprévou zatím čeká, než se pozice 19. srpna 2019 ujme rusko-rakouský dirigent s mnichovským domicilem Kirill Petrenko. Jak už tomu v dějinách prvního německého orchestru, k němuž je upřena mediální pozornost nejen celého světa tzv. klasické hudby, ale i německých a evropských (kulturních) politiků, bývalo a jistě i nadále bude, Petrenkova volba proběhla v červnu 2015 za enormního zájmu médií a s notnou dávkou ironie, zklamaných očekávání a překvapivých řešení.

Brilantní i bizarní: Giovanni Antonini s Českou filharmonií

Ještě před několika lety bych si zaťukal na čelo, kdyby se mi někdo snažil namluvit, že u České filharmonie bude hostovat hráč na historickou zobcovou a příčnou flétnu, dirigent Giovanni Antonini. S Vladimírem Darjaninem a Václavem Riedlbauchem vzala za své pravidelná hostování Sira Johna Eliota Gardinera, a tak se první český orchestr musel na několik dlouhých let obejít bez soustavné spolupráce s výraznou osobností tzv. poučené interpretace staré hudby. Buďme upřímní, šéfovská léta a estetické preference Jiřího Bělohlávka podobným projektům nepřály. Takřka v předvečer Štědrého dne 2018 vystoupí ještě letos s Českou filharmonií v Rudolfinu legendární německý interpret Reinhard Goebel (22. 12. 2018). Ale již ve dnech 13. – 15. prosince 2018 účinkoval s filharmoniky ve Dvořákově síni charizmatický třiapadesátiletý Ital Antonini, a to v programu z děl vídeňských klasiků. Vedle Basilejského komorního orchestru a souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico vystupuje Antonini i v programech Berlínských filharmoniků, lipského Orchestru Gewandhaus nebo Královského orchestru Concertgebouw. Česká filharmonie tak jeho hostováním dohání rezervy v oblasti autentičtější, když ne rovnou autentické interpretace repertoáru z přelomu 18. a 19. století, jemuž se v posledních letech s orchestrem věnoval především hostující rakouský dirigent Manfred Honeck.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.