Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Ve věčné paměti zůstane spravedlivý… a pánové Roskovec a Petrák

V Palachově týdnu věnovala Česká filharmonie svým posluchačům dramaturgicky ojedinělý dárek. Bylo jím nastudování Mozartova Requiem d-moll KV 626 ve společnosti mluveného slova, gregoriánského chorálu a kompozic Mozartových i jeho následovníků mezi skladateli z 19. a 20. století. Nastudovaná díla spojila tematika rozpomínání se na krátkost či věčnost lidského života. O další ze svých překvapivých pražských nastudování, které budilo souhlasný zájem a rozpaky současně, se postaral rakouský světoobčan Manfred Honeck. Ke spolupráci přizval herce Mariana Rodena, vokální soubor Schola gregoriana pragensis sbormistra Davida Ebena, Pražský filharmonický sbor dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka a čtveřici mladých sólistů, z nichž vokálními kvalitami zaujal především mladý lipský tenorista Patrick Grahl, o němž snad brzy opět uslyšíme.

Kirill Petrenko: Nová éra Berlínskych filharmoniků

V probíhající koncertní sezoně 2018/2019 si Berlínští filharmonikové – nejrepublikánštější z nejvýznamnějších symfonických orchestrů Spolkové republiky Německo – vládnou sami. Britský dirigent Simon Rattle (* 1955) opustil po šestnácti letech v čele berlínského orchestru post jeho šéfdirigenta (2002–2018), aby se ujal vedení Londýnského symfonického orchestru. Na nového uměleckého šéfa Berlínských filharmoniků se v metropoli nad Sprévou zatím čeká, než se pozice 19. srpna 2019 ujme rusko-rakouský dirigent s mnichovským domicilem Kirill Petrenko. Jak už tomu v dějinách prvního německého orchestru, k němuž je upřena mediální pozornost nejen celého světa tzv. klasické hudby, ale i německých a evropských (kulturních) politiků, bývalo a jistě i nadále bude, Petrenkova volba proběhla v červnu 2015 za enormního zájmu médií a s notnou dávkou ironie, zklamaných očekávání a překvapivých řešení.

Brilantní i bizarní: Giovanni Antonini s Českou filharmonií

Ještě před několika lety bych si zaťukal na čelo, kdyby se mi někdo snažil namluvit, že u České filharmonie bude hostovat hráč na historickou zobcovou a příčnou flétnu, dirigent Giovanni Antonini. S Vladimírem Darjaninem a Václavem Riedlbauchem vzala za své pravidelná hostování Sira Johna Eliota Gardinera, a tak se první český orchestr musel na několik dlouhých let obejít bez soustavné spolupráce s výraznou osobností tzv. poučené interpretace staré hudby. Buďme upřímní, šéfovská léta a estetické preference Jiřího Bělohlávka podobným projektům nepřály. Takřka v předvečer Štědrého dne 2018 vystoupí ještě letos s Českou filharmonií v Rudolfinu legendární německý interpret Reinhard Goebel (22. 12. 2018). Ale již ve dnech 13. – 15. prosince 2018 účinkoval s filharmoniky ve Dvořákově síni charizmatický třiapadesátiletý Ital Antonini, a to v programu z děl vídeňských klasiků. Vedle Basilejského komorního orchestru a souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico vystupuje Antonini i v programech Berlínských filharmoniků, lipského Orchestru Gewandhaus nebo Královského orchestru Concertgebouw. Česká filharmonie tak jeho hostováním dohání rezervy v oblasti autentičtější, když ne rovnou autentické interpretace repertoáru z přelomu 18. a 19. století, jemuž se v posledních letech s orchestrem věnoval především hostující rakouský dirigent Manfred Honeck.

Padesátiny Panochova kvarteta

13. prosinec 2018
Padesátiny Panochova kvarteta

Pondělní večer 10. prosince 2018 náležel v takřka zaplněné Dvořákově síni Rudolfina mimořádnému koncertu, jakých se v životě lidském odehraje nemnoho. Panochovo kvarteto, služebně nejspíše nejstarší kvartetní soubor v České republice, slavilo v přítomnosti mnoha kolegů a žáků padesátileté jubileum, po osmačtyřiceti letech v nezměněném personálním složení. Seznam odehraných koncertů a soupis diskografie Panochova kvarteta budí respekt napříč kontinenty, vždyť po dlouhá desetiletí byli Panochovci jako nástupci Smetanova, Vlachova, Janáčkova kvarteta a Kvarteta hlavního města Prahy nejpřednějšími reprezentanty české kvartetní tradice. Jejich pondělní koncert v rámci abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu měl daleko ke vší slávě a pompě, na podiu spíše připomínal jeden z tisíců koncertů Panochova kvarteta. Snad jen nervozity bylo u brzy sedmdesátníků z Panochova kvarteta o něco více, než tomu obvykle bývalo v minulosti. Fandové Panochova kvarteta mu však přišli pogratulovat a poděkovat, a tak je to od recenzenta spíše projevem drzosti, když připomene nějakou tu intonační nečistotu, které se během večera objevily.

Hvězdné kroužení kolem planet Beethoven a Dvořák: Iván Fischer a András Schiff ve Vídni

Dlouhá léta považuji maďarské dirigenty, nebo alespoň dirigenty s maďarskými kořeny, za dvořákovské interprety z nejpovolanějších. Györgi (Georg) Széll (1897–1970), Antal Doráti (1906–1988) nebo Ferenc Fricsay (1914–1963) po sobě zanechali na koncertních pódiích a naštěstí i v rozhlasových archivech a nahrávacích studiích velmi hlubokou dvořákovskou stopu. Platí to rovněž o současnosti, sourozence Ádáma a Ivána Fischerovy nevyjímaje. Zvláště Iván Fischer zdědil po svých maďarských předchůdcích s taktovkou nepřeslechnutelné nadání k interpretaci Dvořákova díla, jemuž se věnuje soustavně a cílevědomě nejpozději od poloviny osmdesátých let, kdy společně s klavíristou Zoltánem Kocsisem založil Budapešťský festivalový orchestr (1983), podle časopisu Gramophone jeden z desítky nejlepších světových orchestrů (2009). Fischer má v repertoáru nejen trojici skladatelových vrcholných symfonií, houslový a Violoncellový koncert h moll nebo Slovanské tance, ale i méně frekventovaná díla (Legendy, Symfonické variace, Svita A dur ad.), nemluvě o nastudování Requiem a Rusalky (2014). Fischerovo CD se studiovou nahrávkou Legend, smyčcového Nokturna H dur, Pražských valčíků a Maličkostí (Philips 1999) považuji za jedno z nejlepších dvořákovských alb posledních desetiletí vůbec, a tak jsem si nemohl nechat ujít Fischerovo letošní dvořákovsko-beethovenovské rezidenční hostování ve Vídni ve dnech 2. – 3. 12. 2018, kdy se k dirigentovu Budapešťskému festivalovému orchestru v prvních třech Beethovenových klavírních koncertech připojil maďarský klavírista s londýnským domicilem, naštěstí také u nás dobře známý sir András Schiff. Světoběžníci a generační vrstevníci Fischer (1951) a Schiff (1953) připravili vídeňskému publiku na prahu adventu 2018 učiněné hudební hody, které zaplnily Velký sál Vídeňského hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nedočkavým a nadšeným publikem.

Vídeňské odpoledne plné překvapení

4. prosinec 2018
Vídeňské odpoledne plné překvapení

Málokterý z vídeňských orchestrů, respektive málokterý z orchestrů působících ve Vídni, mě většinou tak mile překvapí jako Orchestr hudebních umělců Dolní Rakousy (Tonkünstler-Orchester Niederösterreich), pravidelně účinkující na pódiích ve Vídni, St. Pölten a Grafenegg. Vídeňští filharmonikové jsou obvykle sázkou na jistotu, Vídeňští symfonikové si udržují svůj vysoký standard a Rozhlasový symfonický orchestr ORF důsledně dbá na neotřelou dramaturgii. Před lety jsem u Orchestru hudebních umělců Dolní Rakousy zažil zajímavé hostování Michaela Schønwandta ve Dvořákově 6. symfonii D-dur (listopad 2014), příjemné bylo i provedení Bachova Vánočního oratoria za řízení Daniela Reusse (prosinec 2014), a proto jsem se zvědavostí navštívil abonentní koncert v neděli odpoledne 2. 12. 2018, kdy si účinkování Orchestru hudebních umělců nenechala ujít řada jeho vídeňských fanoušků. Z konzervativně vyhlížejícího programu složeného z děl Clauda Debussyho, Ludwiga Augusta Lebruna a Wolfganga Amadea Mozarta se nakonec vyklubalo odpoledne plné obnovených premiér a překvapení.

Dvořákovský večer pro fanoušky a zasvěcené

Uprostřed dušičkového týdne, právě v Den reformace 31. října 2018, reprízoval v pražském kostele svatých Šimona a Judy na Starém Městě pražském brněnské premiérové nastudování (30. 10. 2018) dvojice Dvořákových orchestrálních děl soubor dobových nástrojů a jejich kopií Musica Florea za řízení dirigenta Marka Štryncla. S železnou pravidelností hledá Štrynclův soubor starých nástrojů vždy na podzim cestu ke Dvořákovu orchestrálnímu a symfonickému dílu v intencích tzv. poučené interpretace staré hudby.

Otazník místo tečky: finále Dvořákovy Prahy

V pátek 21. 9. 2018 naposledy otevřel dveře svému publiku mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Závěrečný koncert v přítomnosti televizních kamer měl být slavnostní tečkou. Rozmazala ji dramaturgická rozháranost, pokoušející se spojit nespojitelné, i když za účasti v Praze vždy vítaných hostů, kterými byl Státní orchestr Drážďany (Staatskapelle Dresden) a Manfred Honeck za dirigentským pultem. Úvodem večera zazněl jako vyvrcholení letošního cyklu Dvořákových vokálně-orchestrálních děl, která tímto okamžikem Dvořákova Praha uvedla v úplnosti, Slavnostní zpěv op. 113 (1900). Pokud by toto ani ne desetiminutové příležitostné dílko napsal některý z věhlasných barokních mistrů, zaznívalo by častěji, než jak je tomu v případě Dvořákovy gratulační kantáty právníku Josefu Tragymu na (jako vždy) šroubovaný text Jaroslava Vrchlického. Nepletu-li se, zazněla kantáta v Rudolfinu naposledy v roce 1999 v nastudování rozhlasových symfoniků s Vladimírem Válkem, což bylo v programovém textu večera zamlčeno. Třídílná kantáta s divokým fugovým středním dílem místy zní až agitačně a Manfred Honeck jí propůjčil poněkud nepatřičný lesk efektní kompozice, kterou Slavnostní zpěv rozhodně není a neměl být, odmyslíme-li si extravagantní finální víření kotlů. Pozorní posluchači nemohli v díle přeslechnout nápěv skladatelovy nejoblíbenější chrámové písně Tisíckráte pozdravujeme Tebe. Blýsknul se Slovenský filharmonický sbor sbormistra Štefana Sedlického, který bychom měli v Praze rozhodně slýchat častěji. Jeho kvality se v příležitostném díle nemohly prezentovat v plné šíři. Neznamená to však, že bych si kantátu na festivalu – snad dříve než za dvacet let – opět rád nevyslechl. Nejlépe v nastudování orchestru Pražské konzervatoře, která si dílo u Dvořáka objednala.

Moji Cambridgeští mi rozumějí: Dvořákova mše v rudolfinské verzi

Energie a trpělivost festivalového publika Dvořákovy Prahy mohly být vyčerpány sobotním nastudováním Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v původní nezkrácené podobě (konečně!), která za přítomnosti televizních kamer skončila krátce před sobotní půlnocí 15. 9. 2018. Dramaturgická zarputilost pořadatelů Dvořákovy Prahy a zvídavost festivalových návštěvníků ovšem neberou konce. Tak mohla být hned následujícího dne, v neděli 16. 9. 2018, předložena 

Kongeniální Svatební košile na prahu Dvořákovy Prahy

V předvečer 177. výročí narození Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel zahajovacím koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina brány svým posluchačům XVIII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Posluchače na schodech před Rudolfinem vítaly tóny skladatelových Fanfár C-dur pro čtyři trubky a tympány B 167 (1891), na programu ovšem bylo jedno ze čtveřice Dvořákových celovečerních vokálně-orchestrálních děl, baladická kantáta Svatební košile op. 69, B 135 (1884) na slova Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Každé její provedení od premiéry v Plzni v roce 1885 je svátkem a nejinak tomu bylo i na začátku letošní Dvořákovy Prahy, která je věnována završení dvořákovského oratorně-kantátového cyklu. Posluchači se vedle úvodních Svatebních košil mohou ještě těšit na avizované nezkrácené nastudování oratoria Svatá Ludmila op. 71, Mši D-dur op. 86 ve verzi pro Rudolfinum a dramaturgické lahůdky v podobě Žalmu 149, op. 79, anglickojazyčné kantáty Americký prapor op. 102 a ojediněle uváděné gratulační kantáty Duchu hudby op. 113.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.