Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Otazník místo tečky: finále Dvořákovy Prahy

V pátek 21. 9. 2018 naposledy otevřel dveře svému publiku mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Závěrečný koncert v přítomnosti televizních kamer měl být slavnostní tečkou. Rozmazala ji dramaturgická rozháranost, pokoušející se spojit nespojitelné, i když za účasti v Praze vždy vítaných hostů, kterými byl Státní orchestr Drážďany (Staatskapelle Dresden) a Manfred Honeck za dirigentským pultem. Úvodem večera zazněl jako vyvrcholení letošního cyklu Dvořákových vokálně-orchestrálních děl, která tímto okamžikem Dvořákova Praha uvedla v úplnosti, Slavnostní zpěv op. 113 (1900). Pokud by toto ani ne desetiminutové příležitostné dílko napsal některý z věhlasných barokních mistrů, zaznívalo by častěji, než jak je tomu v případě Dvořákovy gratulační kantáty právníku Josefu Tragymu na (jako vždy) šroubovaný text Jaroslava Vrchlického. Nepletu-li se, zazněla kantáta v Rudolfinu naposledy v roce 1999 v nastudování rozhlasových symfoniků s Vladimírem Válkem, což bylo v programovém textu večera zamlčeno. Třídílná kantáta s divokým fugovým středním dílem místy zní až agitačně a Manfred Honeck jí propůjčil poněkud nepatřičný lesk efektní kompozice, kterou Slavnostní zpěv rozhodně není a neměl být, odmyslíme-li si extravagantní finální víření kotlů. Pozorní posluchači nemohli v díle přeslechnout nápěv skladatelovy nejoblíbenější chrámové písně Tisíckráte pozdravujeme Tebe. Blýsknul se Slovenský filharmonický sbor sbormistra Štefana Sedlického, který bychom měli v Praze rozhodně slýchat častěji. Jeho kvality se v příležitostném díle nemohly prezentovat v plné šíři. Neznamená to však, že bych si kantátu na festivalu – snad dříve než za dvacet let – opět rád nevyslechl. Nejlépe v nastudování orchestru Pražské konzervatoře, která si dílo u Dvořáka objednala.

Moji Cambridgeští mi rozumějí: Dvořákova mše v rudolfinské verzi

Energie a trpělivost festivalového publika Dvořákovy Prahy mohly být vyčerpány sobotním nastudováním Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v původní nezkrácené podobě (konečně!), která za přítomnosti televizních kamer skončila krátce před sobotní půlnocí 15. 9. 2018. Dramaturgická zarputilost pořadatelů Dvořákovy Prahy a zvídavost festivalových návštěvníků ovšem neberou konce. Tak mohla být hned následujícího dne, v neděli 16. 9. 2018, předložena 

Kongeniální Svatební košile na prahu Dvořákovy Prahy

V předvečer 177. výročí narození Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel zahajovacím koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina brány svým posluchačům XVIII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Posluchače na schodech před Rudolfinem vítaly tóny skladatelových Fanfár C-dur pro čtyři trubky a tympány B 167 (1891), na programu ovšem bylo jedno ze čtveřice Dvořákových celovečerních vokálně-orchestrálních děl, baladická kantáta Svatební košile op. 69, B 135 (1884) na slova Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Každé její provedení od premiéry v Plzni v roce 1885 je svátkem a nejinak tomu bylo i na začátku letošní Dvořákovy Prahy, která je věnována završení dvořákovského oratorně-kantátového cyklu. Posluchači se vedle úvodních Svatebních košil mohou ještě těšit na avizované nezkrácené nastudování oratoria Svatá Ludmila op. 71, Mši D-dur op. 86 ve verzi pro Rudolfinum a dramaturgické lahůdky v podobě Žalmu 149, op. 79, anglickojazyčné kantáty Americký prapor op. 102 a ojediněle uváděné gratulační kantáty Duchu hudby op. 113.

Komorní a mimořádný. Start Svatováclavského hudebního festivalu

V úterý 4. 9. 2018 se koncertem Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a sólového kvarteta pod taktovkou Jakuba Hrůši vrátil již po patnácté do metropole Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival. Na programu byla Janáčkova Glagolská mše a kantáta Amarus, která na pracovním stole Antonína Dvořáka ležela k posouzení tak dlouho, až se její ústřední motiv vloudil do hlavního tématu Dvořákovy opery Čert a Káča.

Schubert mezi svými

3. květen 2018
Schubert mezi svými

Před dvěma lety se mozartovským programem složeným ze Symfonie č. 40 g moll a Requiem d moll rozloučil vídeňský soubor dobových nástrojů Concentus Musicus Wien za řízení Stefana Gottfrieda se svým zakladatelem Nikolausem Harnoncourtem (Musikverein 17. 4. 2016). Uplynuly dva roky, během nichž se ansámbl po sezoně strávené v menším Brahmsově sále (2016/2017) opět vrátil do Velkého sálu Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni (2017/2018), i když jen s jedním z původní dvojice abonentních koncertů. S novým vedením v podobě triumvirátu Andrea Bischof – Stefan Gottfried – Erich Höbarth prošel orchestr citelnou personální a koncepční proměnou. K jejím nejviditelnějším projevům náleží generační výměna kolektivu hráčů, proměna herního projevu směrem k orchestrální virtuozitě a nové dramaturgické ambice směřující k hudbě vrcholného a pozdního romantismu.

Kdo je připraven, není zaskočen

11. duben 2018
Kdo je připraven, není zaskočen

Velký koncert Orchestru Gewandhaus v Lipsku čekal ve čtvrtek a pátek 5. a 6. 4. 2018 několikanásobný dramaturgický přemet. Původně byl avizován program rámovaný Sinfoniettou A dur op. 5/48 a 4. symfonií c moll op. 44 Sergeje Prokofjeva. Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15 se měl ujmout rumunský klavírista a pravidelný host lipských pódií Radu Lupu. Nejprve ohlásil zdravotní indispozici napjatě očekávaný rakouský dirigent Franz Welser-Möst a v den koncertu (recenzuji premiérový program 5. 4. 2018) onemocněl i Radu Lupu. Za dirigentským pultem se nakonec objevil rumunsko-americký dirigent Christian Măcelaru, Prokofjevovy partitury k mé první lítosti nahradila díla Benjamina Brittena a Sergeje Rachmaninova a v den koncertu ohlášeného rumunského klavírního mága zastoupil německý pianista lisztovského vzezření Martin Helmchen.

Barbirolli – Beecham – Boult. Tři velká B britské dirigentské scény 20. století

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Londýnské předměstí uprostřed Paříže aneb Všechno na světě je fraška

Friedrich Nietzsche (1844–1900) – kdyby jen byl při smyslech – by jistě zajásal. Zatímco se stalo poslední jevištní dílo jeho (ne)milovaného bayreuthského idolu Richarda Wagnera (1813–1883) Parsifal (1877–1882) přitakáním onomu světu a věčnému koloběhu životů, nejmladší opera Giuseppe Verdiho (1810–1901) Falstaff (1889–1893) na libreto komponujícího spisovatele či libretisty-skladatele Arriga Boita je dionýským přitakáním tomuto světu, jeho radostem, krátkosti, šalbám a hře. Může nás jen těšit, že Verdiho a Boitovo tříaktové dílo na motivy Veselých paniček windsorských a Monologu o cti z Jindřicha IV. z dílny stratfordského klasika slyšelo pražské publikum díky Terezii Stolzové již 16. listopadu 1893, tedy jen devět měsíců po milánské premiéře v operním svatostánku La Scala. „Až“ 18. dubna 1894 Verdiho Falstaff poprvé zazněl v Paříži na jevišti Komické opery a teprve v roce 1922 vstoupil skrze oponu Palais Garnier do repertoáru Pařížské opery. V roce 1999 měla na scéně Opery Bastille premiéru inscenace režiséra Dominique Pitoiseta, kterou se Pařížská opera rozhodla v letošním roce v obnovené premiéře a novém hudebním nastudování osmapadesátiletého maestra Fabia Luisiho vrátit publiku Národní opery v Paříži. Obnovená premiéra se uskutečnila 26. října 2017 a kdo by se za pařížským Falstaffem v letošní sezoně rozhodl putovat, příležitost má do 16. listopadu (recenzuji nastudování v sobotu 4. listopadu 2017).

Suk, Bruch a Dvořák ve štítu Janáčkovy filharmonie Ostrava

Ve čtvrtek 21. 9. 2017 zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava s šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem LXIV. koncertní sezonu, k jejímuž zahájení v takřka vyprodaném Velkém sále Domu kultury města Ostravy přizvala korejsko-severoamerickou houslistku přitažlivého vzhledu a nejlepší pověsti Fabiolu Kim. Atraktivní byl ostatně i dramaturgický koncept večera, kombinující pompu slavnostního úvodu s varhanami (Sukova symfonická báseň Praga op. 26), lesk trvalky světových koncertních pódií v podobě Bruchova Houslového koncertu č. 1 g moll op. 26 a přitažlivost v Ostravě v podstatě neznámého díla Antonína Dvořáka, kterým byla skladatelova mladická Symfonie č. 2 B dur op. 4, B 12.

Přelomový XIV. ročník Svatováclavského hudebního festivalu

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytýčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.