Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Christian Arming: Česká hudba hraje v mém repertoáru velmi důležitou roli

V roce 1999 byl vedle Petra Kotíka a Zsolta Nagye jedním z trojice dirigentů podepsaných na festivalu Pražské jaro pod nastudováním ikonického díla symfonické hudby 20. století – Gruppen Karlheinze Stockhausena. O dva roky později na festivalu opět hostoval s kompozicemi Edgarda Varèse a Torua Takemitsua. A v roce 2003 stanul před Českou filharmonií na dirigentském stupínku zahajovacího koncertu Pražského jara ve Smetanově Mé vlasti. Festivalové publikum se s ním opět setkalo v letech 2005 a 2008, kdy doprovodil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK Sharon Isbin (2005) a s Českou filharmonií německo-slovenskou houslistku Julii Fischer (2008).

O horně a sýru

22. listopad 2021
O horně a sýru

Národní zemědělské muzeum působí v Ostravě v rozsáhlém postindustriálním areálu Dolní oblast Vítkovice něco málo přes rok. Většina Ostravanů do této nové muzejní instituce cestu teprve hledá. Návštěvníkům se však muzeum otevírá i poskytováním svých prostor Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho koncertní řadě „Hudební výlety“. V sobotní podvečer 20. 11. 2021 se právě v rámci této volné koncertní řady, lákající publikum do netradičních prostor, uskutečnilo vystoupení Kvarteta Pavla Bořkovce a hornisty Ondřeje Vrabce. I v malém počtu vytvořili přítomní v nejvyšším podlaží rozlehlé muzejní budovy nadšenou fanouškovskou atmosféru koncertu, který ozdobily hned dvě světové premiéry a křest nového společného alba zmiňovaných umělců.

Dvořákova hudba v nejlepších rukou

22. září 2021
Dvořákova hudba v nejlepších rukou

Komorní řadu letošního XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha ovládli klavírista Boris Giltburg, členové Pavel Haas Quartet a jejich pojetí souborného nastudování Dvořákových klavírních trií. Trojici komorních koncertů dnes patrně nejvyhledávanějšího českého kvartetního souboru konkurovalo služebně nejstarší domácí smyčcové kvarteto a snad i vůbec nejdéle působící kvartetní soubor kontinuálního personálního složení vůbec – Panochovo kvarteto. K pondělnímu koncertu 20. 9. 2021 si do Dvořákovy síně Rudolfina pozvalo vzácného a v Praze vždy vítaného hosta – maďarského světoběžníka a aristokrata klavíru Andráse Schiffa, který je kvartetistům dlouholetým blízkým přítelem. A také české hudbě, Janáčkovi, Smetanovi, a zvláště Dvořákovi, jemuž náležel celý večer. V mnoha ohledech to byl doslova rodinný večer v přátelské atmosféře a u bohatě prostřeného stolu Dvořákovy komorní tvorby pro smyčce s doprovodem klávesového nástroje chyběl jen violoncellista Jaroslav Kulhan, jehož na podiu zastoupil suverénně hrající a přeskromně působící Petr Hejný ze spřáteleného kvarteta Stamicova. Jeho nástroj z dílny Peregrina di Zanetto byl pro mě další hvězdou večera.

Dvořákovský večer pro fajnšmekry

17. září 2021
Dvořákovský večer pro fajnšmekry

V mediálním stínu mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha a v napjatě napínavé atmosféře blížícího se začátku (post)covidové abonentní sezony 2021/2022 pokračoval již čtvrtým večerem jeden z dramaturgicky nejzajímavějších projektů jubilejního dvořákovského roku 2021 – souborné provedení Dvořákova díla pro smyčcové kvarteto v roce skladatelových 180. narozenin. Vedle Panochova a Stamicova kvarteta je dnes jediným působícím českým kvartetním souborem, který zvukově zaznamenal všechny Dvořákovy smyčcové kvartety, Zemlinského kvarteto. Měli bychom zmínit i Vlachovo kvarteto, jehož projekt pro firmu Naxos bohužel nebyl dokončen, a dále německé Voglerovo kvarteto či britský soubor Albion Quartet, které rovněž systematicky zdolávají krok za krokem interpretačně náročný vrchol skladatelova souborného kvartetního díla. Primárně ovšem v nahrávacích studiích a nikoliv na koncertních podiích. Zemlinského kvarteto je tak dnes unikátním ansámblem, který nejenže celé Dvořákovo dílo pro smyčcové kvarteto studiově nahrál, ale také je soustavně oživuje na koncertních podiích, a to včetně prvotiny op. 2 a experimentálních kvartetů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, kdy Dvořákovi neustále přes rameno do komponování nahlíželi Wagner a Liszt.

Rozpačitý začátek Dvořákovy Prahy aneb Není všechno zlato, co se třpytí

Vyprahlé publikum se nemohlo XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha doslova dočkat. Neumím si jinak vysvětlit, proč ovacemi ve stoje skončila již úvodní polovina prvního festivalového večera ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (6. 9. 2021). Ovace ve stoje nebyly na místě. A rozhodně byly předčasné, protože po nepříliš přesvědčivém provedení Dvořákova Violoncellového koncertu h-moll op. 104 následovalo ještě problematičtější nastudování Symfonie č. 9 e-moll op. 95 Z Nového světa. Na zahajovací koncert jsem se jako většina festivalového publika upřímně těšil. Jen jsem si říkal, kdy už konečně dramaturgové opustí dávno překonané programové pořadí koncert + symfonie a připustí, že Novosvětskou Dvořákova americká story začala a violoncellovým koncertem skončila, takže by bylo vhodnější pořadí skladeb už jen z chronologického hlediska vyměnit.

Emocemi nabité sobotní odpoledne s Pavel Haas Quartet

Loňský ročník festivalu Smetanova Litomyšl otevíral soubor Pavel Haas Quartet. Letos se v jízdárně litomyšlského zámku po několikaměsíční pauze vynucené pandemií Covid opět vrátil na koncertní podia (10. 7. 2021). Kvartetní soubor, který platí za jedno z nejrenomovanějších českých či česko-slovenských smyčcových kvartet, ve světě snad (měřeno prestižními nahrávacími oceněními) nominálně za vůbec nejlepší, předstoupil před publikum v personálně pozměněném složení. Tentokrát s novou violistkou s čínskými kořeny jménem Luosha Fang.

Múzami políbená Smetanova Hubička

12. červenec 2021
Múzami políbená Smetanova Hubička

Jubilejní smetanovský rok 2024 se nezadržitelně blíží. A s jeho kvapným příchodem nabývá stále reálnější obrysy projekt operního souboru Národního divadla moravskoslezského kompletního provedení jevištního díla Bedřicha Smetany v roce dvoustého výročí skladatelova narození. Nová ostravská inscenace skladatelovy šesté opery Hubička je součástí tohoto dlouhodobého inscenačního záměru a nutno říci, že ve výsledku součástí velmi vydařenou. Po dvou červnových ostravských předpremiérách (10. a 12. 6. 2021) a televizní premiéře ve vysílání TV Noe (1. 7. 2021) si Hubička našla cestu za festivalovým publikem Smetanovy Litomyšle, které ji odměnilo zaslouženým aplausem. Výraznou měrou se na tomto úspěchu podílely popularita a posluchačská přístupnost Smetanova díla a kvality hudebního nastudování dirigenta Marka Šedivého, nekomplikovaná a nekonfliktní režie Jiřího Nekvasila a vizuálně přitažlivá scénografie Jakuba Kopeckého. Kostýmy Simony Rybákové jsou lichotivější k ženské části dobře připraveného operního sboru sbormistra Jurije Galatenka. Sboristům byly totiž přisouzeny kostýmy evokující spíše noční úbor pierotů než mužský venkovský oděv krkonošského podhůří. Modrobílý potisk kostýmů a interiérů byl ovšem zvolen přiléhavě. Evokuje sváteční atmosféru zašlých časů a je pastvou pro dychtivé oči pandemií vyprahlého operního publika.

Letem varhanním světem na názorově tolerantní Smetanově Litomyšli

Podvečerní varhanní koncerty v kapitulním chrámu Povýšení svatého Kříže náležejí k působivým momentům festivalu Smetanova Litomyšl. Slunce se dere vitráží nad vstupním portálem do chrámové lodi a v interiéru kouzlí impresionistické skvrny. Posluchačsky přívětivý hodinový program vždy přiláká i náhodné kolemjdoucí. Nejinak tomu bylo i v pátek 9. 7. 2021, kdy za varhanní pult usedl opočenský rodák Pavel Svoboda, laureát varhanní soutěže Pražského jara a Bachovy varhanní soutěže v Lipsku.

(Ne)samozřejmá Má vlast

6. červenec 2021
(Ne)samozřejmá Má vlast

Kolem roku 1880, kdy Bedřich Smetana dokončil cyklus symfonických básní Má vlast v původní orchestrální verzi a následné autorské úpravě pro čtyřruční klavír, měla čtyřruční klavírní hra mnoho uměleckých a společenských funkcí. Zatímco dnes je čtyřruční klavírní hra snad jen zálibou hrstky fajnšmekrů a diskofilů a trenažérem adeptů dirigentského řemesla, v době Smetanově otevírala cestu symfonické tvorbě do hudbymilovných domácností a salonů mimo umělecká centra. Trpělivé publikum Smetanovy Litomyšle 2021, vyzbrojené vakcinačními průkazy, testovacími potvrzeními a nezbytnými respirátory, vytvořilo Mé vlasti v nastudování Ivo Kahánka a Miroslava Sekery podobně soustředěnou atmosféru, jak tomu snad bylo i při premiéře Mé vlasti. Pražský Žofín sice tentokrát nahradila Jízdárna litomyšlského zámku, v podstatě sousedící se skladatelovým rodným domem, a orchestr Královského zemského českého divadla řízený Adolfem Čechem vystřídali pánové Kahánek a Sekera, jinak však Má vlast ve verzi pro čtyři ruce zněla stejně nově a neotřele, jak tomu mohlo být i při prvním pražském provedení.

Smetanova Má vlast v premiéře Collegia 1704

Trvalo dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen ansámblu dobových nástrojů. Celé čtvrtstoletí uplynulo od vystoupení britského dirigenta Rogera Norringtona a jeho dnes již neexistujícího souboru London Classical Players v úvodu Pražského jara 1996. Tehdy to byl skandál. Česká média se předháněla v odsudcích a čelné osobnosti domácího hudebního života se nechávaly slyšet, že tudy interpretační cesta rozhodně nevede. Nebýt pandemie, nejspíše bychom na návrat Smetanovy Mé vlasti ve zvuku dobových nástrojů čekali další léta. Vedení Pražského jara se naštěstí rozhodlo riskovat a místo České filharmonie nebo některého z pražských či mimopražských orchestrů, které by v době stále ještě uzavřených hranic nahradily původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.