Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Igor Františák: Byznys pro nás není klíčová hodnota

Již po šestnácté se letos v září uskuteční v Ostravě a v dalších obcích Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival (3. – 28. 9. 2019). Publikum oslovuje a hýčká kvalitami staré a duchovní hudby a na Ostravsko svou dramaturgickou otevřeností a přátelským zázemím láká evropské hvězdy tzv. vážné hudby. S ředitelem festivalu, vysokoškolským pedagogem a instrumentalistou Igorem Františákem jsme si o festivalu a jeho zákulisí, životních výhrách i ztrátách vyprávěli otevřeně a neformálně v jedné hlučné ostravské kavárně. Čtenářům nebudeme zastírat, že si tykáme již řadu let.

PKF – Prague Philharmonia ve šťastných časech a na závěr Requiem

Festivalový ruch Pražského jara 2019 ustal, a než se naplno rozjede kolotoč letních regionálních festivalů artificiální hudby, přišel čas uzavřít abonentní sezonu 2018/2019. PKF – Prague Philharmonia tak učinila ve středu 12. 6. 2019 závěrečným abonentním koncertem, jehož dramaturgie hraničila s vyšším populárem, provedení ovšem předčilo má očekávání a publikum v takřka vyprodané Dvořákově síni Rudolfina přimělo k nadšenému a vděčnému potlesku. Úvodem večera zaznělo Debussyho Preludium k Faunovu pozdnímu odpoledni, prubířský kámen symfonického žánru v impresionistickém repertoáru. Přes drobné zaváhání sólové flétny v úvodních taktech inspiroval šéfdirigent Emmanuel Villaume orchestr k barevnému, a přitom zvukově transparentnímu výkonu. PKF již od dob Jiřího Bělohlávka soustavně pracovala na schopnosti imitovat plný zvuk symfonického orchestru. Tentokrát jsem byl nadšen, protože výsledný tvar si zachoval průzračnost komorního obsazení a nabyl na zvukové plnosti takřka symfonického tělesa.

Joshua Bell a jeho Dvořák ve Vídni: Pro jeden přídavek šel bych světa kraj

Posledním koncertem abonentní řady Symphonie Classique koncertní sezony 2019/2020 a jedním z festivalových koncertů XXXIX. Mezinárodních hudebních slavností ve Vídeňském koncertním domě bylo vystoupení hostujícího komorního orchestru Camerata Salzburg s britským dirigentem Andrewem Manzem. Na programu byl repertoár 19. století a tvorba Ludwiga van Beethovena a dvou tzv. národních skladatelů, kteří se již dávno zařadili mezi nejpřednější osobnosti hudebního univerza. Náklonnost britských dirigentů k symfonické tvorbě skandinávských skladatelů je dobře známa, stačí se jen podívat do diskografie významných britských dirigentů od počátků zvukového záznamu do současnosti. Ani Andrew Manze, který vzešel ze scény autentické provozovací praxe, není výjimkou, a tak to byl nejspíše právě civilně vystupující Brit, kdo prosadil na úvod koncertu třídílnou symfonickou svitu pro smyčce, tympány a triangl Rakastava op. 14 Jeana Sibelia. Kompozice z let 1893–1911 prošla dlouhým tvůrčím kvasem, než byla finalizována v podobě, ve které zazněla v úterý 28. 5. 2019. Sympaticky stručná skladba nezapře atmosféru fin du siècle ani nápěvy finské lidové hudby. Nedivím se, že v jeho dosavadních dějinách skladba zazněla teprve potřetí, protože okamžité působivosti, ani melodické přitažlivosti současně komponované svity Karelia op. 11 (1893) rozhodně nedosahuje. Skladatel měl kompozici ovšem rád a choval k ní intimní vztah, dirigent se za dílo suverénně postavil a publikum jeho nastudování odměnilo vděčným potleskem. Camerata Salzburg tak hned v úvodu koncertu vystoupením své smyčcové sekce jasně demonstrovala, že není žádným regionálním komorním orchestrem a že rozhodně není jen jedním z několika salcburských těles, právě naopak.

Smetanova Má vlast česko-německá

13. květen 2019
Smetanova Má vlast česko-německá

Dříve, než byla v neděli 12. 5. 2019 festivalovému publiku zpřístupněna Smetanova síň Obecního domu, zrodil se hudebními legendami 20. století opředený příběh o mimořádném začátku Pražského jara 2019. Letos osmatřicetiletý Jakub Hrůša festival nezahajoval poprvé. Úvodní koncert dirigoval již v roce 2010, tehdy s orchestrem Pražské komorní filharmonie. Kritiky před lety nešetřily chválou a poněkud nekriticky 

Objev a zjevení v jednom večeru: Hindemith a Brahms v programu SOČR

V pondělí 6. 5. 2019 nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) svým abonentům a rozhlasovým posluchačům v České republice i na evropském kontinentu poslední abonentní koncert končící rozhlasové sezony 2018/2019. K velkolepému finále přivzal svého německého šéfdirigenta Alexandera Liebreicha a klavíristu Lukáše Vondráčka, letos rezidenčního sólistu SOČR. Koncertní večer, který se proměnil v triumfální závěr sezony, započal programovou lstí – místo původně ohlášeného Brahmsova klavírního koncertu zazněla úvodem večera Symfonie Malíř Mathis Paula Hindemitha a teprve po pauze Brahmsův První klavírní koncert d-moll op. 15. Publiku ve Dvořákově síni a u rozhlasových přijímačů se za dramaturgickou lest omluvil ředitel orchestru Jakub Čížek, byla to však omluva „zbytečná“ – Hindemithova třívětá symfonie by mohla být snadno označena za programní svitu, Brahmsovy symfonické ambice klavírní koncert d-moll nezapře a doby, kdy program symfonického koncertu nutně musel začínat koncertantním dílem a vrcholit symfonií, jsou naštěstí tytam.

Lemminkäinenovo vítězství nad Teutonem Beethovenem

V hudební kultuře, která zrodila Foerstera, Nováka a Suka, aby na ně po sto letech v podstatě zapomněla a uváděla jejich symfonické a orchestrální dílo méně než zřídkakdy, musí být a také je postavení Sibeliovy symfonické a orchestrální tvorby z přelomu 19. a 20. století nutně nesnadné. Nedávné provedení Sibeliovy 5. symfonie orchestrem České filharmonie v lednu 2017 provázely úšklebky tisku i filharmoniků. O to větší událostí byla česká premiéra Sibeliova vokálně orchestrálního eposu Kullervo Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy – FOK s jeho finským šéfdirigentem Pietari Inkinenem v říjnu 2017. Naštěstí se Sibelius na česká podia začíná pravidelně vracet, a to nejen v nastudováních houslového koncertu d-moll. Janáčkova filharmonie Ostrava, jejíž dramaturgie byla odvážná již v dobách, kdy ještě Sibelius žil, uvedla na čtvrtečním abonentním koncertu 25. 4. 2019 ostravskou premiéru skladatelovy čtyřdílné programní svity Lemminkäinen op. 22. V Ostravě již dříve zazněla Labuť z Tuonely, druhá část Sibeliovy svity a společně se symfonickou básní Finlandia autorovo nejspíše nejznámější dílo vůbec, slyšet ovšem souborné provedení Sibeliovy hodinové kompozice Lemminkäinen bylo dramaturgickou lahůdkou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. A se mnou i řada abonentů, která v podstatě vyprodala sál a o ostravské premiéře Lemminkäinena živě diskutovala ještě v MHD.

Martinů Julietta okouzlila Ostravu

12. duben 2019
Martinů Julietta okouzlila Ostravu

V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Dvořákova česká křížová cesta ve spolehlivých rukou

Přinejmenším čtyřikrát zazní v následujících týdnech v Praze Dvořákovo oratorium Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr s varhanami op. 58, B 71 (1876–1877). Letos první pražské nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho nedávného šéfdirigenta Ondreje Lenárda proběhlo v Rudolfinu v pondělí 1. 4. 2019. jednoznačně nejoblíbenější z Dvořákových oratorií se k pražskému publiku znovu vrátí v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy – FOK ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. 4.), na Velký pátek v nastudování Vysokoškolského sboru Univerzity Karlovy a Svatojakubského orchestru ve staroměstské bazilice sv. Jakuba (19. 4.) a počátkem května v dejvickém Husově sboru s Pěveckým sborem Labyrint na koncertě k 30. výročí jeho umělecké činnosti. Tak jako za Dvořákova života zaznívá Stabat Mater v koncertních sálech i na chrámových kůrech. Pražané si mohou vybrat mezi objektivním prostředím koncertních sálů a autentickou atmosférou pražských kostelů. A volit mohou mezi nadšením (polo)amatérských interpretů a (rutinní) profesionalitou pražských sborových a orchestrálních těles.

Jakub Hrůša přichází s novým projektem, s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořáka a Brahmse

Dlouhá léta čekám na nahrávku, nebo hned celý cyklus nahrávek, které by dramaturgicky kombinovaly Brahmsovy, Čajkovského a alespoň vrcholné Dvořákovy symfonie. Konečně jsem se dočkal. Překvapivě díky českému dirigentovi Jakubu Hrůšovi, bavorskému orchestru Bamberských symfoniků a menšímu, o to však agilnějšímu švýcarskému hudebnímu vydavatelství Tudor.

Dramaturgická perla České filharmonie

18. březen 2019
Dramaturgická perla České filharmonie

Koncertní sezóna České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurantem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14. – 16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.