Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Hvězdné kroužení kolem planet Beethoven a Dvořák: Iván Fischer a András Schiff ve Vídni

Dlouhá léta považuji maďarské dirigenty, nebo alespoň dirigenty s maďarskými kořeny, za dvořákovské interprety z nejpovolanějších. Györgi (Georg) Széll (1897–1970), Antal Doráti (1906–1988) nebo Ferenc Fricsay (1914–1963) po sobě zanechali na koncertních pódiích a naštěstí i v rozhlasových archivech a nahrávacích studiích velmi hlubokou dvořákovskou stopu. Platí to rovněž o současnosti, sourozence Ádáma a Ivána Fischerovy nevyjímaje. Zvláště Iván Fischer zdědil po svých maďarských předchůdcích s taktovkou nepřeslechnutelné nadání k interpretaci Dvořákova díla, jemuž se věnuje soustavně a cílevědomě nejpozději od poloviny osmdesátých let, kdy společně s klavíristou Zoltánem Kocsisem založil Budapešťský festivalový orchestr (1983), podle časopisu Gramophone jeden z desítky nejlepších světových orchestrů (2009). Fischer má v repertoáru nejen trojici skladatelových vrcholných symfonií, houslový a Violoncellový koncert h moll nebo Slovanské tance, ale i méně frekventovaná díla (Legendy, Symfonické variace, Svita A dur ad.), nemluvě o nastudování Requiem a Rusalky (2014). Fischerovo CD se studiovou nahrávkou Legend, smyčcového Nokturna H dur, Pražských valčíků a Maličkostí (Philips 1999) považuji za jedno z nejlepších dvořákovských alb posledních desetiletí vůbec, a tak jsem si nemohl nechat ujít Fischerovo letošní dvořákovsko-beethovenovské rezidenční hostování ve Vídni ve dnech 2. – 3. 12. 2018, kdy se k dirigentovu Budapešťskému festivalovému orchestru v prvních třech Beethovenových klavírních koncertech připojil maďarský klavírista s londýnským domicilem, naštěstí také u nás dobře známý sir András Schiff. Světoběžníci a generační vrstevníci Fischer (1951) a Schiff (1953) připravili vídeňskému publiku na prahu adventu 2018 učiněné hudební hody, které zaplnily Velký sál Vídeňského hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nedočkavým a nadšeným publikem.

Vídeňské odpoledne plné překvapení

4. prosinec 2018
Vídeňské odpoledne plné překvapení

Málokterý z vídeňských orchestrů, respektive málokterý z orchestrů působících ve Vídni, mě většinou tak mile překvapí jako Orchestr hudebních umělců Dolní Rakousy (Tonkünstler-Orchester Niederösterreich), pravidelně účinkující na pódiích ve Vídni, St. Pölten a Grafenegg. Vídeňští filharmonikové jsou obvykle sázkou na jistotu, Vídeňští symfonikové si udržují svůj vysoký standard a Rozhlasový symfonický orchestr ORF důsledně dbá na neotřelou dramaturgii. Před lety jsem u Orchestru hudebních umělců Dolní Rakousy zažil zajímavé hostování Michaela Schønwandta ve Dvořákově 6. symfonii D-dur (listopad 2014), příjemné bylo i provedení Bachova Vánočního oratoria za řízení Daniela Reusse (prosinec 2014), a proto jsem se zvědavostí navštívil abonentní koncert v neděli odpoledne 2. 12. 2018, kdy si účinkování Orchestru hudebních umělců nenechala ujít řada jeho vídeňských fanoušků. Z konzervativně vyhlížejícího programu složeného z děl Clauda Debussyho, Ludwiga Augusta Lebruna a Wolfganga Amadea Mozarta se nakonec vyklubalo odpoledne plné obnovených premiér a překvapení.

Dvořákovský večer pro fanoušky a zasvěcené

Uprostřed dušičkového týdne, právě v Den reformace 31. října 2018, reprízoval v pražském kostele svatých Šimona a Judy na Starém Městě pražském brněnské premiérové nastudování (30. 10. 2018) dvojice Dvořákových orchestrálních děl soubor dobových nástrojů a jejich kopií Musica Florea za řízení dirigenta Marka Štryncla. S železnou pravidelností hledá Štrynclův soubor starých nástrojů vždy na podzim cestu ke Dvořákovu orchestrálnímu a symfonickému dílu v intencích tzv. poučené interpretace staré hudby.

Otazník místo tečky: finále Dvořákovy Prahy

V pátek 21. 9. 2018 naposledy otevřel dveře svému publiku mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Závěrečný koncert v přítomnosti televizních kamer měl být slavnostní tečkou. Rozmazala ji dramaturgická rozháranost, pokoušející se spojit nespojitelné, i když za účasti v Praze vždy vítaných hostů, kterými byl Státní orchestr Drážďany (Staatskapelle Dresden) a Manfred Honeck za dirigentským pultem. Úvodem večera zazněl jako vyvrcholení letošního cyklu Dvořákových vokálně-orchestrálních děl, která tímto okamžikem Dvořákova Praha uvedla v úplnosti, Slavnostní zpěv op. 113 (1900). Pokud by toto ani ne desetiminutové příležitostné dílko napsal některý z věhlasných barokních mistrů, zaznívalo by častěji, než jak je tomu v případě Dvořákovy gratulační kantáty právníku Josefu Tragymu na (jako vždy) šroubovaný text Jaroslava Vrchlického. Nepletu-li se, zazněla kantáta v Rudolfinu naposledy v roce 1999 v nastudování rozhlasových symfoniků s Vladimírem Válkem, což bylo v programovém textu večera zamlčeno. Třídílná kantáta s divokým fugovým středním dílem místy zní až agitačně a Manfred Honeck jí propůjčil poněkud nepatřičný lesk efektní kompozice, kterou Slavnostní zpěv rozhodně není a neměl být, odmyslíme-li si extravagantní finální víření kotlů. Pozorní posluchači nemohli v díle přeslechnout nápěv skladatelovy nejoblíbenější chrámové písně Tisíckráte pozdravujeme Tebe. Blýsknul se Slovenský filharmonický sbor sbormistra Štefana Sedlického, který bychom měli v Praze rozhodně slýchat častěji. Jeho kvality se v příležitostném díle nemohly prezentovat v plné šíři. Neznamená to však, že bych si kantátu na festivalu – snad dříve než za dvacet let – opět rád nevyslechl. Nejlépe v nastudování orchestru Pražské konzervatoře, která si dílo u Dvořáka objednala.

Moji Cambridgeští mi rozumějí: Dvořákova mše v rudolfinské verzi

Energie a trpělivost festivalového publika Dvořákovy Prahy mohly být vyčerpány sobotním nastudováním Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v původní nezkrácené podobě (konečně!), která za přítomnosti televizních kamer skončila krátce před sobotní půlnocí 15. 9. 2018. Dramaturgická zarputilost pořadatelů Dvořákovy Prahy a zvídavost festivalových návštěvníků ovšem neberou konce. Tak mohla být hned následujícího dne, v neděli 16. 9. 2018, předložena 

Kongeniální Svatební košile na prahu Dvořákovy Prahy

V předvečer 177. výročí narození Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel zahajovacím koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina brány svým posluchačům XVIII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Posluchače na schodech před Rudolfinem vítaly tóny skladatelových Fanfár C-dur pro čtyři trubky a tympány B 167 (1891), na programu ovšem bylo jedno ze čtveřice Dvořákových celovečerních vokálně-orchestrálních děl, baladická kantáta Svatební košile op. 69, B 135 (1884) na slova Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Každé její provedení od premiéry v Plzni v roce 1885 je svátkem a nejinak tomu bylo i na začátku letošní Dvořákovy Prahy, která je věnována završení dvořákovského oratorně-kantátového cyklu. Posluchači se vedle úvodních Svatebních košil mohou ještě těšit na avizované nezkrácené nastudování oratoria Svatá Ludmila op. 71, Mši D-dur op. 86 ve verzi pro Rudolfinum a dramaturgické lahůdky v podobě Žalmu 149, op. 79, anglickojazyčné kantáty Americký prapor op. 102 a ojediněle uváděné gratulační kantáty Duchu hudby op. 113.

Komorní a mimořádný. Start Svatováclavského hudebního festivalu

V úterý 4. 9. 2018 se koncertem Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a sólového kvarteta pod taktovkou Jakuba Hrůši vrátil již po patnácté do metropole Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival. Na programu byla Janáčkova Glagolská mše a kantáta Amarus, která na pracovním stole Antonína Dvořáka ležela k posouzení tak dlouho, až se její ústřední motiv vloudil do hlavního tématu Dvořákovy opery Čert a Káča.

Schubert mezi svými

3. květen 2018
Schubert mezi svými

Před dvěma lety se mozartovským programem složeným ze Symfonie č. 40 g moll a Requiem d moll rozloučil vídeňský soubor dobových nástrojů Concentus Musicus Wien za řízení Stefana Gottfrieda se svým zakladatelem Nikolausem Harnoncourtem (Musikverein 17. 4. 2016). Uplynuly dva roky, během nichž se ansámbl po sezoně strávené v menším Brahmsově sále (2016/2017) opět vrátil do Velkého sálu Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni (2017/2018), i když jen s jedním z původní dvojice abonentních koncertů. S novým vedením v podobě triumvirátu Andrea Bischof – Stefan Gottfried – Erich Höbarth prošel orchestr citelnou personální a koncepční proměnou. K jejím nejviditelnějším projevům náleží generační výměna kolektivu hráčů, proměna herního projevu směrem k orchestrální virtuozitě a nové dramaturgické ambice směřující k hudbě vrcholného a pozdního romantismu.

Kdo je připraven, není zaskočen

11. duben 2018
Kdo je připraven, není zaskočen

Velký koncert Orchestru Gewandhaus v Lipsku čekal ve čtvrtek a pátek 5. a 6. 4. 2018 několikanásobný dramaturgický přemet. Původně byl avizován program rámovaný Sinfoniettou A dur op. 5/48 a 4. symfonií c moll op. 44 Sergeje Prokofjeva. Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15 se měl ujmout rumunský klavírista a pravidelný host lipských pódií Radu Lupu. Nejprve ohlásil zdravotní indispozici napjatě očekávaný rakouský dirigent Franz Welser-Möst a v den koncertu (recenzuji premiérový program 5. 4. 2018) onemocněl i Radu Lupu. Za dirigentským pultem se nakonec objevil rumunsko-americký dirigent Christian Măcelaru, Prokofjevovy partitury k mé první lítosti nahradila díla Benjamina Brittena a Sergeje Rachmaninova a v den koncertu ohlášeného rumunského klavírního mága zastoupil německý pianista lisztovského vzezření Martin Helmchen.

Barbirolli – Beecham – Boult. Tři velká B britské dirigentské scény 20. století

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.