Magdalena Nováčková

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Působí v malé švýcarské hudební nadaci Stadler-Trier Musik Stiftung. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka obhájila doktorát na pražské HAMU, přičemž ve svém výzkumu se zaměřila na fenomén osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Milan Šetena: Nemůžu si na nic stěžovat, až na tu pandemii

Jednoho pošmourného prosincového večera se v jihočeských Slavonicích setkávám s prvním houslistou Vídeňských filharmoniků Milanem Šetenou. Členem jednoho z nejlepších orchestrů na světě je tento Čech už více než třicet let. Vzhledem k pandemickým opatřením nemáme šanci se potkat ve Vídni, a proto volíme k rozhovoru české bydliště Milana Šeteny. V šedivém soumraku prázdných slavonických ulic se prohání ledový vítr s deštěm. Nad krajinou leží tíha pandemie, jež zakazuje lidem setkávání a sdílení naživo. To vše vytváří atmosféru, jež připomíná nějaký normalizační film. V Milanu Šetenovi však objevuji radostného člověka s hlubokou láskou k profesi i životu. Je to v této těžké době velmi osvěžující.

Julie Braná: Živý kontakt s publikem je pro mě zásadní

Jsou mezi námi muzikanti, kteří ve svém oboru dosáhli špičkové úrovně a nemají nouzi ani zahraniční angažmá. Zároveň vyučují novou generaci a jejich pedagogické úspěchy jsou zcela hmatatelné. Mezi takové umělce patří i flétnistka Julie Braná.

András Schiff: Svět hudby marketingem zpovrchněl

S Andrásem Schiffem se setkáváme v Berlíně. Nejen já, ale také malý filmový štáb, jehož režisérka Kateřina Hager připravuje videoportrét o tomto mistrovi klavírního umění. V onen den ještě nikdo z nás netuší, co potká Evropu a celý svět o pár dnů později. Koronavirová pandemie rozmetá kulturní a společenské plány nás všech na dlouhé měsíce dopředu. A rezidence Andráse Schiffa na Pražském jaru vezme za své.

Leif Ove Andsnes: Když na koncertě nastane ono Teď, ve kterém chcete zůstat věčně

18. ledna jsem zavítala do Berlína, abych si popovídala s norským klavíristou Leifem Ovem Andsnesem. Ještě před naším setkáním jsem navštívila koncert Berlínských filharmoniků, kde tento pozoruhodný Nor vystoupil pod taktovkou Herberta Blomstedta. Společně provedli Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 22 Es dur. V druhé polovině večera zazněla Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“. Byl to hluboký zážitek, pro jehož sdílení zde bohužel není prostor. Snad jen jednu věc nelze nezmínit. Herbert Blomstedt se nalézá v desáté dekádě života, nicméně jeho dirigentské gesto a vedení orchestru jsou nezpochybnitelné. On sám v čele tohoto špičkového tělesa jako by byl průzračný a zářící, až člověk nabyde přesvědčení, že hudba vzniknuvší pod jeho rukama dirigentovu bytost naplňuje zvláštní energií, kterou on sám pak znovu šíří svými gesty dál. Takový byl předvečer mého setkání s klavíristou Andsnesem.

Jan Bartoš o Janáčkovi, nevyšlapaných cestách, vizích a nových projektech

Na české hudební scéně je klavírista Jan Bartoš nepřehlédnutelný. Nabídka udělat s ním rozhovor pro říjnové číslo Harmonie byla pro mě skutečně vítaným potěšením, protože čím dál více oceňuji osobnosti, které jsou natolik mnohovrstevnaté, že je nelze nijak schematizovat či zaškatulkovat. Jaké může být větší potěšení pro tazatele než to, když od dotazovaného přicházejí odpovědi, jež nejsou předvídatelné, nutí vás o věci dále přemýšlet a často úplně jinak, než byl člověk zvyklý? Když píši tato slova, tak si uvědomuji, že právě tohle vnímám jako veledůležité. Proto Janu Bartošovi ze srdce děkuji za toto krásné povídání!

Se Simonem Trpčeským o Makedonii, vlastenectví, hledání hudebního porozumění, romantické duši a cestě k radosti

Simon Trpčeski se chystá do Prahy, aby zahájil koncertní sezonu PKF – Prague Philharmonia. Jaký je tenhle makedonský klavírista? Především nesmírně hrdý na svou zemi. Jeho vlastenectví se výmluvně vine celým rozhovorem, až to ve mně vyvolává rozpaky. Asi je to tím, že my Češi jsme možná příliš cyničtí.  Jako národ nejsme žádní extra hrdinové, dějiny nás dost semlely, takže k patriotismu přistupujeme s rezervou. Možná to s námi Čechy není úplně v pořádku, říkám si… Mám ráda svou zem, ale hrdá na ni rozhodně nejsem.

Federico Colli: Dopředu mě posunuje zvědavost

Třicetiletý italský klavírista Federico Colli není českému publiku ještě příliš známý. Přitom již ve světě dosáhl pozoruhodného renomé ať už v recitálových vystoupeních nebo při sólových koncertech se špičkovými orchestry i dirigenty. Jmenujme například Petrohradskou filharmonii, Orchestr Mariinského divadla, Orchestr Santa Cecilia Roma, Camerata Salzburg a mnohé další. Brzy si ho české publikum bude mít možnost poslechnout na dvou koncertech v Ostravě. K rozhovoru se setkáváme přes Skype, a ačkoli se tomu Federico Colli nejprve brání, podaří se mi ho přesvědčit, aby zapnul kameru. Potřebuji ho totiž vidět. Strávím tak bezmála hodinku s tímto pozoruhodným mladým mužem s vášní pro literaturu, filozofii a ruské klasiky. Z mladého klavíristy čiší takový elán a přesvědčení, že člověk začne i trochu závidět. Krásná byla doba, kdy jsem vnímala svět podobně vyhraněným způsobem. Věci byly buď dobré nebo špatné. Nic mezi tím, žádný kompromis. A takový je Federico Colli.

Piotr Anderszewski: Nevím, zda život má smysl, ale Mozart rozhodně ano

Jedno páteční podzimní odpoledne ve Varšavě čekám na klavíristu Piotra Ander­szewského ve vestibulu Chopinovy hudební univerzity. Když přijde, vypadá začátek naší konverzace na chodbě asi takto. (Nemám jej nahraný, ale snažím se o co nejpřesnější reprodukci.)P. A. Dobrý den, mám na vás patnáct minut. Nemám čas.M. N. To snad ne. Potřebuji víc času. Přiletěla jsem kvůli vám až z Prahy.P. A. Kvůli mně? Měla jste si naplánovat nějaký lepší program.M. N. Prostě mně patnáct minut nestačí.P. A. Dobře, dám vám čas do šesti. (Je právě 17.37) Nakonec to naštěstí dopadlo jinak. Piotr Anderszewski mi věnoval celou hodinu. Ze začátku to vypadalo, že si postavil řadu obranných valů proti mým otázkám, ale nakonec valy roztály a rozhovor přirozeně plynul. Přesto v tomto introvertovi cítím silný vnitřní neklid a netrpělivost. S tímto nepokojem koexistuje zvláštní osobní kouzlo. Tahle originální směs nepředvídatelnosti, zadumání a charismatu však působí jednoznačně. Prostě máte chuť přijít tomuhle člověku na kloub, a samozřejmě si také poslechnout, jak hraje.

S Julianem Rachlinem o přátelství, muzikantském zrání, smyslu soutěží, marasmu totality a o životě vůbec

Rezidenčním umělcem Pražského jara se v letošním roce stal houslista, violista a dirigent Julian Rachlin. Setkali jsme se uprostřed festivalu mezi zkouškami s PKF – Prague Philharmonia. Jaký byl můj základní pocit z tohoto všestranného muzikanta? Vyzařuje z něho velká chuť do života, obdivuhodná energie, píle, silná ctižádost, ale také schopnost naslouchat a respektovat jinakost druhého.

Daniil Trifonov a jeho jiný vesmír

Den, ve kterém je klavírista Daniil Trifonov ochoten se se mnou setkat, není opravdu nic moc. Nacházím se v Berlíně na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které samo o sobě nevyvolává v člověku žádný optimismus. Je mrazivý a šedivý únorový den. Jeden z takových, jaké člověk cítil skoro na vlastní kůži v kině při kultovním filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Chladný luxus převládá i v hotelu, kde klavírista bydlí během svého hostování v Berlínské filharmonii. Když vejde do dveří a podá mi ruku, je jedna věc jasná. Ač jsme ve stejném časoprostoru, tak každý z nás kráčí jiným světem. On mne do svého vesmíru pustit nehodlá. Zazvoním, ale dveře zůstanou zavřeny. Zkusím okna, ale kryjí je těžké neprůhledné závěsy. Nezbývá než vylézt na střechu a pokoutně nakukovat dovnitř střešním okénkem. Něco vidím a slyším, ale to podstatné zůstává skryto. Pak se rozezní hudba a na malou chvíli se tajemné dveře pootevřou. Skrze hudbu mohu Trifonovův svět ochutnat, ale zůstat nesmím. Tajemné dveře se za okamžik zavřou a je konec. Takové bylo setkání s Daniilem Trifonovem.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.