Magdalena Nováčková

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Federico Colli: Dopředu mě posunuje zvědavost

Třicetiletý italský klavírista Federico Colli není českému publiku ještě příliš známý. Přitom již ve světě dosáhl pozoruhodného renomé ať už v recitálových vystoupeních nebo při sólových koncertech se špičkovými orchestry i dirigenty. Jmenujme například Petrohradskou filharmonii, Orchestr Mariinského divadla, Orchestr Santa Cecilia Roma, Camerata Salzburg a mnohé další. Brzy si ho české publikum bude mít možnost poslechnout na dvou koncertech v Ostravě. K rozhovoru se setkáváme přes Skype, a ačkoli se tomu Federico Colli nejprve brání, podaří se mi ho přesvědčit, aby zapnul kameru. Potřebuji ho totiž vidět. Strávím tak bezmála hodinku s tímto pozoruhodným mladým mužem s vášní pro literaturu, filozofii a ruské klasiky. Z mladého klavíristy čiší takový elán a přesvědčení, že člověk začne i trochu závidět. Krásná byla doba, kdy jsem vnímala svět podobně vyhraněným způsobem. Věci byly buď dobré nebo špatné. Nic mezi tím, žádný kompromis. A takový je Federico Colli.

Piotr Anderszewski: Nevím, zda život má smysl, ale Mozart rozhodně ano

Jedno páteční podzimní odpoledne ve Varšavě čekám na klavíristu Piotra Ander­szewského ve vestibulu Chopinovy hudební univerzity. Když přijde, vypadá začátek naší konverzace na chodbě asi takto. (Nemám jej nahraný, ale snažím se o co nejpřesnější reprodukci.)P. A. Dobrý den, mám na vás patnáct minut. Nemám čas.M. N. To snad ne. Potřebuji víc času. Přiletěla jsem kvůli vám až z Prahy.P. A. Kvůli mně? Měla jste si naplánovat nějaký lepší program.M. N. Prostě mně patnáct minut nestačí.P. A. Dobře, dám vám čas do šesti. (Je právě 17.37) Nakonec to naštěstí dopadlo jinak. Piotr Anderszewski mi věnoval celou hodinu. Ze začátku to vypadalo, že si postavil řadu obranných valů proti mým otázkám, ale nakonec valy roztály a rozhovor přirozeně plynul. Přesto v tomto introvertovi cítím silný vnitřní neklid a netrpělivost. S tímto nepokojem koexistuje zvláštní osobní kouzlo. Tahle originální směs nepředvídatelnosti, zadumání a charismatu však působí jednoznačně. Prostě máte chuť přijít tomuhle člověku na kloub, a samozřejmě si také poslechnout, jak hraje.

S Julianem Rachlinem o přátelství, muzikantském zrání, smyslu soutěží, marasmu totality a o životě vůbec

Rezidenčním umělcem Pražského jara se v letošním roce stal houslista, violista a dirigent Julian Rachlin. Setkali jsme se uprostřed festivalu mezi zkouškami s PKF – Prague Philharmonia. Jaký byl můj základní pocit z tohoto všestranného muzikanta? Vyzařuje z něho velká chuť do života, obdivuhodná energie, píle, silná ctižádost, ale také schopnost naslouchat a respektovat jinakost druhého.

Daniil Trifonov a jeho jiný vesmír

Den, ve kterém je klavírista Daniil Trifonov ochoten se se mnou setkat, není opravdu nic moc. Nacházím se v Berlíně na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které samo o sobě nevyvolává v člověku žádný optimismus. Je mrazivý a šedivý únorový den. Jeden z takových, jaké člověk cítil skoro na vlastní kůži v kině při kultovním filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Chladný luxus převládá i v hotelu, kde klavírista bydlí během svého hostování v Berlínské filharmonii. Když vejde do dveří a podá mi ruku, je jedna věc jasná. Ač jsme ve stejném časoprostoru, tak každý z nás kráčí jiným světem. On mne do svého vesmíru pustit nehodlá. Zazvoním, ale dveře zůstanou zavřeny. Zkusím okna, ale kryjí je těžké neprůhledné závěsy. Nezbývá než vylézt na střechu a pokoutně nakukovat dovnitř střešním okénkem. Něco vidím a slyším, ale to podstatné zůstává skryto. Pak se rozezní hudba a na malou chvíli se tajemné dveře pootevřou. Skrze hudbu mohu Trifonovův svět ochutnat, ale zůstat nesmím. Tajemné dveře se za okamžik zavřou a je konec. Takové bylo setkání s Daniilem Trifonovem.

S Yujou Wang nejen o Prokofjevovi, ale také o sarkasmu, temnotě, lidské blbosti, nezbedné rozpustilosti a cestě k lehkosti bytí

Prostředí klasické hudby je na povrchu značně formální a uměřené. Přijde-li však někdo tak živelný jako Yuja Wang, zboří se spořádaná forma jak domeček z karet. A co víc, velmi se přitom bavíte! Tato výjimečná čínská klavíristka přijela do Prahy s Klavírním koncertem č. 5 Sergeje Prokofjeva, který odehrála pod taktovkou Semjona Byčkova při třech abonentních koncertech s Českou filharmonií. Po rozhovoru s touto výjimečnou ženou jsem zalitovala, že se naše cesty zkřížily jen na hodinu. Chtěla bych s ní posedět v kavárně, jít na výstavu Picassa, navštívit módní přehlídku Armaniho a pak třeba koncert Stinga. A v mezičase si povídat o Janáčkovi.

Niterný klavírní mikrokosmos Davida Fraye

V rozhovoru s francouzským klavíristou Davidem Frayem se člověk vydává na cestu krásnou krajinou, kde vládne slunce a radost, ale také temnou nocí, kde je cítit blízkost smrti. Klavír je mu prostředkem, jak vyjádřit nejzářivější i nejtragičtější tóny lidské existence a její tíživosti. Byl to však krásný rozhovor. Vzácné koření v moři každodennosti. Dvě hodiny, na které jen tak nezapomenu.

Díky nádherným vzpomínkám mám pocit, že je pořád někde blízko. S Veronikou Firkušnou o jejím otci

Setkání s Veronikou Firkušnou proběhlo virtuálně přes oceán. Této formě interview se snažím maximálně vyhýbat, protože jí často chybí rozměr lidské blízkosti, tak důležitý pro skutečně upřímnou a autentickou komunikaci mezi dvěma lidmi. S Veronikou Firkušnou to však nějak nevadilo. Šla do rozhovoru s otevřeností a opravdovostí, která byla vlastní i jejímu otci, legendárnímu klavíristovi minulého století Rudolfu Firkušnému. Živé vzpomínky paní Veroniky vyplavily obraz nejen velkého umělce, ale i noblesního elegána a vnímavého, velkorysého a přesvědčeného humanisty.

Tiché štěstí a pokora skutečného muzikanta. S Nicolasem Altstaedtem o hlubinné podstatě věcí a o inspiraci, která je všude

Je časné, krásné a teplé sobotní ráno na konci května. Včera odehrál německo-francouzský violoncellista Nicolas Altstaedt, již pevně etablovaný ve světové špičce svého nástroje, koncert s klavíristou Alexanderem Lonquichem a houslistkou Vilde Frang v rámci Víkendu komorní hudby festivalu Pražské jaro. Před svým odjezdem z Prahy si udělal čas na rozhovor. Z plánované půlhodiny však bylo třikrát tolik. Sedíme v kavárně hotelu Buddha-Bar uprostřed Starého Města. Oba jsme unavení, ale brzy to z nás spadne. Alespoň pro mne nastal jeden z nejkrásnějších rozhovorů o hudbě a její podstatě, jež jsem v životě zažila.

Jan Lisiecki o krásách života, vlastní identitě, kouzlu kočování, Kanadě…

Ve ztichlém Obecním domě v čase pozdního odpoledne mezi zkouškou a koncertem čekám v jednom ze salónků na klavíristu Jana Lisieckého. Přesně v určený čas se otevřou dveře a dovnitř vejde Slunečník. Ano, mou první asociací je, že právě vstoupil Slunečník z pohádky Boženy Němcové „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“. Jan Lisiecki vejde se zářivým úsměvem a já už teď cítím, že všechno bude v pohodě, protože přede mnou stojí člověk, který má rád lidi a ještě raději s nimi komunikuje. Kromě toho jako Slunečník skutečně vypadá. Tento dvaadvacetiletý kanadský klavírista polského původu přijel do Prahy zahrát Schumannův Koncert pro klavír a orchestr a moll v rámci Pražského jara. Tím orchestrem je Toronto Symphony Orchestra se svým šéfdirigentem Peterem Oundjianem.

Křehká klavírní intimita Alexandera Lonquiche na Pražském jaru

Rezidenčním umělcem 72. ročníku Pražského jara bude skvělý německý klavírista Alexander Lonquich. V Praze proto stráví na přelomu letošního května a června významně více dnů než ostatní zahraniční umělci festivalu. Představí se hned ve třech koncertech: poprvé v sólovém recitálu pozdního večera 23. května (Nokturno I), podruhé na zahajovacím koncertě Víkendu komorní hudby 26. května a naposledy s rakouským orchestrem Camerata Salzburg v první červnový večer. Setkali jsme se během jednoho větrného odpoledne

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.