Loňská víceméně soutěžní přehlídka Zahrej si s Českou filharmonií složila veřejnosti poprvé účty 29. ledna. (Druhá část vybraných začínajících umělců se představí na koncertu ČF 24. 6. na Hrad­čanském náměstí v Praze, kterým bude zakončena 118. se­zona orchestru.) Pod empatickým vedením Jiřího Bělohlávka vystoupili dva houslisté – Klára Erdingerová-Staňková a Milan Al­Ashhab, dva klarinetisté – Marek Švejkar a Libor Suchý, tenorista Petr Nekoranec, klavírista Tomáš Vrána a violoncellista Vilém Vlček.

Druhý koncert cyklu Pražského filharmonického sboru, jenž se tentokrát konal 6. 2. v pražském kostelu sv. Šimona a Judy, byl unikátní. V první polovině totiž šéfsbormistr Lukáš Vasilek představil tři dle komise odborníků nejlepší sborové kompozice Mezinárodní skladatelské soutěže, kterou vyhlásil PFS. Výborná myšlenka, které nechybělo kus velké odvahy, avšak rozpačitý výsledek. Jestli tři vybrané premiérové skladby byly z více než 150 opusů nejlepší, pak to vzbuzuje otázky.

Magnetem abonentních koncertů České filharmonie v jejím sídle ve dnech 22., 23. a 24. 1. měl být violoncellista Truls Mørk. Bohužel prý špatně lyžoval, a tak dostal šanci Václav Petr (nar. 1989), který je od října 2013 koncertním mistrem orchestru. Slavného Nora sice nenahradil bezezbytku, ale vedl si více než dobře. Petr je technicky bezproblémovým, velmi citlivým muzikantem a jeho pojetí Šostakovičova Koncertu č. 1 Es dur op. 107 bylo promyšlené a zralé.

„Hudba je vyjádřením lidské emoce. To platí jak pro hudbu středověkou, tak pro hudbu soudobou,“ píše v bookletu desky Apokalypsis umělecká vedoucí souboru Tiburtina Barbora Sojková, skvělá sopranistka i muzikoložka. Ke společnému projektu s Davidem Dorůžkou a jeho přáteli-muzikanty dodává: „Naším přáním bylo nenarušit mystiku středověké duchovní hudby, naopak ji v tomto mezižánrovém projektu podpořit a spojit dva světy na první pohled vzdálené.“ Já pak dodávám, že výsledek je zcela mimořádný! Jak k tomu došli?

Milí přátelé hudby, v životě někdy dochází k těžko vysvětlitelným okamžikům. Třicet let patřil k mým nejmilovanějším dirigentům Claudio Abbado. Nahrávek, s kterými jsem polemizoval, bylo u něho podstatně méně nežli například u Karajana, Bouleze, Mehty, Maazela, Barenboima, Bernsteina nebo Soltiho. Mezi nahrávky, které jsem z řady důvodů obdivoval, patřily Mahlerovy symfonie. Dvacátého ledna jsem v noci poslouchal provedení Deváté s jeho Berlínskou filharmonií. Bylo to opět setkání s těžko popsatelnou krásou. A možná právě v ten okamžik odcházel z tohoto světa…

Putovní výstava Pocta Giuseppe Verdimu k dvoustému výročí narození, iniciovaná a z části i zaplacená Ministerstvem kultury Italské republiky, navštívila prostřednictvím příslušných italských kulturních center od konce roku 2011 řadu zemí světa. Bohužel pozdě byl  od 23. ledna do 13. února Italský kulturní institut, sídlící v bývalém paláci rodu Thun – Hohenstein v Praze, codou celého projektu.

Milí milovníci HARMONIE, každý rok si stýskám nad hudební nabídkou České televize v době mezi 24. prosincem a 6. lednem. Přelom let 2013/2014 však byl hlavně díky ČT art poněkud lepší, i když si od tohoto kanálu asi slibuji v koncepci, strategii a vizi více, než na co má. Veřejnoprávní televize vysílala pořady, z kterých si mohl občas vybrat i náročnější milovník klasické hudby a baletu. Přestože jsem viděl několik zajímavých dokumentů, operních a koncertních záznamů, byl svědkem příjemných živých setkání s hudbou, tak nejvíce se mě dotkly digitální stříbrné kotouče.

Pro jednu z nejlepších houslistek naší doby – Anne-Sophie Mutter – byl rok 2013 rokem dvořákovským. Jeho skladby hrála s různými orchestry a dirigenty v řadě zemích světa podobně často, jako hrála kompozice Mozarta či Beethovena v letech, kdy se jim intenzivně věnovala.

editorial, obsah atd... Harmonie 1/2014