Luboš Stehlík

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Pražský Nový rok je zajímavější než vídeňský

Moje glosa loučení se starým rokem a přivítání nového nebude tradiční kritikou. Byl bych rád, kdyby to byla hlavně výzva k reakci.

Harmonie 1/2020

29. prosinec 2019
Harmonie 1/2020

V roce 2020 nepůjde v hudbě zdaleka jen o výročí Beethovena, ale například o to, jaký bude nový život pražské Státní opery (navrhuji, abychom se vrátili k názvu Smetanovo divadlo), jestli bude česká hudba „samaritánem, lazarem, davidem bez praku, pocestným chudým či bohatým“… Bude i o velkých maličkostech a radostech života, o neobyčejných setkáních s uměním. K tomu se pokusí přispět i Harmonie.

Antonín Kohout: Violoncellista, učitel, rétor

„Kohout se stal jednou z hlavních postav popisovaného kvartetního rozkvětu, a to hlavně svým prosazováním kolegiální etiky, striktně vylučující jiné než umělecké soutěžení –některé pražské soubory (nebylo jich mnoho) usilovaly využít skutečnosti, že mají blíž ke žlabu Pragokoncertu, který jediný měl tehdy možnost vyslat český soubor za hranice, a uchylovaly se dokonce u jednotlivých pořadatelů k pomluvám, týkajícím se úrovně mimopražských kolegů. Ke špinavým praktikám pracovníků Pragokoncertu samého patřilo například odvolat ohlášené a propagačně už připravené účinkování brněnského souboru na významném zahraničním festivalu s tím, že přijal výhodnější nabídku ve Skandinávii, a poslat místo něho protežovaný soubor pražský. Tonda Kohout měl o těchto činnostech přehled a během častého hostování Smetanova kvarteta v Brně o tom moravské kolegy informoval. A nejen to: když kvůli časové kolizi muselo jeho kvarteto jeden z obou svých zájezdů (vznikla omylem zprostředkovatelů) odříci, doporučil zahraničnímu pořadateli tehdy mladé Janáčkovo kvarteto (o nějakém Brnu tam do té doby nikdo neslyšel) a to tam slavilo nečekaný triumf, který se stal počátkem jeho rozsáhlé zahraniční činnosti.“ (Jiří Beneš: Antonín Kohout - Víc než kvartetní violoncellista, Harmonie 12/2019)

Harmonie 12/2019

27. listopad 2019
Harmonie 12/2019

Čas nenávratně letí. Blíží se konec roku a v jedinečném období adventu, Vánoc a konce roku bývá dobré ohlédnut se. Jaký byl 19. rok třetího tisíciletí? Pro Harmonii vzrušující, neboť jsme uskutečnili největší vizuální změnu v dějinách české hudební žurnalistiky. Reakce jsou zatím většinou pozitivní, takže se mohu těšit nadějí, že jsme „otočili kormidlo správným směrem“. Mám radost z vývoje našeho portálu, který patří mezi nejkvalitnější české internetové hudební platformy, a ze životem kypícího facebooku.

Tradice versus beton

14. listopad 2019
Tradice versus beton

Je to už dobré dva roky, co jsem naposledy slyšel Bennewitzovo kvarteto.  Donesly se ke mně skvělé reference, takže jsem původně na koncert šel z prozaického důvodu, abych poznal, jak teď hraje, abych byl tak říkajíc „v obraze“. Zvolilo si program, jenž měl v sobě až průhlednou linii. V centru Mendelssohn (Smyčcový kvartet a moll, op. 13), jenž byl svorníkem k Bachovi (výňatek z Umění fugy), jehož pro svět znovu objevil, a k Beethovenovi (Smyčcový kvartet a moll op. 132, č. 15), jehož obdivoval, miloval a v určité fázi života i napodoboval.

Nedokončená

1. listopad 2019
Nedokončená

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně, takže se stal pro mě „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)  

Harmonie 11/2019

25. říjen 2019
Harmonie 11/2019

1989-2019. „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.“ „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ Tändzin Gjamccho. Na slova čtrnáctého dalajlámy jsem si vzpomněl, když sleduji podivné symbolické flagellatio, které předvádějí vůči naší zemi byrokraté Čínské lidové republiky. Jako správní podřízení jistě důkladně přemýšleli, jak se zavděčit vrchnosti za urážku od pražského primátora, který jako politický novic neodhadl reakci adresáta. Odnesla to kultura, která se nemůže bránit. Cenzor hledal, hledal a hle, našel jednoduchý klíč.

Pardubická filharmonie v roce 51 aneb Orchestr, který je ve svém městě skutečným rodinným stříbrem

Regionální orchestry mají na růžích ustláno, tj. nemálo trnů kolem sebe. Přesto tvrdošíjně a většinou úspěšně bojují o místo na hudebním slunci. Jedním z nich je Komorní filharmonie Pardubice, kde je historie spjata se jmény Libor Pešek, Libor Hlaváček, Petr Altrichter, Marko Ivanović… Několik otázek mířilo k ředitelce Jarmile Zbořilové.

Harmonie 10/2019

27. září 2019
Harmonie 10/2019

Ovoce, pravda a láska. Švejk: „Paní Müllerová, já jdu na vojnu.” Müllerová: „A co tam budou dělat?” Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”Můj srpnový editorial byl po odeslání do tisku náhlým ukončením „kauzy šmarda“ zčásti antikvován, což je riziko časopisů, když chtějí být aktuální. (Doufám, že na počátku října nebude minulostí i tento sloupek.)

Patetický večer aneb Čajkovskij bližší než Dvořák

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.