Luboš Stehlík

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentář Luboše Stehlíka: Novinář se může zmýlit, ale neměl by to opakovat

V současné korono době místo abych proklínal Čínu, že vlastně „stvořila“ a vyslala do světa nový virus, přičemž se nechtěně postarala o celosvětovou tragédii a necítí potřebu se za to omluvit, místo abych si dělal legraci z neschopnosti našich politiků včas zajistit ochranné pomůcky a z jejich servility vůči téže zemi, jež nám teď blahosklonně draze prodává roušky a respirátory nebo abych byl nabroušený na českou módu lyžovat v Itálii, raději se pokouším dělat cosi smysluplného. Jelikož moje zdravotní dokumentace a věk mě přiměly být v dobrovolné izolaci a obejít se bez občerstvujícího prostředí redakce Harmonie, dovolím si jen pramínek myšlenek. Budou to dva příběhy, které jsou sice od sebe časově hodně vzdálené, ale mají svůj průsečík.

Harmonie 4/2020

23. březen 2020
Harmonie 4/2020

Původně jsem psal tento editorial v době, kdy byli v České republice pouze tři pacienti s nemocí Covid-19 a ministr kultury varoval, že by mohlo být zrušeno letošní Pražské jaro. Myslel jsem, že by měli přátelé klasické hudby nebo jazzu projevit koronovzdor a nadále chodit na koncerty, opery a jam sessiony a nenechat zvítězit nad živou hudbou Google Play, Spotify, Idagio, Deezer, Apple nebo Amazon. Jenže na výročí okupace našeho státu Hitlerem 15. března nás už koronavirus zcela okupoval, nemocných jsou stovky a hrozí, že jich budou tisíce a naše země bude ekonomicky kolabovat. Veřejná kultura klesla do bodu nula, zrušených koncertů klasické a jazzové hudby jsou stovky a přes nadějeplná vyjádření visí otazník nejen nad zbytkem hudební sezony, ale i Pražským jarem, ostravským Janáčkem, Dvořákovou Olomoucí atd. Nevíme, kdy se původně čínský virus unaví, takže není vyloučeno, že v ohrožení mohou být i červnové, ba i prázdninové hudební akce. Každý den je jiný a intendanti orchestrů, divadel a jednorázových akcí situaci asi úzkostlivě sledují. Kdoví, co se bude dít v době, kdy vyjde toto číslo Harmonie. Za redakci musím doufat, že některé články tohoto vydání se neocitnou tak trochu na slepé koleji…

Březnový TIP Harmonie: Kavakosova introvertní pocta Beethovenovi

Pro ty z vás, kteří jste byli v prosinci 2019 přítomni provedení Houslového koncertu D dur Leonidase Kavakose s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu, bude nahrávka cennou upomínkou na mimořádný zážitek, navíc s komorním bonusem. Pro diskofily, kteří ctí mimořádné Kavakosovo houslové umění, budou dvě CD utvrzením, že patří do světové hudební elity, pro ostatní nejspíš objevem, protože to, co pod jeho vedením vzniklo, je vskutku výjimečné.

Jaká bude nová éra PKF – Prague Philharmonia zatím nevíme

PKF – Prague Philharmonia alias Pražská komorní filharmonie je v Česku bezesporu nejlepším komorním orchestrem. Nepatří sice ve svém oboru zatím mezi nejvyšší světovou elitu, ale v cizině má vysoký kredit a těší se úctě. Svědčí o tom zájem koncertních agentur, nahrávacích společností a renomovaných umělců. Její dějiny  tvořili Jiří Bělohlávek,  Ladislav Simon, Ilja Šmíd, Jakub Hrůša, Kaspar Zehnder, Michel Swierczewski…, od roku 2015 šéfdirigent Emmanuel  Villaume  a také dlouholetý ředitel Radim Otépka (v čele PKF od roku 2006).   V únoru se stalo něco, co se v českém hudebním světě často neděje. Vedení obecně prospěšné společnosti Radima Otépku velmi svižně propustilo. Novou hlavou elitního českého komorního orchestru je Kateřina Kalistová, bývalá  náměstkyně ministerstva kultury. Předpokládám že mu naordinuje lecjaké změny, možná i docela závažné, a dá mu novou dynamiku, kterou velmi potřebuje. Paní ředitelku jsem požádal o rozhovor, který se nakonec kvůli její pracovní vytíženosti uskutečnil jen digitálně.  Bohužel se to odrazilo v poněkud formálních či nekonkrétních odpovědích.  Výsledkem je, že vnímám novou energii posunout orchestr někam dál, jen mi v  tuto chvíli není jasné kam. Řečeno slovy Sócrata scio me nihil scire (vím, že nic nevím).  Nicméně jedno je jisté – drtivá většina jejich projektů je něčím zajímavá a snese více či méně mezinárodní  srovnání. 

Odpolední matiné Josefa Špačka 

25. únor 2020
Odpolední matiné Josefa Špačka 

Česká filharmonie, potažmo i Český spolek pro komorní hudbu,  má tak termínově nabitý program, že uvádí mnohé zajímavé projekty buďto dopoledne nebo odpoledne. Tak dopadla i abonentní řada K. Ještě štěstí, že neskončila v Sukově síni, ale díky 15. hodině se koncerty konají ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Zde nabídl 23. 2. pěkný program Komorní orchestr České filharmonie. Nadstandardní výsledek přičítám hlavně koncertnímu mistru České filharmonie Josefu Špačkovi, uměleckému garantu pozitivního projektu (formálně jsou dalšími garanty Jan Mráček a Jiří Vodička). 

Muzikologie v hudbě, hudba v muzikologii

Analýza takovéhoto tématu by si zasloužila důkladnou vědeckou studii, na což není místo. Tedy jen stručná poznámka: Pro jakoukoli seriózní interpretaci musí hudebník nejen studovat různá notová vydání, existuje-li, tak i kritického, ale vstřebávat též informace o vzniku díla, obecné historické souvislosti, interdisciplinární vztahy atd., prostě vše relevantní. Tento servis by mu nabízí v první řadě hudební věda. Pro muzikology by pak mělo být důležité být v kontaktu s živou hudbou, dokonce si myslím, že když tomu tak není, může být jejich práce ochuzena. (U některých kolegů vidím blahodárné propojení teorie a praxe – příkladem budiž třeba David Eben či Martin Horyna…)

Harmonie 2/2020

27. leden 2020
Harmonie 2/2020

Tento rok se hudební svět točí kolem výročí Ludwiga van Beethovena. Je tomu tak i v českém mikrosvětě. Pokusů o inspirované tlumočení Beethovena bylo, je a bude bezpočet. Jakkoli některé projekty budou dozajista velmi zajímavé, možná i s mezinárodním přesahem, obávám se, že se jen máloco vyrovná tomu, co jsem prožil 19. prosince 2019 v pražském Rudolfinu, kdy vedl Českou filharmonii Leonidas Kavakos, v Praze poprvé i v roli dirigenta. Té se zhostil v Eroice překvapivě dobře a svým nenápadným, leč mocným charismatem si získal nejen publikum, ale i zhýčkaný orchestr navyklý na silné dirigentské váhy. O nadstandardním vztahu mezi houslistou a orchestrem svědčí slova koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky: „Spolupráce s ním byla výborná. Měl jasnou představu o zvuku a frázování a často si půjčoval mé housle, aby nám detaily při zkoušení zahrál. Byl velice milý a přátelský.“

Pražský Nový rok je zajímavější než vídeňský

Moje glosa loučení se starým rokem a přivítání nového nebude tradiční kritikou. Byl bych rád, kdyby to byla hlavně výzva k reakci.

Harmonie 1/2020

29. prosinec 2019
Harmonie 1/2020

V roce 2020 nepůjde v hudbě zdaleka jen o výročí Beethovena, ale například o to, jaký bude nový život pražské Státní opery (navrhuji, abychom se vrátili k názvu Smetanovo divadlo), jestli bude česká hudba „samaritánem, lazarem, davidem bez praku, pocestným chudým či bohatým“… Bude i o velkých maličkostech a radostech života, o neobyčejných setkáních s uměním. K tomu se pokusí přispět i Harmonie.

Antonín Kohout: Violoncellista, učitel, rétor

„Kohout se stal jednou z hlavních postav popisovaného kvartetního rozkvětu, a to hlavně svým prosazováním kolegiální etiky, striktně vylučující jiné než umělecké soutěžení –některé pražské soubory (nebylo jich mnoho) usilovaly využít skutečnosti, že mají blíž ke žlabu Pragokoncertu, který jediný měl tehdy možnost vyslat český soubor za hranice, a uchylovaly se dokonce u jednotlivých pořadatelů k pomluvám, týkajícím se úrovně mimopražských kolegů. Ke špinavým praktikám pracovníků Pragokoncertu samého patřilo například odvolat ohlášené a propagačně už připravené účinkování brněnského souboru na významném zahraničním festivalu s tím, že přijal výhodnější nabídku ve Skandinávii, a poslat místo něho protežovaný soubor pražský. Tonda Kohout měl o těchto činnostech přehled a během častého hostování Smetanova kvarteta v Brně o tom moravské kolegy informoval. A nejen to: když kvůli časové kolizi muselo jeho kvarteto jeden z obou svých zájezdů (vznikla omylem zprostředkovatelů) odříci, doporučil zahraničnímu pořadateli tehdy mladé Janáčkovo kvarteto (o nějakém Brnu tam do té doby nikdo neslyšel) a to tam slavilo nečekaný triumf, který se stal počátkem jeho rozsáhlé zahraniční činnosti.“ (Jiří Beneš: Antonín Kohout - Víc než kvartetní violoncellista, Harmonie 12/2019)

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.