Luboš Stehlík

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Harmonie 9/2019

27. srpen 2019
Harmonie 9/2019

Jasné zítřkyUž v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.

Josef Špaček: Housle jako opium

22. srpen 2019
Josef Špaček: Housle jako opium

Původně jsem se chtěl s Josefem Špačkem sejít kvůli Ševčíkovi a festivalům a mělo stačit dvacet minut. Během rozhovoru jsem se však dozvěděl novinku, jež mě přiměla improvizovat, takže jsme pili kávu dvě hodiny. Elitního českého houslistu totiž čeká poslední sezona na první židli České filharmonie, pak jeho sólový klipr vypluje na bezbřehé hudební moře. Důvodem k setkání nebylo však jen ohlédnutí za jeho působením ve filharmonii, ale i výzvy budoucnosti. 

Harmonie 8/2019

29. červenec 2019
Harmonie 8/2019

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?Českou filharmonii čekají další změny. Vedení Rudolfina vyměnilo z více než 60 procent Radu Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a zveřejnilo zprávu, že hlavní koncertní mistr Josef Špaček rezignoval na svoji pozici a sezona 2019/2020 bude jeho poslední. Zatímco dosud dravost proudu kariéry sólisty jen testoval, příští rok s ním bude už naplno bojovat. Jestli z toho budou výhry, nebo i ztráty, ukáže čas.

O (ne)dokumentu Pavarotti

23. červenec 2019
O (ne)dokumentu Pavarotti

Kolega Boris Klepal napsal pro server Aktualne.cz výbornou reflexi filmu Pavarotti. Tedy zjevně jej viděl celý. Já jej viděl také. Na rozdíl od něho jsem o něm ale nechtěl psát, protože mi to přišlo zbytečné. Dlouho jsem to měl v podvědomí, ještě jednou jsem se k recenzi pana Klepala vrátil a nakonec se rozhodl, že učiním výjimku a sepíšu poněkud osobní reflexi, ostatně stejně nemám v sobotu 20. 7. nic fundamentálního na práci a chci se vyhnout koupání v jihočeském písníku.

Pěvecký zlatý standard Ameriky

12. červenec 2019
Pěvecký zlatý standard Ameriky

V roce 1997 jsem zažil jeden z mých nejsilnějších hudebních okamžiků – byl jsem přítomen výseku natáčení Rusalky pro společnost Decca. Nad vším vládl totálně koncentrovaný sir Charles Mackerras, nicméně víc než hra České filharmonie, jež měla tehdy své limity, si mě podmanil zpěv Bena Heppnera a především Renée Fleming, jež byla řadu let hlavní primadonou Metropolitní opery v New Yorku. (O dvacet let později dlouhou kariéru v tomto legendárním divadle ukončila.)

Nástin prvních 40 let Iva Kahánka

28. červen 2019
Nástin prvních 40 let Iva Kahánka

Klavíristu Iva Kahánka (1979) jsem poprvé jsem slyšel v roce 2004 na soutěži Pražského jara. Měl jsem pocit, jako by bych byl svědkem zrodu hvězdy, podobně jako v roce 1995 v případě Magdaleny Kožené. Dalších patnáct let mi dalo za pravdu. Letos dospěl do věku, kdy už se o něm nadále nebude psát jako o mladém talentovaném pianistovi. Svůj vysoký kredit musí potvrzovat na každém koncertu.

Harmonie 7/2019

26. červen 2019
Harmonie 7/2019

Malý kruh je stejně nekonečný jako velký. V uplynulých 25 letech prošla Harmonie několika krizovými situacemi a jako všechny časopisy světa občas produkovala chyby. Naštěstí podstatně víc bylo krásných okamžiků a správných edičních projektů. Trajektorie kvalitativního i kvantitativního růstu časopisu postupně stoupala. Otiskli jsme takové množství článků, recenzí a sériových řad jako nikdo jiný v českém hudebním mikrosvětě. Jak narůstala harmoniová léta, zlepšovala se i polygrafie a grafika časopisu. Někdy v roce 2016 jsem se začal zaobírat (většinou při cestách metrem) myšlenkou, jestli jsme nedosáhli stropu a že možná nastal čas na změnu. Nějak jsem to vždy pod naléhavostí života (a možná i averze k profanaci slova „změna“ politiky) odsunul, nicméně se to po čase navracelo. Vloni jsem na břehu jednoho jihočeského písníku dospěl k pocitu, že musím dát impuls k zásadní změně. Nechtěl jsem odvalit tíhu odpovědnosti do budoucna a vzal na sebe riziko (dokud tu je ještě energie).

Nibiru. Nenápadná hvězda českého gramofonového nebe

Jestliže podle konspiračních teorií na sítích je „Boží dvanáctá planeta“ Nibiru temná, nejistá, neviditelná a přinese Zemi zkázu, pozemská Nibiru je pozitivní, vydává krásnou literaturu (třeba básně Hrubína, Verlaina, Seiferta) a hudbu. Ze všeho nejvíc je doma i v cizině spjatá s Janem Dismasem Zelenkou, jehož je vydavatelským světlonošem. Hovoří-li se kdekoli o vydávání hudby v České republice, zazní na prvním místě Supraphon, jenž má u nás dominantní pozici. Konkurence existuje, je ekonomicky úplně jinde, ne však hodnotou nahrávek a kreativitou. A tak se má více či méně k světu například Radioservis, Animal Music, Arco Diva nebo Nibiru. A právě o Nibiru jsem se začal před časem hlouběji zajímat, protože její hudební produkce je sice střídmá, leč neobyčejná. Musím začít popisem. Vydavatelství Nibiru se zrodilo v roce 1997 a jejím zakladatelem, majitelem, ředitelem, dramaturgem a jediným zaměstnancem je Tomáš Janeček, jehož otcem byl malíř, grafik, ilustrátor a sochař Ota Janeček. Výhodou i rizikem jeho podnikání je, že dělá něco, co jiní nedělají, tudíž se mi zdá, že otázka konkurence jej zatím příliš netrápí. Alfou a omegou Nibiru je jednoduchá ediční filozofie – být první.

Jiří Bárta rozzářil Rudolfinum

19. červen 2019
Jiří Bárta rozzářil Rudolfinum

Pražský komorní orchestr byl pro mě mnoho let zárukou vysoké tónové stability. Přiznávám že jsem jej někdy slýchával častěji, jindy méně. Více v době vedení Ondřejem Kukalem, méně v době Radima Kresty. Byla i doba, a není to tak dávno, kdy orchestr vysloveně stagnoval, možná byl i blízko svému konci. Nový umělecký život začal s příchodem houslisty Leoše Čepického, jenž v roli uměleckého vedoucího a koncertního mistra dává orchestru silnou energii. Koncert PKO 18. června ve Dvořákově síni pražského Rudolfina měl tři výrazné osobnosti – dirigenta Jiřího Rožně, violoncellistu Jiřího Bártu a skladatele Lukáše Hurníka.

Červnový Tip Harmonie: Zahrada vzdechů Magdaleny Kožené a Collegia 1704

Brzy po sobě vyšly dvě nahrávky, na kterých se podílel soubor Collegium 1704: Händel – Mesiáš a Il giardino dei sospiri; obě mají mimořádnou úroveň, v určitých aspektech referenční. Bylo by tedy neprofesionální nebýt aktuální a minout je, proto onen náhodný souběh. V květnu byl deskou měsíce Mesiáš, v červnu Zahrada vzdechů.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.