Luboš Stehlík

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Harmonie 10/2020

30. září 2020
Harmonie 10/2020

Nejen jaro, ale i podzim je obdobím udělování cen. V případě října dokonce státních medailí. O prezidentském spektakulárním oceňování je zbytečné psát; netřeba znovu a znovu rozebírat umělce a Umělce. Naproti tomu ceny ministerstva kultury jsou jiná káva, jsouce cenami odbornými. Hudebníci si vždy všimnou jména hudebního laureáta… Dnešní údajně postfaktická doba znejisťuje kdeco, ba i dosud přirozené pojmy jako otec, matka, manžel, manželka, muž, žena. Nicméně například naše ministerstvo kultury takovým svodům nepodléhá. Co se týká cen, je dělení zcela jasné… S dosavadními laureáty nemám problém. Ostatně kdo by se odvážil nesouhlasit s oceněním práce tak slovutných mužů, jako byli či jsou Marek Kopelent, Ivan Moravec, Richard Novák, Svatopluk Havelka, Jiří Kout, Zdeněk Šesták, Milan Slavický, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Jiří Chvála, Lubomír Dorůžka či Luboš Sluka.

Kterak jsem došel k pochopení Maxe Richtera

Je 19. září 2020. Centrum Prahy osvítily tisíce pouličních světel, Pražský hrad září, jak má, svítí dokonce rozhledna na Petříně. Na unikátní plovoucí scéně přímo na hladině Vltavy mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, vedle Národního divadla a panoramatem Pražského hradu v pozadí, jež vždy pohladí, je vše připraveno pro mimořádný večer festivalu Struny podzimu. Sedících diváků je epidemiology schválený počet, na mostě a nábřeží je snad více lidí, než při čekání na setkání se zesnulým Karlem Gottem, což je pro klasiku dobrá zpráva. Naplňuje se přání pořadatele, že „prostřednictvím televize ARTE, která v koprodukci s Českou televizí koncert streamuje i zaznamenává, zazní z Prahy vzkaz, že Praha opět zní hudbou“. To ostatně avizuje velký headline nad pódiem – „Prague Sounds“. (Že by anticipace budoucí změny názvu festivalu?) Vltava kolem tiše šumí, občas se zvlní lodička či šlapadlo a do příjemně chladného večera zazní v podání Epoque Orchestra amplifikovaná premiéra skladby Vltava na Vltavě Jiřího Slavíka, jenž si ji oddirigoval (možná spíše odmával).

Koruna a budoucnost

16. září 2020
Koruna a budoucnost

Milí čtenáři, podělím se s vámi o zážitky ze dvou projektů festivalu Dvořákova Praha,  které nemohly být odlišnější. Kontrast byl o to větší, že následovaly za sebou. Pondělí 14. 9. patřilo České filharmonii, což by nemuselo být mimořádné, když je to rezidenční orchestr festivalu. Hodně se však podílela na naplňování motta „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z nouze ctnosti se vyklubalo smysluplné, silné téma, které festival naplnil jak nejlépe uměl. Nicméně ono 14. září se aspoň pro mě stalo památným. Dirigent Jakub Hrůša se totiž tak existenciálně propojil se Symfonií c moll Asrael Josefa Suka a vybudil z orchestru maximum možného, že to byla pro mě koruna celého festivalu a po odeznění prožitku jsem si s hodinovým zpožděním uvědomil, že tento večer musím přiřadit k nejsilnějším interpretacím, které jsem kdy slyšel – Karla Ančerla v roce 1969 a Jiřího Bělohlávka z roku 2014. Ne náhodou byla pokaždé 

Komentář Luboše Stehlíka: Kdo další po Petrofu?

Největší český výrobce klavírů nejprve přišel o peníze  z prodeje klavírů do komunistické Číny, ale vzápětí je získal. V médiích jsme všichni mohli dočíst mimo jiné toto: „Rodinná nadace miliardáře Karla Komárka koupila od Petrofu Hradec Králové piana a klavíry, které si zřejmě kvůli návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) nepřevzal čínský odběratel. Nadace rozdá 11 nástrojů z čínské zakázky českým školám. Zásilka nástrojů Petrof pro Čínu měla hodnotu 200 000 eur (5,3 milionu korun).  Podle prezidentky a majitelky Petrofu Zuzany Ceralové Petrofové odběratel pro Peking a okolí do Hradce Králové napsal, že se v Číně mluví o tom, že čínská vláda chce dát sankce na ČR a její zboží a že on nemá na to, aby platil pokuty.“ Pan Komárek uvedl: „Že klavíry koupíme, jsme se rozhodli hned, jak jsme se o problému dozvěděli. S manželkou jsme se domluvili, že je naše nadace obratem věnuje českým školám. Přáli bychom si, aby se těch 11 nástrojů stalo symbolem české hrdosti a soudržnosti.“  Paní Ceralová Petrofová Komárkův krok ocenila a označila ho za velkorysý:  „Jsme rádi, že se naše klavíry dostanou do českých škol. Mne osobně nejvíc překvapila rychlost a rozhodnost Karla Komárka, s jakou k tomuto neplánovanému obchodu přistoupil.“ Nadace KKFF údajně už brzy vypíše grantovou  výzvu, na jejímž základě budou moci školy o klavíry a pianina žádat. Jaké parametry bude třeba splnit, podle jakých kritérií bude nadace rozhodovat a kdo určí „vítěze“ v tuto chvíli nevím.

Harmonie 9/2020

27. srpen 2020
Harmonie 9/2020

Moje nejstarší oblažující vnučka má pět let. Je to zvídavý človíček, neustále se na něco ptá, má ráda logické hry a jazykolamy. Samozřejmě má ráda notoricky známé říkanky: „Má máma má malou zahrádku. Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Vedle těchto jistot jsem však v její knize našel i říkanku, kterou jsem neznal: „Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.“ Nešlo neuvědomit s ianalogii k době, kterou prožíváme.

David Mareček: Alternativní sezonu nemáme

Česká filharmonie prošla jako jiné orchestry nelehkým obdobím. Coby příspěvková organizace ministerstva kultury nebyla jako například společenství staré hudby ve vzduchoprázdnu, měla zachovány určité jistoty, nicméně ekonomická škoda není bezvýznamná. Filharmonický ekonom Ondřej Matyáš říká, že jde za období od března do června o 25 milionů korun, a dodal: „To samozřejmě není všechno, už nyní vidíme, že se výrazně, a pro nás negativně, promění na několik nejbližších let trh se zahraničními zájezdy. Tím, že jsme závislí na celkovém výkonu ekonomiky, ať už přes ekonomickou situaci našich dárců nebo abonentů, ale i ostatních subjektů, které si Rudolfinum pronajímají, víme, že to bude extrémně nesnadné rozhodně po několik dalších sezon, a to i kdyby nepřišla žádná masivnější druhá či třetí vlna.“ Nicméně generální ředitel David Mareček zůstává optimistický a filharmonie připravuje novinky. O některých mi v červnu vyprávěl ve své pracovně v Rudolfinu.

Harmonie 8/2020

28. červenec 2020
Harmonie 8/2020

Řeky radosti, řeky veselí, řeky jásotu, řeky touhy, řeky lásky, řeky přátelství se vylévají a tryskají před trůnem slávy, vzdouvají se a ústí k branám nebeských stezek Projevy rasismu mají různé odstíny, od zamlžených virulentních plodů mozkové činnosti určitých politiků až po otevřenou primitivní nenávist a různé jsou i reakce. V USA a jiných končinách světa se řeší Black Lives Matter a Mee Too, což je hodně složité a ze středu Evropy těžko pochopitelné a vede to v kultuře až k absurditám – například celoživotní práce Plácida Dominga je zadupána do země, mimořádné filmové počiny Forrest Gump, Láska nebeská, série Johna Cleeseho Hotýlek atd. jsou rasistické, ničí se sochy důležitých historických osobností. (Tato sebezničující vlna však přece jen dospěla i k nám. Tisková agentura Disharmonie vydala zprávu, že socha Woodrowa Wilsona v pražských Vrchlického sadech bude nahrazena Antonínem Dvořákem, samozřejmě s holoubkem na rameni, protože jeho vztah k menšinám byl příkladný.)

Harmonie 7/2020

22. červen 2020
Harmonie 7/2020

Kolem svých dvanáctin jsem nevedl jen duchovní dialog s Dvořákem, Mozartem, Schubertem, Vivaldim, Brahmsem či Beethovenem, neutápěl jsem se jen ve Svěcení jara, ale schroustal jsem kdeco – od spisů Rollanda včetně Jana Kryštofa a Chrámu i tvrze Pavla Eisnera po životopisy Michelangela, Ondříčka, Kubelíka, od verneovek po jména „literatury absurdna“ jako byli Sören Kierkegaard, Jean-Paul Sartre či Franz Kafka. Je to sice divné, ale svět absurdity mě fascinoval. (Možná proto, že byly v mém podvědomí uloženy zážitky z druhé poloviny roku 1968.) S fenoménem absurdity jsem se pak střetával často – v životě, ve studiu i v křesťanství. Ostatně doba vlády nereformovatelných komunistů byla absurdní ze své podstaty.

Harmonie 6/2020

27. květen 2020
Harmonie 6/2020

Několik měsíců je kultura v podivné hibernaci. Jako občan tohoto státu některým krokům politiků rozumím, jiným částečně, v leckterých tápu. Nechápu, proč v březnu a dubnu nechali na holičkách stovky hudebníků „na volné noze“, takže špičkoví instrumentalisté a zpěváci si museli přivydělávat v supermarketu nebo být podomními distributory, že koncertní sál typu Rudolfina či Besedního domu je pro ně zdravotně rizikovější než hobbymarket nebo obří nákupní centrum atd. atp. Na počátku května sice vláda umožnila pořádání kulturních akcí, jenže limity jsou natolik omezující, že pro divadla, symfonické orchestry a festivaly nemá ekonomický smysl býti Fénixem a povznést z prachu svoje projekty. S nadějí čekají na podzim, jenž by měl být kulturně nabit. Ministr kultury nicméně mimo jiné prohlásil (možná ještě změní názor), že velké kulturní akce jsou do konce října zakázány.

I orchestry čekají na lepší časy

11. květen 2020
I orchestry čekají na lepší časy

Česká republika se pomalu probouzí z koronavirové hibernace. Ekonomicky a sociálně byly postiženy i tisíce hudebníků ze světa klasické hudby. Patří mezi ně i členové symfonických orchestrů. Jak konkrétní bude budoucnost orchestrů nevím, i když mám pocit, že se nevrátí do stejné řeky. A také nevím, zda se vrátí či promění chuť navštěvovat koncertní sály. Jaká je ale současnost velkých symfonických těles? Zeptal jsem se ředitelů tří našich špičkových orchestrů. Za Filharmonii Brno odpovídala Marie Kučerová, za Janáčkovu filharmonii Ostrava Jan Žemla a za Symfonický orchestr hlavního města Praha FOK Daniel Sobotka. Zdůrazňuji, že jejich odpovědi reagují na počátek května, přičemž situace se poměrně dynamicky proměňuje.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.