Loutna je nástrojem, který zažil svůj zlatý věk před třemi, čtyřmi stoletími. Později ji vytlačila někdejší „popelka“ kytara, a tak loutna dnes přežívá jen díky nemnohým nadšencům. Ti by se dali rozdělit na „ortodoxní“ loutnisty a na kytaristy, kteří jim tak trochu „fušují do řemesla.“ Do druhé skupiny patří i Luboš Malý , který se věnuje kromě loutny také kytaře, flamencu a jazzu. V textu bookletu tohoto CD Malý říká, že jeho záměrem nebylo „uvést složité kompozice, ale hravost a živost renesančního věku ve formě písňové“ [?]. Fakt ale je, že jeho podání drobných loutnových skladbiček, mezi nimiž najdeme i takové „hity“ jako Greensleeves , moc hravé a živé není. Pokud by se loutna v dnešní době vyučovala na základních uměleckých školách, hrál by asi takhle průměrný dvanáctiletý žáček. Pomalé až utahané tempo je k nepřežití zvlášť v Sanzových tancích. Interpret, který se virtuozitě programově vyhýbá už výběrem skladeb, příliš nevyužívá ani běžnou dobovou techniku – zdobení a variování melodií při repeticích. Jeho variace známé Dowlandovy The Sick Tune znějí spíše pseudorenesančně – asi jako hudba k televizním pohádkám. Na druhou stranu, pokud je na této desce něco stylového, je to právě obraz toho, jak docela pravděpodobně mohl hrát průměrný renesanční aristokrat, k jehož vzdělání patřila i hudba. Právě hra na loutnu nebo klávesové nástroje byla šlechticům nejvíce doporučována – bylo k ní možno přidat i zpěv a navíc při tom protagonista vypadal důstojně. (A proto také Castiglione ve svém pojednání Dvořan nedoporučuje třeba hru na dechové nástroje, neboť se při tom provádějí nedůstojné grimasy, hyzdící tvář.) Krásný obraz anděla s loutnou na obalu CD v nás však vyvolává marné očekávání poněkud více nadpozemské hudby. A navíc nemohu nezmínit zoufalou angličtinu sleevenotu – autor překladu raději není uveden…
Vydavatel: Prána
Stopáž: 47:53
Body: 2 z 6
