Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Katka, Olinka, Petr a Pavel: Dvořákovi mladí

Jestliže někdo – vesměs více či méně pod třicet let věku – debutuje na festivalu Dvořákova Praha, není to rozhodně žádný zelenáč. Ukázalo se to minulých letech, kdy na koncertu v rámci Dne D vystoupily takové mladé hvězdy ze světa, jako je klavírista Federico Colli. A zatímco ten právě o uplynulém víkendu poprvé uspěl v Royal Albert Hall, páteční večer 22. 9. 2017 patřil ve Dvořákově síni Rudolfina kvartetu mladých Češek a Čechů. Jmenovitě hornistce Kateřině Javůrkové, houslistce Olze Šroubkové, tenoristovi Petru Nekorancovi a varhaníkovi Pavlu Svobodovi. Výčet jejich nedávných vítězství ve světě či doma je působivý: soutěž ARD v Mnichově, Mezinárodní soutěž Pražského jara, náročná klání v Barceloně či v Lipsku. A tak se moje první otázka při hovoru z jeviště po potlesku, nemohla týkat ničeho jiného než jejich pocitů při soutěžení, které kdysi Bartók odmítl slovy, že „dostihy jsou jen pro koně“… Přitom má ale dnes, v ohromné konkurenci, významný vavřín cenu zlata.

Kněžíková a Mahler: verše i hudba jsou stejně důležité

Když sv. Anežka kdysi dávno putovala z hradní vyvýšeniny přes řeku do kláštera v blízkosti chudiny, sňala prý své zdobné roucho a přehodila přes sebe jen nuzný plášť. Myslím, že pokud shlížela odkudsi z míst, kam se navždy odebrala, na komorní koncert ve „svém“ klášteře 19. 9. 2017, mohla být spokojena. Z leckterých tabu či aspoň neobvyklostí bylo totiž také sejmuto vše, co jen šlo, aby se hudba stala nejen vzpomínkou, ale i připomínkou. A objevem.

Držiteli ceny Antonína Dvořáka zahrál „klan Klánských“

„Všecko není pro každého a každý není pro všecko,“ napsal kdysi Antonín Dvořák svému příteli. Ocitoval jsem tato slova úvodem slavnostního předání Ceny Antonína Dvořáka 2017, které se uskutečnilo 18. 9. 2017 odpoledne v Kulečníkovém sále Ministerstva kultury. Tedy v prostoru, kde jsou přijímány nejvýznamnější návštěvy z domova i ze zahraničí, navíc jen kousek od překrásné malé kaple, jako stvořené pro meditaci.

Hudební menu má být pestré a kořeněné, říká Radek Baborák v roli kurátora

To, že je tento špičkový hráč na lesní roh i výtečným kuchařem, který by si v příštím životě přál provozovat hotýlek s restaurací, je známá věc. Že ovšem ani jako kurátor komorní řady festivalu Dvořákova Praha Radek Baborák na jídlo nezapomíná, poprvé potvrdil ve chvíli, kdy jsem mu před koncertem přišel do šatny připomenout, že jej s kolegy čeká ještě aftertalk neboli Povídání po potlesku. S přikývnutím, že ví, hořce poznamenal: „Tak to mám zase po večeři, co?“

Jiné zvyky, jiné smyky: Marek Štryncl a Novosvětská

Ospalé sobotní ráno, 16. září 2017. Navzdory chladu, který nepotvrzoval babí léto, vyrostly před Rudolfinem bílé stany: „Hlavně, že neprší jako loni,“ komentovala to produkce festivalu Dvořákova Praha, který na opět nabídl svůj Rodinný den, plný akcí pro rodiče s dětmi anebo prarodiče s vnoučaty. Souběžně se však uvnitř chystalo dopolední Matiné s cílem připomenout, jak zřejmě mohlo znít podání skladeb Antonína Dvořáka v době, kdy je komponoval. 

Setkání s múzickým manažerem: Tomáš Netopil třikrát na Dvořákově Praze

Úterý 12. září 2017 bylo pro dirigenta, který od roku 2013 vede Essenský symfonický orchestr, v Praze náročné. Čekaly jej tři úkoly. Nejzásadnější přirozeně až večer, ve Dvořákově síni Rudolfina, kam „svůj“ orchestr přivezl poprvé. Přes den však zabraly většinu času toulky městem se skupinou věrných diváků z Essenu, kteří přicestovali na koncert i za poznáním „zlaté Prahy“. Tomáš Netopil se jim obětavě věnoval, putoval s nimi donekonečně uličkami a poté se v útrobách Rudolfina s nadsázkou svěřil s pocitem, že „dneska si vlastně půjdu na jeviště odpočinout...“

Posluchač nesmí vnímat, jak je to složité. Rekviem na Dvořákově Praze

Po dvou hutných zkouškách a před dvojím provedením Rekviem Antonína Dvořáka se dirigent Jakub Hrůša, sbormistr Lukáš Vasilek a tři ze čtyř pěvců – Ailyn Pérez, Jan Martiník a Michael Spyres - sešli v Západním salonku Rudolfina s novináři. Těm nejprve objasnili souvislosti programový ředitel festivalu Marek Vrabec a generální ředitel České filharmonie David Mareček: „Dva večery jsou Dvořákovu Rekviem věnovány proto, že jeho provedení se natáčí pro firmu Decca, která jej na různých nosičích vydá v roce 2019. Jedná se o jeden z vrcholů dosavadní spolupráce mezi Dvořákovou Prahou a jejím rezidenčním orchestrem, kterým je naše první symfonické těleso. A zároveň rozvíjí  úspěšnou snahu festivalu o mezinárodní ohlas, k němuž přispívá například přenos vybraných večerů televizní stanicí ARTE.“

Složili jsme zkoušku: Vladimir Jurowski na Dvořákově Praze

V zákulisí Rudolfina stojí štíhlý černovlasý muž, celý v černém. Dirigent Vladimir Jurowski. Před nástupem na jeviště je tam živo: členky a členové „jeho“ Londýnské filharmonie se v tlačí jeden na druhého. Jedni se snaží své hudební nástroje chránit, jiní je naopak ještě na poslední chvíli dolaďují. Česká i anglická produkce má napilno. Dveřmi proniká nedočkavý hukot diváků z vyprodaného hlediště. Jindy se v takových chvílích dá napětí krájet, ale Jurowski ví, jak na to. Vlídně rozmlouvá s muzikanty, přechází z angličtiny do němčiny, francouzštiny či rodné ruštiny. Úmyslně odvádí řeč na odlehlá témata, aby uvolnil stres. Třeba se ptá pohledné černovlásky, jak přišla ke svému příjmení, a zabloudí až k vlastním rodinným kořenům ze západní Ukrajiny, kde jeho babička ještě mluvila plynně jidiš...Teprve ve chvíli, kdy zůstal sám, protože všichni jsou už na scéně a čeká se jen na příchod dirigenta, se do jeho tváře promítne zodpovědnost, kterou cítí.

Lawrence Brownlee: Co můžeš změnit, to změň aneb od gospelu k Rossinimu a zpět

„Chlapče, co můžeš změnit, to změň,“ vzpomíná proslulý americký tenorista Lawrence Brownlee (44) dodnes na otcovy rady z mládí: „Líp zpívej, víc si věř, zlepšuj kontakt s publikem. To zvládneš. Ale na to, že jsi malého vzrůstu a tmavé barvy pleti, zapomeň, protože s tím nic nenaděláš.“

Desetiletá histrorie Lotosu

23. červen 2005
Desetiletá histrorie Lotosu

Když před deseti lety dvě podnikavé ženy Marie Nosková a Alena Štěpánková uvažovaly, jak nazvat vznikající vydavatelství, přispěchal s radou jejich kamarád, překypující duchovnem: "Co...

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.