Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Boris Giltburg: Nepřestávám být tím, koho vychovala ruská kultura

Jsou lidé, kteří na vás hned od první chvíle vysílají tak vlídné signály, že hovor s nimi – jakkoli pozdě večer na jevišti – nemůže být nemilý. Na končící Dvořákově Praze se mi takto do paměti vryli, při vší úctě k ostatním, tři muzikanti. Gil Shaham, Ivo Kanáhek a Boris Giltburg. Ten svým výkonem přinutil v pátek 20. září takřka vyprodanou Dvořákovu síň Rudolfina k potlesku vestoje už po první polovině koncertu. A když se pak na konci nezdráhal a třikrát přidal, měl publikum u nohou. Což se projevilo také účastí diváků na povídání po potlesku. Přestože se blížila jedenáctá večerní, rozhlehlé hlediště bylo zpola zaplněné. A subtilní mladík v červeném svetru, připomínající spíš studentíka z telavivské univerzity než globálně slavného klavíristu, se nenechal k hovoru pobízet.

Ivo Pogorelić: Nepřeceňujte roli interpreta

Otázky, či spíše tematické okruhy pro novinářské setkání den před koncertem si vyžádal tři měsíce předem. Do zázemí Rudolfina se 21. 9. odpoledne, kdy za okny ještě hřálo léto, dostavil s ohromným ruksakem na zádech a v pestrobarevném kulichu. (Křehké zdraví jej trápí od raného dětství, zřejmě o sebe musí stále pečovat.) Připomínal turistu se svačinou v kapse, ale když vešel do salonku, všichni ztichli: dostavil se Pan Někdo. Přitom se nedá říct, že by fenomenální klavírista Ivo Pogorelić byl nafoukaný. To vypadá jinak. On prostě ví, že ve svém světě hudby je už dlouho jedinečný (a kontroverzní) – a jiné světy kolem ho míjí, nezajímají. Po ztrátě milované, výrazně starší manželky se podle svých vlastních slov dlouho hledal; mnohem míň vystupoval, naučil se španělsky tak dobře, že v tomto – pro Chorvata tak cizím – jazyce psal básně. Usadil se v čarokrásném prostředí švýcarského Lugana. Loni oslavil šedesátiny, bujná černá hříva ustoupila prošedivělému sestřihu, ale pod ním žhnou tak pronikavé oči, že se člověk při setkání zprvu až zachvěje. Pogoreliće můžete milovat jako jeho publikum nebo nenávidět jako pořadatelé jeho koncertů; vždy ale musíte uznat, že v hudbě je jedním z vyvolených.

Bez jediného škrtu

20. září 2019
Bez jediného škrtu

Jen něco přes padesát hodin chybělo v úterý 17. září odpoledne do premiéry koncertního provedení Dvořákovy opery Král a uhlíř, když se úvodem tiskové konference rozhovořil umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon: „Svoji druhou operu zkomponoval Dvořák, jak známo, vlastně dvakrát. A její první, náročnější verze byla s výjimkou koncertního provedení, které zaznělo na jevišti Národního divadla před devadesáti lety, odsunuta do zapomnění. Připadá mi logické, že ji právě dvořákovský festival obnovuje, a navíc ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kdo jiný než veřejnoprávní médium má péči o kulturní dědictví v popisu práce?“

Oppitz, Shaham, Soltani: S hudbou neznám samotu

Anežský klášter, 12. září večer. Magické prostředí. Venku babí léto, v tichém patiu dozrává ovoce. A na jevišti před vyprodaným sálem exceluje famózní trojice. Houslista Gil Shaham, navíc letošní kurátor komorní řady Dvořákovy Prahy; Gerhard Oppitz, legendární klavírista; Kian Soltani, vycházející světová hvězda violoncella. Po koncertě se rychle připravuje aftertalk a v zákulisí se při letmé poradě odehrává obvyklý příběh. Ti nejlepší ve svém profesi jsou opět těmi nejskromnějšími. „Ano, mluvím několika jazyky, ale česky jsem se bohužel nenaučil,“ říká mi omluvně Oppitz, „ a to přesto, že jsem vyrůstal v Bavorsku blízko vašich hranic. Ty ale byly tenkrát, v padesátých letech, železnou oponou...“ Do hovoru se vmísí vždy laskavý Shaham a navrhuje, abychom se na jevišti oslovovali křestními jmény: „Jak jinak? Vždyť aftertalk bude současně naším přídavkem, protože jiný bohužel nemáme pro dnešek secvičený a moc nás to mrzí...“

Dirigentská power play

10. září 2019
Dirigentská power play

Už šestým rokem nabízí Dvořákova Praha drobný, ale – zdá se – účinný bonus k úctyhodnému množství hudby. Jsou jím Povídání po potlesku čili aftertalks, které po některých koncertech přimějí část publika zůstat navzdory pozdní večerní hodině v koncertní síni a naslouchat názorům a postřehům protagonistů večera. Ti se kvůli tomu vrátí, ač vyčerpáni svým výkonem, na jeviště – a jejich výčet od roku 2013 do současnosti utěšeně přibývá: Jurowski, Bělohlávek, Sharon Kam, Baborák a mnoho dalších... Projekt, v němž mám možnost – a riskantní úděl – být jak moderátorem tak tlumočníkem, vymyslel Marek Vrabec. A jeho následník, Jan Simon se svým týmem, v něm pokračuje. Nejen to. Pro mecenáše a významné osobnosti kolem festivalu se uskutečňují i tzv. pretalks neboli setkání před koncertem. Je zajímavé pozorovat, co kterému umělci, ať už dirigentovi, hudebníku či pěvci, vyhovuje víc: někteří se veřejnému hovoru před vystoupením vyhýbají jako čert kříži, protože se potřebují uzavřít do sebe a soustředit; jiným se naopak nechce po koncertu cokoli dodávat a raději mluví před ním.

Zubin Mehta nejen o půlstoletí s Izraelskou filharmonií

Jakkoli musí být obsáhlé interview po telefonu dopředu detailně dohodnuto, pocítí člověk v den D beztak neklid až nervozitu. Bude taková veličina, jakou třiaosmdesátiletý dirigent Zubin Mehta bezesporu je, opravdu v hodinu H u aparátu? A i když ano, potvrdí moji celoživotní zkušenost, že právě globální hvězdy světové kultury jsou, pokud už k rozhovoru svolí, mnohem vstřícnější a pokornější než ti, kterým vědomí vlastní průměrnosti velí ji překrýt pýchou? Dokážu ho prvními otázkami zaujmout natolik, aby se nevymluvil na další povinnosti a rychle se nerozloučil? Nebo si dokonce to, jak jsem připraven a co o něm vím, sám nenápadně vyzkouší dvěma, třemi letmými dotazy? I to se mi už u těchto osobností, které rozhodně nemíní plýtvat časem a energií, přihodilo. Dva tři týdny jsem proto s Maestrem na dálku takřka žil; přečetl jsem plno článků, recenzí a kritik, poslechl jsem si způsob, jakým reaguje a jak se vyjadřuje v rozhovorech na internetu… A teď, v sobotu 4. května 2019 odpoledne, slyším jeho hlas, křehčí a přerývavější než kdysi, na vlastní uši, protože Zubin Mehta zvedl ve své přechodné milánské rezidenci sluchátko.

Co nás přesahuje

5. září 2019
Co nás přesahuje

Jedním z průvodních jevů trapnosti, jakou bylo prodlužované jmenování nového pána Nostického paláce, byla – nikoli poprvé – vyjádření čelných českých politiků o tom, jak je ministerstvo kultury vlastně nedůležité. Vždyť nepatří k silovým jako vnitro nebo „zamini“ a neprotékají jím velké peníze jako ministerstvem financí či práce a sociálních věcí. Tak co s ním, že? Myslel jsem na tyto nehorázné výroky 31. srpna při výtečném večeru v Litoměřicích, patřícím k výkonům, na které by údajná elita této země měla být hrdá. A naučit se vnímat kulturu nikoli jako cosi okrajového, ale naopak jako pozitivní vklad do života české společnosti, rozkolísané a rozdělené víc než kdykoli jindy od Listopadu 1989.

Oper(pat)alie 2019 aneb Proč je dobré mít ji v Praze

Pátek, 26. července, 20 hodin. Na jeviště Národního divadla se právě směstnalo všech čtyřicet účastnic a účastníků letošního ročníku mezinárodní pěvecké soutěže a oddaně zpívá hymnu Operalie. Samozřejmě pod taktovkou jejího zakladatele a protagonisty, Plácida Dominga. Zákulisím se rozléhá dojetí. Tak se to přece jen zde v Praze, v Národním divadle, podařilo! A já si přitom tiše představuji, co asi právě jde hlavou dvěma protagonistům spolku Domingo-Mozart-Prague, Gabriele Boháčové a Radku Hraběti, kteří to všechno – při vší úctě k ostatním – vydupali ze země. Jak jim asi je, když se najednou po finálovém koncertě hrnou slova slávy i od těch, kteří zprvu na uměleckých návštěvách Maestra v Praze nenechali niť suchou? Co cítí při pohledu zpět na různé, příznačně zdejší patálie?

Souhra i díky internetu

17. září 2018
Souhra i díky internetu

Když si někdo neznalý souvislostí přečte, že na programu Dvořákovy Prahy byl letos opět i Debutový den, může očekávat slibné začínající umělce, kteří dostali šanci v hlavním sále Rudolfina. Nic ovšem není pravdě vzdálenější. Také letos, jako už v předchozích letech, se na jevišti Dvořákova sálu sešly 14. září večer dvě „těžké váhy“. Nikoli tedy doslovně, byť Lukáš Klánský o sobě s humorem prohlašuje, že lásku ke koním už dávno potlačil a dnes postavou vydá za dva žokeje; řeč je – jak v jeho případě, tak u křehké až titěrné Jihokorejky Bomsori Kim, o jejich muzikantské úrovni. A tu oba životopisy dosvědčují natolik dostatečně, že plné hlediště aplaudovalo, seč dlaně stačily a značná část diváků zůstala i na povídání po potlesku čili aftertalk.

Pohanství, konverze, křesťanství

14. září 2018
Pohanství, konverze, křesťanství

Stěží popsatelný pocit se mě zmocnil ve čtvrtek 13. září odpoledne, když jsem stoupal po schodišti Rudolfina do Západního salónku a zaslechl mohutný zvuk symfonického tělesa, pěveckého sboru a ovšem i pěveckých sólistů z útrob Dvořákovy síně. Nejenže to byl balzám pro uši, mohutný ale kultivovaný. Především ve mně rozezněl něco dávno spícího. Zjitřené češství i slovanství, ovšem propojené s čímsi převyšujícím, celoplanetárním. Možná, že něco takového chtěl Antonín Dvořák v posluchačích vyvolat, když komponoval své rozmáchlé Oratorium Sv. Ludmily? „Zjevně ano,“ vyplývá ze zasvěceného komentáře dirigenta Jakuba Hrůši, jako vždy precizně formulujícího bohatou, poučenou češtinou opřenou o hluboké znalosti souvislostí. „Antonín Dvořák byl niterně věřící člověk, nadšený pro myšlenku svébytného národa slovanského ražení, ovšem zároveň vnímající svět v celé jeho šíři a pestrosti.“

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.