Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentář Jiřího Vejvody: Pomáháme s Českou filharmonií, díl IV.

Říkává se, že štěstí přeje připraveným. A něco na tom bude. Jak jinak si vysvětlit shodu náhod, jaká vyvrcholila ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 13. června večer? Česká filharmonie připravila čtvrtý koncert, kterým pomáhá hudbou i konkrétními činy. Tentokrát v součinnosti s Českým Červeným křížem a s Nadací Magdaleny Kožené, resp. projektem ZUŠ Open. Když jsem se připravoval na jeho moderaci, začaly se mi před očima sbíhat nikoli mžitky, ale nitky.

Z Tel Avivu do Berlína: Evropský koncert (zvláštně) jubilující

„Člověk se nemá na nic těšit, protože tím to zakřikne,“ říkal jsem si od chvíle, kdy vypukla pandemie a – podobně jako všichni – také Berlínští filharmonikové rušili jeden koncert za druhým. Nebo přinejlepším odsouvali na podzim. „Zvláštní ale je, že svůj Evropský koncert v Tel Avivu na webových stránkách pořád mají,“ hlásil jsem průběžně výkonnému řediteli ČT Art Tomáši Motlovi, protože tato kulturní stanice měla už počtvrté za sebou Evropský koncert zajímavým způsobem vysílat. V originální verzi se totiž jedná o matiné, které však ČT Art nemůže přejímat přímým přenosem, protože tou dobou vysílá Déčko. Takže v domácí verzi je koncert nabízen až večer.

Komentář Jiřího Vejvody: Emoce v liduprázdném Rudolfinu, díl druhý

Tak jako před měsícem, vše pro mě i tentokrát začalo zařinčením mobilu: „Jdeme do toho podruhé,“ šel opět rovnou k věci generální ředitel České filharmonie David Mareček. A když se ujistil, že se budu rád opět podílet v roli moderátora, nadšeným hlasem se vrhl do popisu hudebního programu večera s již osvědčeným názvem Pomáháme s Českou filharmonií.

Komentář Jiřího Vejvody: Emoce v liduprázdném Rudolfinu

Na prahu kalendářního jara, letos sice opět krásného, ale ztrpčeného zákeřným protivníkem minimální velikosti a maximálního dosahu, se u mě doma – kde jinde v těchto dnech, že? – rozezněl mobil. „Chystáme benefiční koncert ve prospěch čtyř nemocnic, které se potýkají s nejtěžšími případy onemocnění COVID-19,“ sdělil mi generální ředitel České filharmonie David Mareček a přešel rovnou k věci: „Šel bys do toho s námi jako moderátor?“

Leila Josefowicz: Nadechni se a leť

6. březen 2020
Leila Josefowicz: Nadechni se a leť

Hudební událostí března 2020 v Praze je – nejen pro mě – vystoupení americké houslistky Leily Josefowicz. Nejenže ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho šéfdirigent Alexander Liebreich získali k prvnímu letošnímu vystoupení v Evropě hned po americkém turné, kde vystupuje mimo jiné pod taktovkou svého blízkého spolupracovníka Esy-Pekky Salonena. Ještě než se virtuózka od nás přemístí do Hamburku na koncert v Labské filharmonii, nabídne ve Dvořákově síni Rudolfina zajímavý repertoár. Zazní například houslový koncert Albana Berga z roku 1935 s podtitulem „Památce anděla“, věnovaný vzpomínce na předčasně zemřelou dceru Almy Mahler a Waltera Gropiuse, Manon. A také předehra k opeře Rozbitý džbán Viktora Ullmana.

Lionel Bringuier: Dirigent není diktátor

Příběhů o tom, jak se pěvec, sólista či dirigent proslavil jedním zásadním záskokem, je bezpočet. Někdy pravdivých, jindy přibarvených. Jejich přitažlivost spočívá v kontrastu. Vypráví o pozvolné umělcově dráze vzhůru, která je náhle dramaticky katapultována ke hvězdám. Cosi podobného se přihodilo i rodáku z Nice, původně předurčenému ke hře na violoncello, který se ovšem brzy vrhl na dirigování. Dařilo se mu, v oboru se o něm vědělo, ale mediální hvězdou se stal ve chvíli, kterou mu přihrála náhoda.

Boris Giltburg: Nepřestávám být tím, koho vychovala ruská kultura

Jsou lidé, kteří na vás hned od první chvíle vysílají tak vlídné signály, že hovor s nimi – jakkoli pozdě večer na jevišti – nemůže být nemilý. Na končící Dvořákově Praze se mi takto do paměti vryli, při vší úctě k ostatním, tři muzikanti. Gil Shaham, Ivo Kanáhek a Boris Giltburg. Ten svým výkonem přinutil v pátek 20. září takřka vyprodanou Dvořákovu síň Rudolfina k potlesku vestoje už po první polovině koncertu. A když se pak na konci nezdráhal a třikrát přidal, měl publikum u nohou. Což se projevilo také účastí diváků na povídání po potlesku. Přestože se blížila jedenáctá večerní, rozhlehlé hlediště bylo zpola zaplněné. A subtilní mladík v červeném svetru, připomínající spíš studentíka z telavivské univerzity než globálně slavného klavíristu, se nenechal k hovoru pobízet.

Ivo Pogorelić: Nepřeceňujte roli interpreta

Otázky, či spíše tematické okruhy pro novinářské setkání den před koncertem si vyžádal tři měsíce předem. Do zázemí Rudolfina se 21. 9. odpoledne, kdy za okny ještě hřálo léto, dostavil s ohromným ruksakem na zádech a v pestrobarevném kulichu. (Křehké zdraví jej trápí od raného dětství, zřejmě o sebe musí stále pečovat.) Připomínal turistu se svačinou v kapse, ale když vešel do salonku, všichni ztichli: dostavil se Pan Někdo. Přitom se nedá říct, že by fenomenální klavírista Ivo Pogorelić byl nafoukaný. To vypadá jinak. On prostě ví, že ve svém světě hudby je už dlouho jedinečný (a kontroverzní) – a jiné světy kolem ho míjí, nezajímají. Po ztrátě milované, výrazně starší manželky se podle svých vlastních slov dlouho hledal; mnohem míň vystupoval, naučil se španělsky tak dobře, že v tomto – pro Chorvata tak cizím – jazyce psal básně. Usadil se v čarokrásném prostředí švýcarského Lugana. Loni oslavil šedesátiny, bujná černá hříva ustoupila prošedivělému sestřihu, ale pod ním žhnou tak pronikavé oči, že se člověk při setkání zprvu až zachvěje. Pogoreliće můžete milovat jako jeho publikum nebo nenávidět jako pořadatelé jeho koncertů; vždy ale musíte uznat, že v hudbě je jedním z vyvolených.

Bez jediného škrtu

20. září 2019
Bez jediného škrtu

Jen něco přes padesát hodin chybělo v úterý 17. září odpoledne do premiéry koncertního provedení Dvořákovy opery Král a uhlíř, když se úvodem tiskové konference rozhovořil umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon: „Svoji druhou operu zkomponoval Dvořák, jak známo, vlastně dvakrát. A její první, náročnější verze byla s výjimkou koncertního provedení, které zaznělo na jevišti Národního divadla před devadesáti lety, odsunuta do zapomnění. Připadá mi logické, že ji právě dvořákovský festival obnovuje, a navíc ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kdo jiný než veřejnoprávní médium má péči o kulturní dědictví v popisu práce?“

Oppitz, Shaham, Soltani: S hudbou neznám samotu

Anežský klášter, 12. září večer. Magické prostředí. Venku babí léto, v tichém patiu dozrává ovoce. A na jevišti před vyprodaným sálem exceluje famózní trojice. Houslista Gil Shaham, navíc letošní kurátor komorní řady Dvořákovy Prahy; Gerhard Oppitz, legendární klavírista; Kian Soltani, vycházející světová hvězda violoncella. Po koncertě se rychle připravuje aftertalk a v zákulisí se při letmé poradě odehrává obvyklý příběh. Ti nejlepší ve svém profesi jsou opět těmi nejskromnějšími. „Ano, mluvím několika jazyky, ale česky jsem se bohužel nenaučil,“ říká mi omluvně Oppitz, „ a to přesto, že jsem vyrůstal v Bavorsku blízko vašich hranic. Ty ale byly tenkrát, v padesátých letech, železnou oponou...“ Do hovoru se vmísí vždy laskavý Shaham a navrhuje, abychom se na jevišti oslovovali křestními jmény: „Jak jinak? Vždyť aftertalk bude současně naším přídavkem, protože jiný bohužel nemáme pro dnešek secvičený a moc nás to mrzí...“

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.