Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Janáčkův festival ve městě se třemi vykřičníky

Psal se rok 2015, když Ostravě jen těsně unikla pocta reprezentovat Česko v projektu Evropské město kultury. A je-li pravda to, že síla jedinců, týmu či společenství se pozná nikoli ve chvílích vítězství, nýbrž proher, pak pro Ostravu a její kulturní život to platí jako ušité.

Herbert Blomstedt: Zkouška je práce, koncert je mše

Na svět přišel v roce, kdy Charles A. Lindbergh přeletěl Atlantický oceán, poprvé zaznělo Ravelovo Bolero a Masaryk byl potřetí zvolen prezidentem. Zatímco drtivá většina jeho vrstevníků už dlouho není mezi námi, Herbert Blomstedt zvládne v „normálních“ dobách oddirigovat až devadesát koncertů ročně. Když udeřil covid, ponořil se ve svém švýcarském bytě, plném tisíců knih a partitur, do studia nových skladeb. Ve čtyřiadevadesáti totiž stále plánuje, dívá se vpřed a je – údajně díky víře a vegetariánství – v přiměřeně znamenité formě.

Všechno bude, když... Jan Simon o Dvořákově Praze letos i v dalších letech

Při pohledu do kalendáře jsem se musel štípnout. Když se kvůli tomuto rozhovoru uskutečnilo setkání s intendantem Akademie klasické hudby a programovým ředitelem Dvořákovy Prahy Janem Simonem, psal se přelom června a července 2020.  Shodou náhod jsme usedli v prázdné restaurační zahrádce pár kroků od areálu sv. Anežky, kde se – kromě „centrálního“ Rudolfina – festival také koná.  Za normálních okolnosti by v Praze finišovala končící kulturní sezona; střed města by překypoval halasem turistických skupin a ke klidnému rozhovoru by nebylo kam usednout. Vir C 19, ročník 2020, ale rozmetal vše, co se nám šalebně zdálo neohrozitelné. Podvečerní metropole se náhle svým klidem a tichem podobala maloměstům ve chvíli, kdy se na náměstí zavřou obchody a ulice se změní v rejdiště duchů. Po čtyřměsíčním „vypnutí státu“ už to ale dávno nepůsobilo dojmem konejšivého zklidnění; naopak se vyprázdněným prostorem šířil podivný neklid. Co vlastně bude dál? Jak s našimi životy a prací obecně, tak s kulturou, s hudbou?

Komentář Jiřího Vejvody: Pomáháme s Českou filharmonií, díl IV.

Říkává se, že štěstí přeje připraveným. A něco na tom bude. Jak jinak si vysvětlit shodu náhod, jaká vyvrcholila ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 13. června večer? Česká filharmonie připravila čtvrtý koncert, kterým pomáhá hudbou i konkrétními činy. Tentokrát v součinnosti s Českým Červeným křížem a s Nadací Magdaleny Kožené, resp. projektem ZUŠ Open. Když jsem se připravoval na jeho moderaci, začaly se mi před očima sbíhat nikoli mžitky, ale nitky.

Z Tel Avivu do Berlína: Evropský koncert (zvláštně) jubilující

„Člověk se nemá na nic těšit, protože tím to zakřikne,“ říkal jsem si od chvíle, kdy vypukla pandemie a – podobně jako všichni – také Berlínští filharmonikové rušili jeden koncert za druhým. Nebo přinejlepším odsouvali na podzim. „Zvláštní ale je, že svůj Evropský koncert v Tel Avivu na webových stránkách pořád mají,“ hlásil jsem průběžně výkonnému řediteli ČT Art Tomáši Motlovi, protože tato kulturní stanice měla už počtvrté za sebou Evropský koncert zajímavým způsobem vysílat. V originální verzi se totiž jedná o matiné, které však ČT Art nemůže přejímat přímým přenosem, protože tou dobou vysílá Déčko. Takže v domácí verzi je koncert nabízen až večer.

Komentář Jiřího Vejvody: Emoce v liduprázdném Rudolfinu, díl druhý

Tak jako před měsícem, vše pro mě i tentokrát začalo zařinčením mobilu: „Jdeme do toho podruhé,“ šel opět rovnou k věci generální ředitel České filharmonie David Mareček. A když se ujistil, že se budu rád opět podílet v roli moderátora, nadšeným hlasem se vrhl do popisu hudebního programu večera s již osvědčeným názvem Pomáháme s Českou filharmonií.

Komentář Jiřího Vejvody: Emoce v liduprázdném Rudolfinu

Na prahu kalendářního jara, letos sice opět krásného, ale ztrpčeného zákeřným protivníkem minimální velikosti a maximálního dosahu, se u mě doma – kde jinde v těchto dnech, že? – rozezněl mobil. „Chystáme benefiční koncert ve prospěch čtyř nemocnic, které se potýkají s nejtěžšími případy onemocnění COVID-19,“ sdělil mi generální ředitel České filharmonie David Mareček a přešel rovnou k věci: „Šel bys do toho s námi jako moderátor?“

Leila Josefowicz: Nadechni se a leť

6. březen 2020
Leila Josefowicz: Nadechni se a leť

Hudební událostí března 2020 v Praze je – nejen pro mě – vystoupení americké houslistky Leily Josefowicz. Nejenže ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho šéfdirigent Alexander Liebreich získali k prvnímu letošnímu vystoupení v Evropě hned po americkém turné, kde vystupuje mimo jiné pod taktovkou svého blízkého spolupracovníka Esy-Pekky Salonena. Ještě než se virtuózka od nás přemístí do Hamburku na koncert v Labské filharmonii, nabídne ve Dvořákově síni Rudolfina zajímavý repertoár. Zazní například houslový koncert Albana Berga z roku 1935 s podtitulem „Památce anděla“, věnovaný vzpomínce na předčasně zemřelou dceru Almy Mahler a Waltera Gropiuse, Manon. A také předehra k opeře Rozbitý džbán Viktora Ullmana.

Lionel Bringuier: Dirigent není diktátor

Příběhů o tom, jak se pěvec, sólista či dirigent proslavil jedním zásadním záskokem, je bezpočet. Někdy pravdivých, jindy přibarvených. Jejich přitažlivost spočívá v kontrastu. Vypráví o pozvolné umělcově dráze vzhůru, která je náhle dramaticky katapultována ke hvězdám. Cosi podobného se přihodilo i rodáku z Nice, původně předurčenému ke hře na violoncello, který se ovšem brzy vrhl na dirigování. Dařilo se mu, v oboru se o něm vědělo, ale mediální hvězdou se stal ve chvíli, kterou mu přihrála náhoda.

Boris Giltburg: Nepřestávám být tím, koho vychovala ruská kultura

Jsou lidé, kteří na vás hned od první chvíle vysílají tak vlídné signály, že hovor s nimi – jakkoli pozdě večer na jevišti – nemůže být nemilý. Na končící Dvořákově Praze se mi takto do paměti vryli, při vší úctě k ostatním, tři muzikanti. Gil Shaham, Ivo Kanáhek a Boris Giltburg. Ten svým výkonem přinutil v pátek 20. září takřka vyprodanou Dvořákovu síň Rudolfina k potlesku vestoje už po první polovině koncertu. A když se pak na konci nezdráhal a třikrát přidal, měl publikum u nohou. Což se projevilo také účastí diváků na povídání po potlesku. Přestože se blížila jedenáctá večerní, rozhlehlé hlediště bylo zpola zaplněné. A subtilní mladík v červeném svetru, připomínající spíš studentíka z telavivské univerzity než globálně slavného klavíristu, se nenechal k hovoru pobízet.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.