Poslední dny letošních Ostravských dnů nabídly kromě jiného i další dvojici orchestrálních programů již tradičně v prostoru Trojhalí Karolina. Druhý program pro komornější obsazení Ostravské bandy proběhl ve čtvrtek 26. srpna.

Festival Dvořákova Praha v rámci řady Pro budoucnost uvítal ve středu 15. září v Dvořákově síni Rudolfina devětadvacetiletého klavíristu Kita Armstronga a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s šéfdirigentem Tomášem Braunerem. Program představil trojici hudebních děl počátku 20. století, dělící od sebe pouhých sedmnáct let, ovšem stylově i vyzněním naprosto rozdílných.

Ohniskem obsáhlého programu Ostravských dnů jsou již tradičně orchestrální koncerty. Nedělní večer nazvaný „Orchestra opening“ byl, slovy Petra Kotíka, „vyvrcholením zahájení festivalu.“ Tradiční bod programu konaný v prostoru Trojhalí Karolina je již od roku 2017 svěřen souboru Ostrava New Orchestra vzniklému přímo pro potřeby festivalu, dle potřeby doplněnému hráči Ostravské bandy a vybranými sólisty. I tentokrát byl sestaven z větší části ze světových premiér skladeb současných tvůrců. Jakýmsi nevyřčeným, ale nakonec zjevným společným jmenovatelem tohoto večera i následujícího vystoupení Ostravské bandy byl samotný fenomén zvuku – jeho charakter, barva či síla.

„Interpreti sedí na židlích a před nimi jsou pouze notové stojany s party, účinkující pak…“ Jedenácté bienále současné hudby Ostravské dny odstartovalo 19. srpna již tradičně v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Desetidenní festival odstartovala Trace for Orchestra (1964) amerického avantgardisty Roberta Wattse (1923–1988). Hráči Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra sedící venku před prostorem starých koupelen na pokyn dirigenta Jiřího Rožně zmíněné party na stojanech zapálili.

Buďme u toho. Nejde jen o hudbu – pro rozšiřování obzorů je nanejvýš důležité vstřebávat co nejpestřejší paletu zkušeností uměleckých, lidských, myšlenkových, fyzických. Především bychom pak měli hledat za hranicemi vlastního pohodlí. Společně s druhou polovinou roku podle všeho přichází i postupné obnovení kulturního provozu. Opět budeme moci být živě – jinak to dost dobře nejde – přítomni u hudebního dění. Chceme-li se ovšem na tomto kulturním provozu opět podílet plně, neměli bychom opomíjet novou – tzv. soudobou – tvorbu. Hudba označovaná jako klasická je umělecké odvětví ojedinělé ve své tvrdošíjné orientaci do minulosti. Něco takového je stěží představitelné jak ve výtvarném umění, literatuře či filmu, tak i v hudbě populární a jazzové.

Koncert olomouckého festivalu Baroko 16. července nebyl, přísně vzato, pouze koncertem, ale také mimořádným badatelským, edičním a realizačním výkonem. Objevení unikátního původního rukopisu, detailní analýzy a kompletního edičního zpracování se zhostil tým studentů olomoucké muzikologie pod vedením Jany Spáčilové, interpretace na koncertu v Uměleckém centru Univerzity Palackého pak soubor Ensemble Damian v čele s dirigentem a skladatelem Tomášem Hanzlíkem. Hlavní dílo večera, Stabat mater Girolama Pery, z dochovaného opisu detailně zmapovala Iva Čermáková ve své diplomové práci. Krátce po jejím odevzdání – kvůli logistickým omezením vzniklým pandemií – pak v knihovně benátské konzervatoře nalezla původní autograf partitury. Tyto zcela nové, dosud neznámé poznatky popsala ve studii publikované v časopisu Opus musicum. Badatelské a ediční úsilí pak vyvrcholilo právě na koncertě nazvaném Duchovní hudba pro biskupa Schrattenbacha (1660–1738), na němž Stabat mater zaznělo v novodobé premiéře.

Letošní Podzimní festival duchovní hudby zřejmě de facto skončil koncertem 10. října, nedlouho po zákazu „převážně vokálních koncertů“. Na tuto formulaci ve svém úvodním slovu odkázal i dramaturg Petr Daněk – tvrdící, že dle výkladu Ústavu pro jazyk český se opatření vztahuje na koncerty obsahující zpěv pře-vážně neboli více než vážně. Původní program souboru Ensemble Inégal, Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho, tedy musel byl nahrazen výběrem vokální a instrumentální hudby Monteverdiho i jeho současníků a dalších stylově spřízněných skladatelů. I tak ale byly provedeny tři části ze zmíněných nešpor. Sbor, tedy „pře-vážný“ element, v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci ovšem absentoval.

Sedmadvacátý Podzimní festival duchovní hudby uvedl v Olomouci již druhou – a zřejmě poslední – slavnostní mši letošního programu: Messe solennelle en l’honeur de Sainte-Cécile (Slavnostní mši na počest svaté Cecilie) Charlese Gounoda z roku 1855. V dómu sv. Václava zazněla v sobotu 3. října, tedy dva dny před druhou vlnou preventivních nařízení včetně zákazu veřejného zpěvu.

Zahajovací koncert letošní edice Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci v neděli 20. září nabídl v chrámu sv. Václava dílo Petite Messe Solennelle Gioacchina Rossiniho z roku 1863. Skladatel proslulý zejména svým operním dílem se ve svých sedmatřiceti letech náhle přeorientoval na komorní, písňovou a klavírní tvorbu. V případě této slavnostní mše, jeho pozdního díla, se pak dostává ke slovu snaha o skutečné duchovní vyjádření. Malá slavnostní mše zde byla uvedena v původní verzi pro sóla, sbor, dva klavíry a harmonium. Obvykle se uvádí s orchestrálním aranžmá, v tomto provedení pak měla až nezvykle komorní charakter – a to jak v kontextu mešní tvorby, tak tváří v tváří okázalému prostoru katedrály.