Ivan Žáček

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Kissin, Altrichter: Dvořák i Liszt v efektním hávu

Úvodní číslo koncertu Dvořákovy Prahy 18. 9., na němž v Rudolfinu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a proslulým ruským pianistou Jevgenijem Kissinem, obstaral Žalm 149, dílo nepatřící k těm nejhranějším z odkazu Antonína Dvořáka. Ať už to nazveme tradicí, či moudrostí předchozích generací – celkem víme proč. Altrichter nicméně dodal tomuto trochu monotónně velkohubému vokálnímu dílu, skandujícímu ve forte své biblické poselství, ten správný lesk pro efektní úvodní skladbu večera. Překvapily jen trochu ostře, hrubě znějící soprány Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala).

Mitsuko Uchida: Nehledám v hudbě jistotu, nenašla bych ji

Mitsuko Uchida je zcela mimořádný zjev mezi současnými světovými pianisty, a to všech generací. Do této elitní skupiny by z jejích vrstevnic bylo možno zařadit snad jen dvě jména: Marta Argerich a Maria João Pires. Ač narozena v Japonsku, sama své japonské kořeny nijak nevyzdvihuje, cítí se být Evropankou. Od svých 12 let žila ve Vídni, kde její otec působil jako diplomat, a zde také vystudovala na Hudební akademii u Richarda Hausera, později u Wilhelma Kempffa, Stefana Ashkenaseho a Marie Curcio. Svůj první recitál dávala ve 14 letech, v roce 1969 získala první cenu v Beethovenově soutěži ve Vídni, a pak několik druhých cen (Chopinova Varšava, Leeds, obě soutěže v roce 1975). Usadila se trvale v Londýně, odkud vyjíždí na turné po celém světě

Závěrečné orchestrální trojkoncertí Pražského jara se slovenskou tečkou

Česká filharmonie se rozloučila s letošním ročníkem PJ opravdu důstojně – koncertem, který by média docela dobře mohla nazvat The Best of the 20th Century. Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, stejně jako jediná opera Bély Bartóka, Modrovousův hrad, jež vyplnila kontrastní druhou polovinu večera, patří k tomu nejlepšímu z bohatého odkazu obou velkých tvůrců.

Svátek symfonismu – Koninklijk Concertgebouworkest na PJ

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že zvuk těch největších světových orchestrů je po generace primárně utvářen jejich domovským sálem, kvalitami a charakterem jeho akustiky. Amsterdamský královský orchestr Concertgebouw sídlí od roku 1888 v sále, jenž patří spolu s vídeňským sálem Musikvereinu a Boston Symphony Hall k nejuznávanějším na světě. Nepochybně zcela po právu, vždyť sám Mahler, nadšený zvukem sálu Concertgebouw, prováděl poslední orchestrační úpravy svých symfonií – právě První, Páté a Sedmé – při zkouškách s místním orchestrem tak, aby co nejlépe využívaly jeho akustiku. Pod vedením Mahlerova přítele Willema Mengelberga, jenž orchestr formoval celých 50 let (1895-1945), se pak z orchestru Concertgebouw stalo těleso, jehož autentická mahlerovská tradice je dodnes nezpochybnitelná.

Eli eli lama sabachtani. Koncert pro Izrael na Pražském jaru

Normálně se dostane Mendelssohnův Koncert e moll, milovaný klenot houslové literatury, na program tak, že si jej vybere sólista, který se chce představit vším, co toto slunné dílo nabízí: radostnou, jásavou kantilénou, i oslnivými pasážemi vděčné virtuozity. Tentokrát byl Mendelssohn vybrán z ideově dramaturgických důvodů, jako jeden z velkých židovských skladatelů, k poctě Izraele, který slaví 70 let od svého vzniku. Jeden z předních houslistů dneška, 

Lukáš Vondráček zvítězil svým Rachmaninovem i v Praze

Koncert orchestru FOK 18. dubna ve Smetanově síni pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Holanďana Jaca van Steena byl cele věnován ruské hudbě dvacátého století. Nejprve zazněla suita z Prokofjevova baletu Popelka (1945), ve vlastní instrumentaci van Steena, a po přestávce přednesl hlavní magnet večera, Lukáš Vondráček, Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll (1909).

Martinů a Schönberg, večer Jakuba Hrůši a Mitsuko Uchidy

Mitsuko Uchida hraje Klavírní koncert Arnolda Schönberga již pětadvacet let a má jej dokonale zažitý. Hraje jej pravda z not, ale to nás u tak paměťově i hudebně náročné skladby nesmí mýlit. Ona sama jej nepovažuje za technicky mimořádně náročný, či vděčný, o jeho posluchačské vstřícnosti si rovněž nedělá iluze – naskýtá se tedy otázka proč se toto nekompromisně dodekafonické dílo stalo trvalou součástí jejího repertoáru. Říká dokonce, že klavírní part je pro pianistu velmi nepohodlný, není vůbec psán pianisticky efektivně, díky tomu, že Schönberg sám na klavír moc hrát neuměl. Přesto je vášnivou advokátkou tohoto díla. Proč? Z úcty a lásky k síle uměleckého přesvědčení, které jde nekompromisně za svým cílem a nepoleví ani na okamžik, říká. To zní hezky, že? V jeho kompoziční filosofii je skutečně akt tvorby tím nejdůležitějším ze všeho, oč při umělecké tvorbě jde; výstup skladby a to, zda se posluchači příjemně poddává, není a nesmí (!) být primárním cílem. V tom byl Schönberg zcela nekompromisní, jako možná nikdo z jeho kolegů, a jeho život i dílo stalo se – a po stu letech to lze říci zcela bezpečně – živoucím dokladem toho, že radikální a zároveň populární prostě býti nelze. Schönberg je jedním z nejobhajovanějších tvůrců moderní hudby, ale kromě expertů ho poslouchat nechce nikdo. Uvážíme-li, že se tento nevyléčitelný idealista a nejumělečtější tvůrce Moderny podle svých slov upřímně těšil, až si jeho seriální odrhovačky budou pískat zelináři na ulicích – pak to je doklad smutné ironie, s jakou nutno okomentovat bolestné schizma, ke kterému dospěla artificiální hudba za posledních sto let. Ani po stu letech se jeho hudba nestala trvalou součástí repertoáru a naděje, že si ho budou pískat zelináři… nevsadil bych na to ani pětník.

Adèsova patologická anatomie smrti v tónech

Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.

SOČR, večer kontrastních polovin aka chvála cembala

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu věnovaný památce prof. Zuzany Růžičkové přinesl program pro fajnšmekr, cele věnovaný hudbě dvacátého století. Prvá komorní polovina večera posléze vygradovala s použitím všech prostředků, jež má k dispozici vokálně symfonický obor, ve velkolepě pojaté Janáčkově Mši Glagolské. Ke zvukově brutálnímu světu praslovanské liturgie přinášela díla Stravinského a Kalabise, manžela a tvůrčího souputníka Zuzany Růžičkové – Symfonie dechových nástrojů, resp. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 – maximální možný kontrast.

Večer Lukáše Vondráčka

2. únor 2018
Večer Lukáše Vondráčka

Z původního programu abonentního koncertu České filhatrmonie řady A4 nezůstal kámen na kameni (měl vystoupit Fabio Luisi s Brucknerovou Osmou), ale naštěstí se podařilo sehnat plnohodnotnou náhradu, Lukáše Vondráčka, vítěze klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016. Ten byl logicky hlavním magnetem večera, spíše než mladý dirigent Ben Gernon – a průběh prvního ze tří večerů také tato očekávání plně potvrdil.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.