Ivan Žáček

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

PKF s Villaumem si zakoketovala s virtuální realitou

Aiva, Britten, Musorgskij – tak PKF uvádí na svých stránkách koncert orchestrální řady A, který se odehrál 15. listopadu pod taktovkou uměleckého šéfa Emmanuela Villauma. Titulek opravdu shrnuje vše podstatné, to je mu třeba přiznat. Úvodní Symfonie č. 37, až do roku 1907 mylně připisovaná Mozartovi (ve skutečnosti je 25. symfonií Michaela Haydna, až na prvou větu, která pochází Mozartova pera), byla hodně odbytým úvodním číslem, zahraným nejen bez přesnosti – ale co hůř, i bez elánu. Nepovažuje-li propagace Pražské komorní filharmonie za nutné ji blíže zmiňovat, tím spíše nepatří ani do mé recenze. 

Janoska Ensemble aneb Hra na improvizaci

30. říjen 2019
Janoska Ensemble aneb Hra na improvizaci

Závěrečný večer mezinárodního hudebního festivalu Musica Lípa, jeho 18. edice, připravil novoborskému publiku vítanou možnost seznámit se se slovenským souborem Janoska Ensemble. Kvarteto stmelené silnou rodinnou tradicí, tvořené třemi bratry Jánoškovými, Františkem, Ondrejem a Romanem a jejich švagrem Júliem Darvasem, nadchlo místní publikum a jejich spontánní, temperamentní projev vytvořil perfektní tečku za letošním ročníkem.

Recital vzhůru nohama

21. říjen 2019
Recital vzhůru nohama

Na pódium v Rudolfinu přichází Jiří Suchý a cosi maluje na tabuli. Stejně jako před pětapadesáti lety, vzhůru nohama. Až když tabuli obrátí, vidíme, co napsal. Recital, slovo cizího původu (na rozdíl, jak vysvětluje, od slova estráda, které je sice také cizí, ale trošku méně.) Uskutečnil tak svému partnerovi Jiřímu Šlitrovi jeho dávný sen. (Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu. Tam je vždycky dobře utřený piano.) Nestor českého humoru, básník, hudebník a výtvarník, včera opět ohromil publikum v Rudolfinu nezničitelnou vitalitou na prahu své devadesátky.

Abonentní sezona otevřena Šostakovičem. Brutálně. 

Česká filharmonie zahájila svou 124. sezonu koncertem tvořeným výhradně slovanským repertoárem – Smetana, Čajkovskij, Šostakovič. Pod taktovkou uměleckého šéfa Semjona Byčkova zazněl tradiční orchestrální výběr z Prodané nevěsty – Ouvertura, Polka, Furiant a Skočná, z Evžena Oněgina pak slavná dopisová scéna v podání ruské sopranistky jménem Jelena Stichina (čeština bohužel neumožňuje její příjmení přijatelně skloňovat). Po přestávce pak došlo na dramaturgické jádro večera, obrovitou Šostakovičovu 8. symfonii.

Emmanuel Villaume: Umění dirigování jako umění komunikace

Od chvíle, kdy francouzský dirigent Emmanuel Villaume stanul na stupínku PKF — Prague Philharmonia jako její šéfdirigent, uplynuly již čtyři roky. Na hodnocení jeho působení je ještě čas, ale už teď je zřejmé, že se v tomto období podařilo udržet dobré jméno tělesa založeného v roce 1994 Jiřím Bělohlávkem, ale i relativně udržitelnou ekonomickou stabilitu, a to v nelehkém období ekonomického podfinancování kultury. Villaumovi se díky jeho uměleckým kontaktům daří sjednávat umělecká turné po celém světě, tak důležitá, kromě finanční stránky, pro renomé orchestru a šíření české kultury v zahraničí.

Monolitický gigantismus Brucknerův a mistr Christoph Eschenbach s Českou filharmonií

Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuozovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má Koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova Koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, nezcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.

Pražské jaro in stylo francese: Les Arts florissants zahráli Haydna střízlivě, ale s bezkonkurenční barevností

Večer zasvěcený Josephu Haydnovi a Leopoldu Mozartovi připravili pro své vystoupení na Pražském jaru Les Arts florissants pod vedením svého šéfa a zakladatele Williama Christieho. Představovat tento francouzský autentistický soubor specializovaný na provádění barokní hudby, který ve svém oboru představuje nejužší světovou špičku, je jistě zcela zbytečné. Na Pražském jaru vystoupil již podvakráte, v roce 1995 a 2014. Tentokrát přednesli prvé dvě ze šestice Pařížských symfonií Josepha Haydna, komponovaných na objednávku hraběte d’Ognyho v letech 1786, Symfonii č. 83 g moll, Hoboken I/83 a č. 82 C dur, Hoboken I/82, doplněné Koncertem č. 2 pro violoncello D dur, Hoboken VIIb/2, jejž Haydn (patrně, autorství není stoprocentně jisté) komponoval v roce 1783 pro českého violoncellistu Antonína Krafta. Jeho sólový part přednesl mladý francouzský instrumentalista Cyril Poulet, a program doplnila ještě Sinfonia in B Leopolda Mozarta, komponovaná patrně v roce 1753.

Karlínské Zlato Rýna uspělo, hlavně díky Gazhelimu a Margitovi

Z karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.

Vrcholná lekce bachovské interpretace? Či osobní konfese? Obojí. Isabelle Faust.

Pokud pro nějakou hudbu platí, že se dá minimálně stejně dobře, ne-li lépe, číst jako poslouchat – ba dokonce, že to abstraktní, co na nás čeká za notami – horizontální logika virtuálních hlasů zapletených do sofistikované polyfonní tkáně – že celý ten matematický řád, tektonika a proporce jsou důležitější než fyzický aspekt, tedy zvuk sám, pak je to zcela jistě korpus 6 sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Největší dílo věnované sólovým houslím, jež zná evropská hudba.

Římská Akademie hrála všemi barvami

18. květen 2019
Římská Akademie hrála všemi barvami

Antonio Pappano provedl na koncertě Pražského jara 17. května se svým orchestrem dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia nezvykle, ale přitažlivě komponovaný program složený z děl Musorgského, Bartóka a Rimského-Korsakova. Úvodní Musorgského Noc na Lysé hoře zazněla v originální verzi z roku 1867, která je stále spíše vzácným hostem na koncertních podiích oproti frekventovanější úpravě z pera Rimského-Korsakova z roku 1886. Z provedení lze dobře pochopit, proč tomu tak je. Musorgského manuskript, objevený až koncem 30. let, předkládá značné problémy interpretační i poslechové, a potkal ho logicky osud všech edicí Musorgského geniálně neučesaných, divoce rudimentárních děl, jimž se jeho přítel Rimskij-Korsakov snažil dát hratelnější, přehlednější, konvenčnější podobu. Což se mu zpravidla podařilo, ale za cenu, že osobité rysy Musorgského děl tím byly do jisté míry setřeny.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.