Ivan Žáček

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

 

 

Otázky Jana Bartoše

28. leden 2019
Otázky Jana Bartoše

Významný český pianista Jan Bartoš vystoupil 23. ledna v Rudolfinu v rámci programové řady FOK. Dramaturgická strategie, kterou si zvolil, byla opřena o dvě základní linie, pokusit se propojit myšlenkově Haydna a Brahmse, a Janáčka se Smetanou. Konkrétně střední čísla programu, Sonátu c moll Hob. XVI: 20 a Sonátu f moll, op. 5, a krajní čísla, tedy klavírní cykly V mlhách a Sny.

Hudba jako zrcadlo světa

16. leden 2019
Hudba jako zrcadlo světa

Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia přinesl pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma [? vyber si, ale jedna možnost blbější než druhá] stylově koncízní program, pokud jde o prvou polovinu večera. Ta byla složena z operních árií Ericha Wolfganga Korngolda a Vier Letzte Lieder Richarda Strausse, mezi něž byl vložen jako svorník symfonický kousek z opery Krzysztofa Pendereckého, Raj utracony. Po přestávce pak Emmanuel Villaume představil svou vizi jednoho z nejfrekventovanějších děl 19. století,  7. symfonii A dur Ludwiga van Beethovena, jíž obehranost nehrozí jen díky nadčasovým hudebním hodnotám.

Dvě sestry u klavíru, dvě tváře americké hudby

Francouzské klavírní duo sester Katii a Marielle Labèque vystoupilo v sobotu večer v Rudolfinu se zásadně obměněným programem, místo Stravinského Svěcení jara v úpravě pro dva klavíry zahrály obě fenomenální pianistky výběr z děl Philipa Glasse. Po přestávce pak následovaly Symfonické tance a písně z muzikálu West Side Story, jako součást projektu „Leonard Bernstein at 100“.

Wagnerovský seriál v Karlíně již trochu připomíná show

Zatímco loňský koncert v karlínském Foru konaný téměř před rokem, osobami interpretů i tematicky spřízněný s tím dnešním, přinesl hodnotný večer jak dramaturgicky, tak především úrovní pěveckých výkonů, druhý díl tohoto seriálu se již tak nevydařil. Oproti pilotnímu dílu je zde zřetelný ústup či skluz k efektní show ve stylu koncertů Tří tenorů. Již letmý pohled na program večera vyvolává pochybnosti. Fascinace Wagnerem. Tento rádoby sugestivní programový titul třeba přečíst tak, že tu jde o soukromé fascinace tvůrců, jež si na Wagnerově hudbě – opravdu to po absolvování celého tříhodinového večera neváhám takto říci – chtějí přihřívat svoji polívčičku.

Alexander Liebreich: Nová naděje pro SOČR

Alexander Liebreich patří mezi významné německé dirigenty současnosti. Narodil se v roce 1968 v Řezně, studoval na mnichovské Hochschule für Musik und Theater a na salcburské Universität Mozarteum. Jako hostující dirigent stál již u pultu tak významných těles, jako je Concertgebouw Orchestra, Orchestre National de Belgique, BBC Symphony Orchestra, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Münchner Philharmoniker, Sinfonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo, Dresdner Philharmonie, Orchestre Philharmonique de Luxembourg, Symphony Orchestra Yomiuri Nippon a Symphony Orchestra NHK. V jeho pracovním diáři pro nejbliží roky ale figurují i taková jména jako Mahler Chamber Orchestra, Petrohradská filharmonie, Japan Philharmonic Orchestra, Orquesta de Valencia, Tonhalle-Orchester Zürich, Kjóto Symphony Orchestra, Staatsorchester Stuttgart. Od září roku 2012 působí Alexander Liebreich jako šéfdirigent a umělecký ředitel Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu. Od letošního září se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Rozhlasoví symfonikové spojují s jeho jménem značné naděje.

Zimerman na Dvořákově Praze: Konec dobrý, všechno dobré

Zahřívací skladba večera Dvořákovy Prahy 20. září, Second Essay for Orchestra Samuela Barbera moc nezahřála, tedy u srdce. To však především vinou nevzrušivého provedení, s nejistými žesti a vůbec celkovým nedostatkem zápalu. Barberova ambiciózní kompozice z roku 1942, odehrána pohodlně a bez zaujetí, je rázem poloviční. Jak plasticky se vydělují jednotlivé melodické linie z Bernsteinovy Newyorské filharmonie, když svého oblíbeného mistra diriguje! Zmiňuji právě tyto Bernsteinovy snímky, protože je o něm známo, že dával Barbera lépe než své vlastní skladby. A samozřejmě také proto, že po přestávce následovala jeho velkolepá 2. symfonie pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“.

Kissin, Altrichter: Dvořák i Liszt v efektním hávu

Úvodní číslo koncertu Dvořákovy Prahy 18. 9., na němž v Rudolfinu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a proslulým ruským pianistou Jevgenijem Kissinem, obstaral Žalm 149, dílo nepatřící k těm nejhranějším z odkazu Antonína Dvořáka. Ať už to nazveme tradicí, či moudrostí předchozích generací – celkem víme proč. Altrichter nicméně dodal tomuto trochu monotónně velkohubému vokálnímu dílu, skandujícímu ve forte své biblické poselství, ten správný lesk pro efektní úvodní skladbu večera. Překvapily jen trochu ostře, hrubě znějící soprány Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala).

Mitsuko Uchida: Nehledám v hudbě jistotu, nenašla bych ji

Mitsuko Uchida je zcela mimořádný zjev mezi současnými světovými pianisty, a to všech generací. Do této elitní skupiny by z jejích vrstevnic bylo možno zařadit snad jen dvě jména: Marta Argerich a Maria João Pires. Ač narozena v Japonsku, sama své japonské kořeny nijak nevyzdvihuje, cítí se být Evropankou. Od svých 12 let žila ve Vídni, kde její otec působil jako diplomat, a zde také vystudovala na Hudební akademii u Richarda Hausera, později u Wilhelma Kempffa, Stefana Ashkenaseho a Marie Curcio. Svůj první recitál dávala ve 14 letech, v roce 1969 získala první cenu v Beethovenově soutěži ve Vídni, a pak několik druhých cen (Chopinova Varšava, Leeds, obě soutěže v roce 1975). Usadila se trvale v Londýně, odkud vyjíždí na turné po celém světě

Závěrečné orchestrální trojkoncertí Pražského jara se slovenskou tečkou

Česká filharmonie se rozloučila s letošním ročníkem PJ opravdu důstojně – koncertem, který by média docela dobře mohla nazvat The Best of the 20th Century. Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, stejně jako jediná opera Bély Bartóka, Modrovousův hrad, jež vyplnila kontrastní druhou polovinu večera, patří k tomu nejlepšímu z bohatého odkazu obou velkých tvůrců.

Svátek symfonismu – Koninklijk Concertgebouworkest na PJ

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že zvuk těch největších světových orchestrů je po generace primárně utvářen jejich domovským sálem, kvalitami a charakterem jeho akustiky. Amsterdamský královský orchestr Concertgebouw sídlí od roku 1888 v sále, jenž patří spolu s vídeňským sálem Musikvereinu a Boston Symphony Hall k nejuznávanějším na světě. Nepochybně zcela po právu, vždyť sám Mahler, nadšený zvukem sálu Concertgebouw, prováděl poslední orchestrační úpravy svých symfonií – právě První, Páté a Sedmé – při zkouškách s místním orchestrem tak, aby co nejlépe využívaly jeho akustiku. Pod vedením Mahlerova přítele Willema Mengelberga, jenž orchestr formoval celých 50 let (1895-1945), se pak z orchestru Concertgebouw stalo těleso, jehož autentická mahlerovská tradice je dodnes nezpochybnitelná.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.