Ivan Žáček

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Monolitický gigantismus Brucknerův a mistr Christoph Eschenbach s Českou filharmonií

Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuozovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má Koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova Koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, nezcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.

Pražské jaro in stylo francese: Les Arts florissants zahráli Haydna střízlivě, ale s bezkonkurenční barevností

Večer zasvěcený Josephu Haydnovi a Leopoldu Mozartovi připravili pro své vystoupení na Pražském jaru Les Arts florissants pod vedením svého šéfa a zakladatele Williama Christieho. Představovat tento francouzský autentistický soubor specializovaný na provádění barokní hudby, který ve svém oboru představuje nejužší světovou špičku, je jistě zcela zbytečné. Na Pražském jaru vystoupil již podvakráte, v roce 1995 a 2014. Tentokrát přednesli prvé dvě ze šestice Pařížských symfonií Josepha Haydna, komponovaných na objednávku hraběte d’Ognyho v letech 1786, Symfonii č. 83 g moll, Hoboken I/83 a č. 82 C dur, Hoboken I/82, doplněné Koncertem č. 2 pro violoncello D dur, Hoboken VIIb/2, jejž Haydn (patrně, autorství není stoprocentně jisté) komponoval v roce 1783 pro českého violoncellistu Antonína Krafta. Jeho sólový part přednesl mladý francouzský instrumentalista Cyril Poulet, a program doplnila ještě Sinfonia in B Leopolda Mozarta, komponovaná patrně v roce 1753.

Karlínské Zlato Rýna uspělo, hlavně díky Gazhelimu a Margitovi

Z karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.

Vrcholná lekce bachovské interpretace? Či osobní konfese? Obojí. Isabelle Faust.

Pokud pro nějakou hudbu platí, že se dá minimálně stejně dobře, ne-li lépe, číst jako poslouchat – ba dokonce, že to abstraktní, co na nás čeká za notami – horizontální logika virtuálních hlasů zapletených do sofistikované polyfonní tkáně – že celý ten matematický řád, tektonika a proporce jsou důležitější než fyzický aspekt, tedy zvuk sám, pak je to zcela jistě korpus 6 sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Největší dílo věnované sólovým houslím, jež zná evropská hudba.

Římská Akademie hrála všemi barvami

18. květen 2019
Římská Akademie hrála všemi barvami

Antonio Pappano provedl na koncertě Pražského jara 17. května se svým orchestrem dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia nezvykle, ale přitažlivě komponovaný program složený z děl Musorgského, Bartóka a Rimského-Korsakova. Úvodní Musorgského Noc na Lysé hoře zazněla v originální verzi z roku 1867, která je stále spíše vzácným hostem na koncertních podiích oproti frekventovanější úpravě z pera Rimského-Korsakova z roku 1886. Z provedení lze dobře pochopit, proč tomu tak je. Musorgského manuskript, objevený až koncem 30. let, předkládá značné problémy interpretační i poslechové, a potkal ho logicky osud všech edicí Musorgského geniálně neučesaných, divoce rudimentárních děl, jimž se jeho přítel Rimskij-Korsakov snažil dát hratelnější, přehlednější, konvenčnější podobu. Což se mu zpravidla podařilo, ale za cenu, že osobité rysy Musorgského děl tím byly do jisté míry setřeny.

Otázky Jana Bartoše

28. leden 2019
Otázky Jana Bartoše

Významný český pianista Jan Bartoš vystoupil 23. ledna v Rudolfinu v rámci programové řady FOK. Dramaturgická strategie, kterou si zvolil, byla opřena o dvě základní linie, pokusit se propojit myšlenkově Haydna a Brahmse, a Janáčka se Smetanou. Konkrétně střední čísla programu, Sonátu c moll Hob. XVI: 20 a Sonátu f moll, op. 5, a krajní čísla, tedy klavírní cykly V mlhách a Sny.

Hudba jako zrcadlo světa

16. leden 2019
Hudba jako zrcadlo světa

Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia přinesl pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma [? vyber si, ale jedna možnost blbější než druhá] stylově koncízní program, pokud jde o prvou polovinu večera. Ta byla složena z operních árií Ericha Wolfganga Korngolda a Vier Letzte Lieder Richarda Strausse, mezi něž byl vložen jako svorník symfonický kousek z opery Krzysztofa Pendereckého, Raj utracony. Po přestávce pak Emmanuel Villaume představil svou vizi jednoho z nejfrekventovanějších děl 19. století,  7. symfonii A dur Ludwiga van Beethovena, jíž obehranost nehrozí jen díky nadčasovým hudebním hodnotám.

Dvě sestry u klavíru, dvě tváře americké hudby

Francouzské klavírní duo sester Katii a Marielle Labèque vystoupilo v sobotu večer v Rudolfinu se zásadně obměněným programem, místo Stravinského Svěcení jara v úpravě pro dva klavíry zahrály obě fenomenální pianistky výběr z děl Philipa Glasse. Po přestávce pak následovaly Symfonické tance a písně z muzikálu West Side Story, jako součást projektu „Leonard Bernstein at 100“.

Wagnerovský seriál v Karlíně již trochu připomíná show

Zatímco loňský koncert v karlínském Foru konaný téměř před rokem, osobami interpretů i tematicky spřízněný s tím dnešním, přinesl hodnotný večer jak dramaturgicky, tak především úrovní pěveckých výkonů, druhý díl tohoto seriálu se již tak nevydařil. Oproti pilotnímu dílu je zde zřetelný ústup či skluz k efektní show ve stylu koncertů Tří tenorů. Již letmý pohled na program večera vyvolává pochybnosti. Fascinace Wagnerem. Tento rádoby sugestivní programový titul třeba přečíst tak, že tu jde o soukromé fascinace tvůrců, jež si na Wagnerově hudbě – opravdu to po absolvování celého tříhodinového večera neváhám takto říci – chtějí přihřívat svoji polívčičku.

Alexander Liebreich: Nová naděje pro SOČR

Alexander Liebreich patří mezi významné německé dirigenty současnosti. Narodil se v roce 1968 v Řezně, studoval na mnichovské Hochschule für Musik und Theater a na salcburské Universität Mozarteum. Jako hostující dirigent stál již u pultu tak významných těles, jako je Concertgebouw Orchestra, Orchestre National de Belgique, BBC Symphony Orchestra, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Münchner Philharmoniker, Sinfonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo, Dresdner Philharmonie, Orchestre Philharmonique de Luxembourg, Symphony Orchestra Yomiuri Nippon a Symphony Orchestra NHK. V jeho pracovním diáři pro nejbliží roky ale figurují i taková jména jako Mahler Chamber Orchestra, Petrohradská filharmonie, Japan Philharmonic Orchestra, Orquesta de Valencia, Tonhalle-Orchester Zürich, Kjóto Symphony Orchestra, Staatsorchester Stuttgart. Od září roku 2012 působí Alexander Liebreich jako šéfdirigent a umělecký ředitel Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu. Od letošního září se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Rozhlasoví symfonikové spojují s jeho jménem značné naděje.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.