Dina Šnejdarová

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Setkání středověké hudby s jazzem v příběhu o silných ženách, křehké poezii a zločinu

Tenhle příběh se mohl stát kdykoliv. Žena z vyšší společnosti přežije čtyři manžely, značně tím zbohatne a záhy je příbuznými obviněna z mnohonásobné vraždy. Cestou vlivných kontaktů a peněz uprchne do jiné země, takže je nakonec za možné spáchané zločiny odsouzena její podřízená coby spolupachatelka. Soudu vévodí vzdělaný fanatik s chorobnou touhou po moci. Jsme v Irsku a píše se rok 1324.

Marc Niubo: Valtice si lidé přijeli užít

Mezinárodní letní škola staré hudby ve Valticích vstoupila letos v červenci do 32. ročníku své existence. Ten patřil ze známých důvodů asi k těm nejdobrodružnějším, protože se dlouho nevědělo, zda se uskuteční, anebo si staromilští organizátoři půjdou jako kdysi se sepjatýma rukama poplakat k morovému sloupu. O tom, jaké letos byly Valtice, zda jim vládla radost nebo strach, jsme si povídali s muzikologem Marcem Niubo, organizátorem projektu a zároveň předsedou Společnosti pro starou hudbu, která školu pořádá.

Giedré Lukšaité-Mrázková: Při hraní dostávám energii

Na setkání s profesorkou AMU Giedré Lukšaité-Mrázkovou se nezapomíná. Našich společných hodin u cembala nebylo moc, ale při každém dalším, byť jen letmém kontaktu, jsem žasla nad její moudrostí a humorem. V interpretaci nad svobodou a hloubkou. A protože umí nechat věci volně plynout, naše soukromá schůzka vyústila zcela přirozeně v oficiální rozhovor. Ten nemohl být jiný než osobní, skoro až marnivě dlouhý, témat k povídání bylo totiž víc než dost.

Komentář Diny Šnejdarové: Nejde to?

20. červenec 2020
Komentář Diny Šnejdarové: Nejde to?

Jednou z nejpřímějších, nejuniverzálnějších (protože bez jazykových bariér) a svým způsobem nejjednodušších cest, jakou mohli hudebníci v uplynulých měsících komunikovat se svými posluchači, bylo přirozeně streamování koncertů – a forma koncertu jako taková. Tímto směrem se vydaly též některé festivaly v Česku. Pražské jaro na tom bylo časově ze všech nejhůř a v rychlosti zachránilo, co se dalo: zdarma se vysílaly jak živé, tak archivní koncerty na internetu, rozhlasem a televizí. Publikum zpočátku žádné, posléze symbolické. Concentus Moraviae přesunul celý ročník na příští rok a stvořil pro letošní podzim zcela nový program ve spolupráci s festivaly Lípa Musica a Svatováclavským hudebním festivalem. Dvořákova Praha více ohraničila dramaturgii. Muselo a musí se pracovat s tím, co nabízí tuzemská scéna. Na podzim, snad i v létě už se počítá s přítomností většího množství posluchačů v sálech.

Červencový TIP Harmonie: Nový francouzský ansámbl Jupiter a jeho životodárný Vivaldi

Zkuste si to představit: Večer u Mozartů doma v prostorném vídeňském apartmá v Domgasse, Wolfi píše hornová dueta mezi jednotlivými kulečníkovými šťouchy, hrají se karty, muzicíruje se, chvílemi bujará společnost na okamžik utichne a zaposlouchá se do příjemné hudby. Střih. Klan Bachů sedí v pospolitosti při jednom z velkých rodinných setkání, jeden druhého hecuje k vtipnému, možná i lehce nevhodnému prošpikování vážných písní něčím „od podlahy“, zpívá se, sem tam někdo vybuchne smíchy nebo se hašteří. Setkání, život, komunita.

Náhrobek Alliprandiho: Collegium 1704 oslavilo italského architekta

Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli se stavěl v letech 1714-1725 podle návrhu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, jehož 300. výročí úmrtí připadlo na 13. března letošního roku. Projektoval kupříkladu Lobkovický, Lichtenštejnský a Kaiserštejnský palác v Praze, byl autorem špitálního kostela Nejsvětější Trojice v barokním areálu Kuks. Svůj život dovršil právě v Litomyšli, kde je pohřben v děkanské hrobce Kapitulního chrámu Povýšení sv. Kříže. Uctít jeho dílo koncertem a svěřit výběr skladeb Václavu Luksovi byla šťastná volba (6. 7., 14.00).

Vydařený debut Martinů Voices a zamžená premiéra Jiřího Gemrota

Komorní sbor Martinů Voices debutoval na Smetanově Litomyšli velkorysým programem, jemuž dominovala světová premiéra díla No Promises Jiřího Gemrota (5. 7.). Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže se tak v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje symbolicky rozezněl vnitřně duchovní hudbou, navíc ještě úvodní Miserere Gregoria Allegriho připomnělo čas, kdy byla v Litomyšli založena piaristická kolej (1640).

Klidná síla Marka Kozáka na Smetanově Litomyšli

Vždycky se pozná, když má interpret pod kůží polyfonii nebo strukturu. Klavírista Marek Kozák má obojí, protože je zároveň varhaníkem a komponuje. Tahle všestrannost se v jeho hře sympaticky odráží, což jednoznačně potvrdil recitál na Smetanově Litomyšli (4. 7.).

Igor Levit nahrál komplet Beethovenových sonát. Hledá v nich svobodu, nikoli anarchii

Když Igor Levit debutoval ve svých 26 letech nahrávkou Beethovenových pozdních sonát, zjihla i jinak velmi přísná britská kritika. Nedivím se. Skladby, ke kterým mnozí umělci sbírají léta odvahu, představil klavírista v dechberoucím provedení a s nevysvětlitelnou vnitřní zralostí, u níž číslovka 26 vypadala jako rozverný omyl či hříčka přírody. Každým dalším snímkem, ať už to byly Partity J. S. Bacha, Beethovenovy Diabelliho variace spolu s variacemi The People United Will Never Be Defeated! Frederica Rzewského nebo existenciální album Life, dával Levit najevo, že nehodlá natáčet nic, co by nemělo osobní kontext, a pokud je to Bach a Beethoven, pak východiskem není ani pýcha, ani strategie, ale vnitřní přesvědčení. Kdo umělce trochu sleduje, dobře ví, že se při prezentaci svých názorů neohlíží na měnící se počty fanoušků. S odstupem čtyř let se k Beethovenovi vrátil a ve dvou lokacích natočil zbývajících 27 sonát. Celý komplet, jehož součástí je i debutový snímek pořízený v Berlíně, firma logicky nasměrovala k roku skladatelova velkého výročí. Očekávání byla velká. Do jaké míry se naplnila, závisí obzvlášť v tomhle případě na úhlu pohledu, z něhož budeme projekt posuzovat.

Ivan Ilić a jeho láska k Antonínu Rejchovi

O skladateli Antonínu Rejchovi by se hodilo vést rozhovor v Praze, kde se 26. února roku 1770 narodil, v Bonnu, kde začínal bok po boku Ludwiga van Beethovena, v Hamburku, kde promýšlel své teorie, ve Vídni, kde se potkával s Josephem Haydnem, anebo v Paříži, kde se trvale usadil. Z nabitého diáře klavíristy Ivana Iliće ale vypadlo jiné místo: Dublin. Rejchovu hudbu tam sice americký klavírista srbského původu vezl tentokrát jen v nahrávkách, protože si pro dublinský koncert připravil odlišný program, přesto jako by Rejchovo jméno stále viselo „ve vzduchu“.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.