Operní diva Anna Netrebko přijela do Prahy. Potřetí a zase trochu jinak. Po Čajkovského Jolantě v roce 2012 a koncertu čtyř pěvkyň před třemi lety zahájila 15. listopadu v Obecním domě své písňové turné s převážně ruskými autory. Partnerem se jí stal vyhlášený doprovazeč Malcolm Martineau, který spolupracoval mimo jiné s Magdalenou Koženou, Anne Sofie von Otter, Brynem Terfelem nebo Simonem Keenlysidem. Pakliže vokální recitály s orchestrem nabízejí často mnoho instrumentálních vstupů a jakoby za odměnu i trochu operních árií, nyní jsme dostali téměř dvouhodinovou intenzivní dávku zpěvu a hlavní protagonistku jsme při tom doslova viděli i slyšeli ze všech stran.

Hlavní postavou nového snímku Collegia 1704 je pro mě jednoznačně hobojistka Xenia Löffler, dlouholetá členka a sólistka Akademie für Alte Musik Berlin. Ve spolupráci s Václavem Luksem připravila a nastudovala tři koncerty Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) v nových verzích: Koncert f moll BWV 1056, Koncert pro cembalo A dur BWV 1055, Koncert pro dvě cembala a smyčce C dur BWV 1061. Východiskem se stal interpretce Koncert A dur, jenž zrekonstruovala pro – možná původní – obsazení s hobojem. K němu připojila novou verzi Koncertu f moll, který byl zřejmě zamýšlen pro nějaký melodický nástroj, a ve spolupráci s houslistou a violistou Timem Willisem změnila instrumentaci cembalového dvojkoncertu pro obsazení se čtyřmi koncertantními nástroji a smyčcovým ripienem. Výsledkem jsou tři fascinující tváře Bachovy hudby, v nichž není žádných vad na kráse.

Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem připravilo na 22. října smělý, společensky exponovaný a současně riskantní projekt s názvem Koncert svornosti k poctě našich předků, jenž měl podtrhnout hned několik událostí najednou: 10 let od vzniku cyklu Hudební most Praha – Drážďany, počátek tříleté rezidence souboru v centru barokního umění Château de Versailles a 100. výročí založení Československa. Slavnostní večer se konal v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha za účasti členů vlády a představitelů katolické církve spolu s Dominikem kardinálem Dukou OP. Na programu bylo Te Deum LWV 55 Jeana-Baptisty Lullyho (1632-1687) a česká premiéra monumentální skladby Missa Saliburgensis Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644-1704).

Zelenka festival Praha – Drážďany pořádá už pátým rokem Ensemble Inégal v čele s dirigentem Adamem Viktorou. Letos zahájil tyto malé zelenkovské „orgie“ soubor Musica Florea 16. října za přítomnosti českých i zahraničních badatelů včetně hlavního hosta páteční vědecké konference Janice Stockigt slavnými instrumentálními skladbami, jež napsal Jan Dismas Zelenka (1679-1745) v roce 1723 v Praze a jejichž určení nám doposud zůstává skryto. Jisté je, že partitury byly vypracovány dle autorova přípisu ve shonu během příprav na uvedení jeho melodramu Sub olea pacis et palma virtutis, uvedeného u příležitosti korunovace císaře Karla VI. na českého krále. Věřme, že jedním ze snů hudebních historiků je den, kdy nám byť jen nepatrná zmínka naznačí, pro koho své komplikované pražské opusy Zelenka komponoval, aby se vějíř souvislostí pootevřel o něco víc.

Dominantou Dvořákovy síně jsou bezesporu varhany. Při každém koncertě na nich ulpívá zrak posluchačů, málokdy je ale možnost ponořit se do jejich zvuku při sólovém koncertě. Pamětníci mohou vzpomínat, kolikrát jim to bylo do roku 1989 dopřáno v rámci cyklu dnes již neexistujících varhanních pondělků, od té doby ale příležitostí značně ubylo. Díky festivalu Pražské jaro se čas od času daří slyšet rudolfinský nástroj znovu sólově, letos jej představil Pavel Svoboda (31. 5.), který tím zahájil svůj plánovaný sedmiletý cyklus provedení Bachovy kompletní tvorby.

V letošním osmnáctém ročníku cyklu Barokní podvečery se soubor Collegium Marianum soustředí zejména na prolínání italského a francouzského stylu. Jak už jsme u tohoto ansámblu zvyklí, nechybí při tom dotyk liturgie ani vůně divadelních líčidel. To první nabídli hudebníci jak se sluší a patří v postní době, na jeviště se vypravili až v čase májovém. Tentokrát se tématem stala rozverná benátská noc s příměsí francouzské elegance a svůdnosti. Taneční střevíčky si v pražském Divadle ABC obula Gudrun Skamletz, s níž soubor spolupracoval poprvé v roce 2008 na představení Taneční mistr.

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

Hudební salón cembalistky Moniky Knoblochové nabízí už devět let v prostorách pražského kostela sv. Vavřince komorní hudební setkání, při nichž vládne pohoda, nadhled a kvalita. Poslední letošní koncert s názvem „Vivaldi na cestách“ byl věnován slávě a šíření díla tohoto slavného skladatele, zazněla však i díla jeho současníků a předchůdců (3.12.). Hosty tohoto spontánního, svižného večera byli Jakub Kydlíček (zobcové flétny), Ján Prievoznik (violon, kontrabas) a Michaela Bieglerová (barokní fagot).

Svatováclavský hudební festival v Ostravě potěšil příznivce staré hudby hned dvěma koncerty belgických interpretů, flétnisty Bartholda Kuijkena a cembalisty Ewalda Demeyera. Program s názvem „J. S. Bach a jeho synové“ zazněl nejprve 7. 9. v Dolním Benešově, den poté v kostele sv. Jakuba staršího v Ostravě-Plesné. Příležitost setkat se s jedním z průkopníků historicky poučené interpretace si 8. 9. nechal ujít jen málokdo, a tak se prostory nevelkého, leč akusticky přívětivého prostoru z druhé poloviny 18. století zaplnily do nejposlednějšího místa kostelní lavice. Celý večer byl věnován památce nedávno zemřelého slavného stavitele kopií historických dřevěných dechových nástrojů Rudolfa Tutze z Innsbrucku, na jehož flétny Kuijken hraje a s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.