V roce 1477 napsal přední hudební teoretik Johannes Tinctoris, že „neexistuje jediná skladba napsaná dříve než během posledních čtyřiceti let, kterou by vzdělanci označili za hodnou poslechu.“ O tomto výroku, obvykle považovaném za přesvědčivý důkaz toho, že lidé až do devatenáctého století neměli jakékoliv povědomí o hudebních dějinách, se napsalo mnohé. Učebnicové narativy evropských hudebních dějin upřednostňují teleologické a „progresivistické“ líčení hudebního vývoje zakořeněné v estetice devatenáctého a raného dvacátého století – estetice, kterou mnoho z nás, hudebních milovníků a konzumentů, ať již vědomě či nevědomě pravděpodobně sdílí.