středa, 12. červenec 2017

Vkusně humorný Spor bohů

Napsal(a) 

 , foto Dominik Jedlička/OBS foto: Dominik Jedlička/OBS

V úterý 11. července byla uvedena v rámci Olomouckých barokních slavností v bývalém Jezuitském konviktu barokní serenata La Contesa de'numi  Leonarda Vinciho. O provedení se postaral orchestr Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka. V roli Jupitera se představil sopranista kolumbijského původu Leandro Lafont, Marta ztvárnil tenor Ondřej Holub, Astrea zazněla v podání Dory Rubart-Pavlíkové, postavy Míru se ujal altista Jan Mikušek, sopranista Filip Dámec přijal roli Apolla a Štěstěnu přivedla k životu Hana Holodňáková.

Narodil-li se královskému páru potomek, téměř vždy se jednalo o důvod k bujarým oslavám. Pokud se však navíc jednalo o mužského potomka a možného následníka trůnu, mohly oslavy probíhat i několik dní a událost se stala námětem spousty uměleckých děl. Dne 4. září 1729 porodila manželka Ludvíka XV. Marie Leszcyńská následníka francouzského trůnu Ludvíka Ferdinanda. Právě tato událost se stala příčinou radosti v celé Francii. Serenatu La Contesa de'numi objednal u libretisty Pietra Metastasia a skladatele Leonarda Vinciho kardinál a francouzský velvyslanec v Římě Melchior de Polignac. Samotná serenáta se odehrála po předchozích zpožděních vlivem silného deště až 25. a 26. listopadu 1729.

Děj díla je, jak už to u serenat bývá zvykem, vcelku prostý. Na Olympu se odehrává hádka tří bohů a dvou alegorických postav a Jupiter sám (Leandro Lafonte) vyzývá ke klidu, neboť i on odložil své blesky, aby oslavil narození následníka trůnu. Sami bohové se však začnou předhánět v argumentacích, kdo z nich by měl mít právo vychovat budoucího vladaře. Tato jednoduchá struktura dává logický prostor každé z postav a zcela přirozeně nechává vedle sebe vystavět různé kontrastní plochy. Jako první se svojí argumentací začíná Apollo v podání Filipa Dámce. Dámec svým jemným přednesem a něžnou barvou hlasu představil ideální prototyp Apolla. Na výsledném dojmu měl velký díl zásluhy také vždy přítomný Dámcův úsměv, který prohluboval obraz něžného a dobrotivého božstva. Stejně tak zachmuřené a bojovné výrazy Marta a povýšená tvář Jupitera umocňovaly konečný požitek.  Po dlouhých argumentacích, dohadech, přetřásání a chvástání nakonec Jupiter dospěje k samozřejmému závěru, že by se o dítě měli starat všichni z bohů. Nejedná se tedy o příběh s významným zvratem, ale vzhledem k důvodu vzniku serenaty a oslavnému charakteru je tato absence dramatického momentu zcela pochopitelná. Je to právě orchestr a především sólisté, kdo musí zaujmout svým výkonem a povýšit výsledek nad úroveň kvalitní, ale dějově prosté literární předlohy.

 , foto Dominik Jedlička/OBS foto: Dominik Jedlička/OBS

Přes nepatrné drobné škobrtnutí a výpadek textu sopranistky Dory Rubart-Pavlíkové se jednalo o představení, ve kterém všichni ze zúčastněných podali velmi dobré výkony. Leandro Lafont v roli Jupitera zaujmul jistou technikou i dikcí, obzvláště pak ve své poslední árii plné rychlých běhů a náročných zdobení. Podal tak výtečný výkon a stále si podržel výraz typické božské pýchy. Trochu však zamrzelo hercovo přílišné sledování dirigenta v posledním recitativu, které zbytečně narušovalo jinak dobré herectví celku. Filip Dámec potěšil především výše zmíněnou barvou hlasu a náročnou árií, ve které ve značných výškách kopíroval melodii houslí, a to vše s přehledem. Podobně altista Jan Mikušek dovedl ztvárnit postavu Míru bez obtíží a s lehkostí, i v jeho případě můžeme mluvit o obzvláště jemné barvě hlasu, která by měla být pro Mír charakteristická. Zejména pak po Martově vstupní árii v druhé polovině díla konejšil svým jemně roztřeseným hlasem a úsměvně tišil gesty terasovitou dynamiku orchestru. Ondřej Holub v roli Marta podal taktéž solidní výkon, ačkoliv ne vždy působil natolik sebejistě jako jeho kolegové, toto se projevilo nejvíce v choreografii, a především pak v závěrečném sboru, kde pokukoval po Haně Holodňákové a snažil se odkoukat smluvená gesta a pohyby. Na druhou stranu je třeba ocenit až úsměvně přísnou Holubovu dikci v recitativech, která u postavy Marta je skutečně žádoucí. Dora Rubart-Pavlíková po úvodním výpadku taktéž předvedla kvalitní výkon, ačkoliv i později v průběhu díla se zdála v recitativech mírně nejistá a jednou se objevil i nepříliš hezký konec fráze, ve kterém se zpěvačka rytmicky nesešla s orchestrem. Vesměs se však u všech ze sólistů objevovaly chybky pouze drobné a zanedbatelné.

Využití scény bylo přímo příkladné a vzájemná interakce herců mezi sebou zaslouží ohromnou pochvalu. Ať už se jednalo o postavu, která měla zrovna slovo, nebo o zbylé sólisty v pozadí, na scéně se stále něco pozoruhodného dělo. Z tohoto ohledu podal nejlepší výkon Jan Mikušek, jehož Mír dovedl být vkusně vtipný, a přitom bez přílišného přehrávání. Bylo zřejmé, že herci se dobře znají a jsou zvyklí spolu na scéně interagovat. V jistých okamžicích se nabízela otázka, kolik choreografie mají herci smluvené a kolik je dílem inspirace a improvizace. Taškařice vypukla zejména během árie Astrey, ve které se chlubí, že kojila novorozencova otce, načež postavy na scéně začnou její mléko ochutnávat. V pozadí pak Jupiter očividně spokojen ochutnává mléko Míru. Někdy tyto interakce mohly být již za hranou a nejsem si zcela jistý, jestli by v původních podmínkách hercům prošel inscenovaný tenis s panenkou představující novorozence. V současnosti však žádné hrdelní tresty nehrozí, a tak i tato nevinná zábava prošla a pobavila obecenstvo. Výtečně fungovala také stylizace do obrazů, ve které všechny ostatní postavy ustrnuli v předem připravené póze, zatímco sólista dál popisoval své nezměrné kvality.

Orchestr měl dílo pevně ve svých rukou, a i na hráčích byla znát radost ze hry. Přestože z kompozičního hlediska se nejedná o dílo nikterak novátorské a často se v hudební faktuře objevují tradiční sekvencovité postupy, jedná se opět vzhledem k zaměření o jedno z těch lepších děl. Příjemným překvapením se pak stává nečekaná změna barvy zvuku, když je ze zákulisí přinesen hackbrett a postava Míru na něj začne spolu s dechy a pizzicatem smyčců doprovázet árii Štěstěny. Toto náhlé prořídnutí a ozvláštnění hudební faktury působilo svěže z hlediska výsledného zvuku i z hlediska zakomponování do scény. Jedinou mírnou výtku pak směřuji na možná příliš ostré portamento v začátku druhé poloviny díla.

Mezi drobné nedostatky představení můžeme přičíst v první polovině díla nečitelný text z dataprojektoru. Nejednalo se však o lidské pochybení, ale o nešťastně průsvitný strop sálu, neboť v sedm večer stále ještě byl dostatek světla, který písmo činil téměř nečitelným. Druhá polovina však byla v tomto ohledu podstatně lepší a sledovat chvástání bohů již nedělalo problém.

Ensemble Damian opět předvedl, že i historicky poučená interpretace dokáže být aktuální a vtipná. Drobné technické chybky, i případné intonační a rytmické přešlapy byly v rámci celého představení zanedbatelné. Vysoká úroveň představení jako celku vykoupila i tyto maličkosti a zcela jistě si představení zasloužilo potlesk ve stoje. Takhle se dělá barokní divadlo!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.