pátek, 10. březen 2017

Vivaldiho Arsilda s Radokem a Luksem mezi barokem a dneškem 

Napsal(a) 

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Dávný příběh se postupně stává současným, barokní opera se proměňuje v soudobou. První novodobé uvedení Vivaldiho díla Arsilda, jak je připravili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě režisér David Radok a dirigent Václav Luks, je krásně vyváženým moderním pohledem na historický umělecký artefakt.

Do mezinárodního koprodukčního projektu, který měl premiéru 9. března, vnesl Václav Luks se sólisty a s orchestrem a sborem Collegium 1704 historicky poučený zvuk a bohaté hudební emoce i svůj neutuchající interpretační entusiasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla začíná v parukách a bohatých kostýmech a končí v civilních šatech. Bez velké katarze - v poznání, že život není abstraktní konstrukcí ani stoprocentně zdařilým uskutečňováním ideálů, ale souhrnem i výsledkem reálných lidských vztahů.  

Vivaldiho Arsilda měla premiéru v Benátkách roku 1716. Operní příběh o dvou milujících se, ale na dlouho rozloučených dvojicích, o porušení slibu a selhání i o smíření, o osobním trápení v důsledku státních zájmů, příběh s oblíbenými záměnami postav a se šťastným rozuzlením, se dá vykládat díky době vzniku jako lehce dekadentní svědectví o tehdejší poživačnosti upadajícího, dříve slavného a mocného města, nebo jako pikantní podobenství o lidské povaze, mohl by být také ukázkou typické podoby barokní opery, jakých vznikaly a hrály se v Benátkách desítky a desítky. David Radok však zvolil jedinečné řešení, které ví o všech těchto polohách, ale je jednoznačně svoje  –  od počátku inscenace sice dává najevo, že civilní výklad psychologie postav bude lepší a zajímavější než ulpívání na historických gestech a afektech, nicméně do přestávky víceméně ponechává zároveň dojem, že divák sleduje barokní operu. Až v druhé polovině představení se postavy postupně zbavují nejen svých převleků, ale nakonec zcela i svých bohatých kostýmů a paruk ve prospěch moderních, nadčasově působících šatů; pěvci a tanečníci přestávají zároveň téměř nepozorovaně předvádět a hrát role bájných maloasijských panovníků a panovnic a lidí u dvora a na jevišti začínají čím dál víc připomínat skutečné lidi odhalující své pravé vlastnosti, znázorňovat naši i svou současnost. David Radok nezklamal – poodstoupil od tři staletí starého díla jinak, než se to běžně dělává, nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, naznačující jeho názor, ale ještě stále otevřenou také naší fantazii. Připomněli jsme si, že je mimořádně disponován jak k výkladu moderních oper, tak ke zpřítomnění poetiky italského hudebního divadla 18. století, nutně sofistikovanějšímu. V týmu s ním byli v evidentním souladu výtvarníci Ivan Theimer a Zuzana Ježková, choreografka Andrea Miltnerová a světelný designér Přemysl Janda. Pohrávali si společně s náznaky, s výkladem motivace postav a jejich mimoslovní komunikace, s napětím mezi historizujícím a moderním, s abstrakcí, s užitím sboru jako komparsu, s čistě divadelním prostorem bez iluze reálnosti, s výmluvností a přece nejednoznačností svého výkladu.

Kontext celého projektu má dva momenty hodné zmínění: jen deset let starou moderní budovu Slovenského národního divadla v nové čtvrti ve východní části města na břehu Dunaje, v největším ze tří sálů s akusticky dobrým auditoriem pro devět stovek diváků – komplex jaký lze Bratislavě jen a jen závidět. A pak skutečnost, že tato koprodukce, pokračující později do Francie, měla být původně uvedena v Praze, kde se však na rozdíl od Slovenska na ni nenašly peníze. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tuzemské publikum inscenaci doma mohlo vidět.    

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Hudební složka je pochopitelně jednoznačnější než vizuální, je dána partiturou, dobovými nástroji a již zaužívanými interpretačními postupy. Nevelký orchestr zní kompaktně, náruživě, v detailech nádherně jemně. Výborná byla v titulní roli mezzosopranistka Olivia Vermeulen s dobře vedeným čistým hlasem, zajímavě tmavší mezzosopránovou barvu nabídla Lucile Richardot jako Licea. Mužští představitelé - tenorista Fernando Guimaraes coby Tamese a kontratenorista Kangmin Justin Kim jako Barzane - na sebe upozornili spíše v konkrétních áriích, zejména druhý z nich v úžasně jímavém zpěvu před závěrem opery. Suverénní byla i Lenka Máčiková, svými party adekvátně přispěli i Lisandro Abadie a Helena Hozová. Opera je plná árií, sólisté nicméně zaujali především komplexním uchopením rolí; pěveckou techniku na odiv vystavovat nemuseli a nevystavovali. Po celé tříapůlhodinové představení Václav Luks, podílející se v některých okamžicích na hudbě i od cembala, nepolevil ze svého podrobného a podněcujícího vedení. Se svým instrumentálním souborem nacházel ve Vivaldiho hudbě nespočet tempových a výrazových odstínů, v každém okamžiku vedl zvuk k plasticitě a nepolevující prezentnosti, rozezněl dílo strhujícím způsobem.

Když představení vrcholí, pěvci jsou ve stylizovaném civilu a na jevišti jakoby končí párty. Přes šťastný konec, dvě svatby, tam panuje spíše nostalgie, možná i rozčarování. Václav Luks v té chvíli už není u dirigentského pultu, ale vystoupí na rampu a diriguje odtamtud. Po závěrečném sboru je přidána ještě tklivá árie. Dirigent sedí na patách, jeho střídmá gesta vedou continuo a Lucile Richardot tiše přednáší cosi jako dovětek, možná i modlitbu. Silný moment nečekaně korunující celé skvělé představení.

Petr Veber

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

O důvěře a lidských vztazích

Slovenské národní divadlo v koprodukci s dalšími evropskými operními domy vzkřísilo po téměř třech stoletích operu Arsilda Antonia Vivaldiho, jež měla svou premiéru v roce 1716 v Teatro Sant´Angelo v Benátkách. Hudebního nastudování v Bratislavě se ujaly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v čele s dirigujícím a recitativy doprovázejícím Václavem Luksem. Díky hře na dobové nástroje, případně jejich kopie si bylo lze představit, jak asi tato opera zněla v době svého vzniku.

Historické pozadí království kdesi v Malé Asii je pouhou kostrou, na níž je vystavěn obraz tehdejší/dnešní společnosti s její přetvářkou, skrýváním vlastní identity za maskou, či přestrojením, jež umožňuje porušení morálních a etických zásad. Zrada, lež, pravda, důvěra a láska jsou na pozadí libreta zpochybněny. Je možné dát důvěru někomu, kdo nás zradil? Jaké podoby má láska? Je to jen hra, požitek, sobecké potěšení  – jako např. scéna v Dianině háji – nebo tu jde o víc? Proč Arsilda na začátku opery pochybuje o skutečnosti Tameseho lásky (v tu dobu je Tamese jinde jako zahradník a o Arsildinu ruku se uchází jeho převlečené dvojče – sestra Lisea)? Spíše než o historické drama s mnoha brilantními áriemi se zde jedná o psychologickou studii lidské povahy, mezilidských vztahů, zodpovědnosti plynoucí ze společenského postavení.

Opera začíná jako krásná barokní inscenace v dobových kostýmech Zuzany Ježkové, s dobovými tanci (choreografie Andrea Miltnerová), na pozadí střídmé scény Davida Radoka, který společně s výtvarníkem Ivanem Theimerem vytvořil jednoduchý, elegantní a funkční prostor, ve kterém se odehrávají všechna tři dějství. Změny na scéně probíhají jen skrze otevřená a zavřená okna v zadním plánu scény, jejichž pozadí se mění – od oblak, přes krajinu, zahradu apod., v souladu s tím, o co momentálně jde, případně co se v myslích postav odehrává. Pastelové barvy scény evokují interiéry italských paláců a celkové nasvětlení (Přemysl Janda) tuto prostou krásu podtrhuje a je zcela v souladu s na jevišti probíhajícím prostorem a časem. Výtvarně překrásně řešeno je i umístění každé z postav v jednotlivých obrazech (zde vskutku obrazech) na scéně, které často působilo jako mistrovské dílo barokních malířů. V duchu klasické barokní opery proběhnou obě dějství. Teprve po přestávce v dějství třetím dochází k odhalení postav, k jejich obnažení – a to jak skutečném – dvě dámy v barokním prádle, tak psychologickém. V pozadí, postavou neviděn stojí vždy ten, kterého se ono objasnění týká. Vidí jej jen publikum. Deziluzivní závěr všech postav oblečených do dnešní módy, neupravená scéna s rozházenými původními barokními kostýmy, mlha a temnota za otevřenými dveřmi na zadní scéně nedospěli ke katarzi – korunovaci skutečného a pravého krále, jenž je svým lidem oslavován a chválen jako osvícený panovník (čímž by se uzavřel kruh, neboť tato óda se odehraje v začátku opery), ale naopak působili prázdným a bezútěšným, až zvráceným dojmem, který ještě zesílila závěrečná árie Lisey „Běž utěšit nebohou dívku do chmurné temnice“ zhasínající svíce. Zůstane jen tma a rozčarování.

David Radok byl ideálním režisérem této inscenace. Nejde mu o prezentaci vlastní geniality, o násilnou aktualizaci díla na dnešní dobu, či o to ukázat se jako pán inscenace. Vyhnul se laciné stylizaci, která by se nabízela např. jako hra o dnešní digitální době s jejími sociálními sítěmi, ale nechal nás poměrně dlouhou dobu věřit, že se jedná o čistě barokní výklad. O to silněji vyzněl závěr opery. Jako každý skutečný umělec jde David Radok do hloubky díla, studuje psychologii postav a nenápadnou rukou vede a řídí inscenaci až do jejího překvapivě (vzhledem k oběma barokním dějstvím) současného konce. Aby ukázal, že se jako lidské bytosti vůbec neměníme a že se mění jen naše prostředí a masky. Že jakýkoliv útěk před sebou samým, svou podstatou, svým skutečným já, že podvod, klam, přetvářka, momentální, byť velmi příjemný požitek, přinesou ve výsledku jen deziluzi a prázdnotu. Že zrada, byť odpuštěná, tu zůstává jako šrám.

Vivaldiho hudba je neobyčejně působivá, originální, svým způsobem až experimentální, ale veskrze komorní a křehká. Najdeme zde řadu mimořádných árií, kongeniálně souznících s textem. Na do nejmenšího detailu vycizelované hudební interpretaci měl lví podíl Václav Luks se svým souborem, který svými jemnými gesty přímo zpíval, takže by se stačilo dívat jen na jeho ruce a posluchač by věděl, o co v hudbě právě jde. Každý záchvěv, každá nuance, citové pohnutí bylo nejenom slyšet, ale bylo i hudebně prožito. Vynikající bylo i obsazení pěvecké. Lucile Richardot jako Lisea dominovala scéně jak svým nádherně temným mezzosopránem, tak hereckým výkonem s veškerým jeho barokně košatým emočním bohatstvím. To mi naopak trochu chybělo v poněkud civilním projevu Arsildy mezzosopranistky Olivie Vermeulen, která už v první árii naznačuje budoucímu choti, že jí pouhé lichotky nestačí a že svou lásku musí dokázat i po fyzické stránce, zůstává poněkud chladná a v projevu zdrženlivá, což je v barokní opeře trochu na škodu. Zaslouženě velký potlesk sklidil korejský kontratenorista Kangmin Justin Kim jako nevěrný Barzane, zejména v překrásné árii „Prvotní zápal v sobě rozdýchám“, v níž prosí Liseu o odpuštění. Krásnými, rovnými a nosnými hlasy disponují i tenorista Fernando Guimarães jako Tamese a basista Lisandro Abadie jako Cisardo. Sopranistka Lenka Máčiková byla v roli naivní, ale zkušenostech se nebránící Mirindy roztomilá.

Na představení do Bratislavy se vypravila široká divácká obec nejen ze Slovenska, ale i z okolních zemí. Vyprodaný sál Slovenského národního divadla odměnil všechny účinkující dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Doufejme, že se s takto mimořádnými inscenacemi budeme mít možnost setkávat častěji.

Lenka Nota

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.