pátek, 10. březen 2017

Vivaldiho Arsilda s Radokem a Luksem mezi barokem a dneškem 

Napsal(a) 

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Dávný příběh se postupně stává současným, barokní opera se proměňuje v soudobou. První novodobé uvedení Vivaldiho díla Arsilda, jak je připravili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě režisér David Radok a dirigent Václav Luks, je krásně vyváženým moderním pohledem na historický umělecký artefakt.

Do mezinárodního koprodukčního projektu, který měl premiéru 9. března, vnesl Václav Luks se sólisty a s orchestrem a sborem Collegium 1704 historicky poučený zvuk a bohaté hudební emoce i svůj neutuchající interpretační entusiasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla začíná v parukách a bohatých kostýmech a končí v civilních šatech. Bez velké katarze - v poznání, že život není abstraktní konstrukcí ani stoprocentně zdařilým uskutečňováním ideálů, ale souhrnem i výsledkem reálných lidských vztahů.  

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Vivaldiho Arsilda měla premiéru v Benátkách roku 1716. Operní příběh o dvou milujících se, ale na dlouho rozloučených dvojicích, o porušení slibu a selhání i o smíření, o osobním trápení v důsledku státních zájmů, příběh s oblíbenými záměnami postav a se šťastným rozuzlením, se dá vykládat díky době vzniku jako lehce dekadentní svědectví o tehdejší poživačnosti upadajícího, dříve slavného a mocného města, nebo jako pikantní podobenství o lidské povaze, mohl by být také ukázkou typické podoby barokní opery, jakých vznikaly a hrály se v Benátkách desítky a desítky. David Radok však zvolil jedinečné řešení, které ví o všech těchto polohách, ale je jednoznačně svoje  –  od počátku inscenace sice dává najevo, že civilní výklad psychologie postav bude lepší a zajímavější než ulpívání na historických gestech a afektech, nicméně do přestávky víceméně ponechává zároveň dojem, že divák sleduje barokní operu. Až v druhé polovině představení se postavy postupně zbavují nejen svých převleků, ale nakonec zcela i svých bohatých kostýmů a paruk ve prospěch moderních, nadčasově působících šatů; pěvci a tanečníci přestávají zároveň téměř nepozorovaně předvádět a hrát role bájných maloasijských panovníků a panovnic a lidí u dvora a na jevišti začínají čím dál víc připomínat skutečné lidi odhalující své pravé vlastnosti, znázorňovat naši i svou současnost. David Radok nezklamal – poodstoupil od tři staletí starého díla jinak, než se to běžně dělává, nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, naznačující jeho názor, ale ještě stále otevřenou také naší fantazii. Připomněli jsme si, že je mimořádně disponován jak k výkladu moderních oper, tak ke zpřítomnění poetiky italského hudebního divadla 18. století, nutně sofistikovanějšímu. V týmu s ním byli v evidentním souladu výtvarníci Ivan Theimer a Zuzana Ježková, choreografka Andrea Miltnerová a světelný designér Přemysl Janda. Pohrávali si společně s náznaky, s výkladem motivace postav a jejich mimoslovní komunikace, s napětím mezi historizujícím a moderním, s abstrakcí, s užitím sboru jako komparsu, s čistě divadelním prostorem bez iluze reálnosti, s výmluvností a přece nejednoznačností svého výkladu.

Kontext celého projektu má dva momenty hodné zmínění: jen deset let starou moderní budovu Slovenského národního divadla v nové čtvrti ve východní části města na břehu Dunaje, v největším ze tří sálů s akusticky dobrým auditoriem pro devět stovek diváků – komplex jaký lze Bratislavě jen a jen závidět. A pak skutečnost, že tato koprodukce, pokračující později do Francie, měla být původně uvedena v Praze, kde se však na rozdíl od Slovenska na ni nenašly peníze. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tuzemské publikum inscenaci doma mohlo vidět.    

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Hudební složka je pochopitelně jednoznačnější než vizuální, je dána partiturou, dobovými nástroji a již zaužívanými interpretačními postupy. Nevelký orchestr zní kompaktně, náruživě, v detailech nádherně jemně. Výborná byla v titulní roli mezzosopranistka Olivia Vermeulen s dobře vedeným čistým hlasem, zajímavě tmavší mezzosopránovou barvu nabídla Lucile Richardot jako Licea. Mužští představitelé - tenorista Fernando Guimaraes coby Tamese a kontratenorista Kangmin Justin Kim jako Barzane - na sebe upozornili spíše v konkrétních áriích, zejména druhý z nich v úžasně jímavém zpěvu před závěrem opery. Suverénní byla i Lenka Máčiková, svými party adekvátně přispěli i Lisandro Abadie a Helena Hozová. Opera je plná árií, sólisté nicméně zaujali především komplexním uchopením rolí; pěveckou techniku na odiv vystavovat nemuseli a nevystavovali. Po celé tříapůlhodinové představení Václav Luks, podílející se v některých okamžicích na hudbě i od cembala, nepolevil ze svého podrobného a podněcujícího vedení. Se svým instrumentálním souborem nacházel ve Vivaldiho hudbě nespočet tempových a výrazových odstínů, v každém okamžiku vedl zvuk k plasticitě a nepolevující prezentnosti, rozezněl dílo strhujícím způsobem.

Když představení vrcholí, pěvci jsou ve stylizovaném civilu a na jevišti jakoby končí párty. Přes šťastný konec, dvě svatby, tam panuje spíše nostalgie, možná i rozčarování. Václav Luks v té chvíli už není u dirigentského pultu, ale vystoupí na rampu a diriguje odtamtud. Po závěrečném sboru je přidána ještě tklivá árie. Dirigent sedí na patách, jeho střídmá gesta vedou continuo a Lucile Richardot tiše přednáší cosi jako dovětek, možná i modlitbu. Silný moment nečekaně korunující celé skvělé představení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.