pátek, 10. březen 2017

Vivaldiho Arsilda s Radokem a Luksem mezi barokem a dneškem 

Napsal(a) 

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Dávný příběh se postupně stává současným, barokní opera se proměňuje v soudobou. První novodobé uvedení Vivaldiho díla Arsilda, jak je připravili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě režisér David Radok a dirigent Václav Luks, je krásně vyváženým moderním pohledem na historický umělecký artefakt.

Do mezinárodního koprodukčního projektu, který měl premiéru 9. března, vnesl Václav Luks se sólisty a s orchestrem a sborem Collegium 1704 historicky poučený zvuk a bohaté hudební emoce i svůj neutuchající interpretační entusiasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla začíná v parukách a bohatých kostýmech a končí v civilních šatech. Bez velké katarze - v poznání, že život není abstraktní konstrukcí ani stoprocentně zdařilým uskutečňováním ideálů, ale souhrnem i výsledkem reálných lidských vztahů.  

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Vivaldiho Arsilda měla premiéru v Benátkách roku 1716. Operní příběh o dvou milujících se, ale na dlouho rozloučených dvojicích, o porušení slibu a selhání i o smíření, o osobním trápení v důsledku státních zájmů, příběh s oblíbenými záměnami postav a se šťastným rozuzlením, se dá vykládat díky době vzniku jako lehce dekadentní svědectví o tehdejší poživačnosti upadajícího, dříve slavného a mocného města, nebo jako pikantní podobenství o lidské povaze, mohl by být také ukázkou typické podoby barokní opery, jakých vznikaly a hrály se v Benátkách desítky a desítky. David Radok však zvolil jedinečné řešení, které ví o všech těchto polohách, ale je jednoznačně svoje  –  od počátku inscenace sice dává najevo, že civilní výklad psychologie postav bude lepší a zajímavější než ulpívání na historických gestech a afektech, nicméně do přestávky víceméně ponechává zároveň dojem, že divák sleduje barokní operu. Až v druhé polovině představení se postavy postupně zbavují nejen svých převleků, ale nakonec zcela i svých bohatých kostýmů a paruk ve prospěch moderních, nadčasově působících šatů; pěvci a tanečníci přestávají zároveň téměř nepozorovaně předvádět a hrát role bájných maloasijských panovníků a panovnic a lidí u dvora a na jevišti začínají čím dál víc připomínat skutečné lidi odhalující své pravé vlastnosti, znázorňovat naši i svou současnost. David Radok nezklamal – poodstoupil od tři staletí starého díla jinak, než se to běžně dělává, nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, naznačující jeho názor, ale ještě stále otevřenou také naší fantazii. Připomněli jsme si, že je mimořádně disponován jak k výkladu moderních oper, tak ke zpřítomnění poetiky italského hudebního divadla 18. století, nutně sofistikovanějšímu. V týmu s ním byli v evidentním souladu výtvarníci Ivan Theimer a Zuzana Ježková, choreografka Andrea Miltnerová a světelný designér Přemysl Janda. Pohrávali si společně s náznaky, s výkladem motivace postav a jejich mimoslovní komunikace, s napětím mezi historizujícím a moderním, s abstrakcí, s užitím sboru jako komparsu, s čistě divadelním prostorem bez iluze reálnosti, s výmluvností a přece nejednoznačností svého výkladu.

Kontext celého projektu má dva momenty hodné zmínění: jen deset let starou moderní budovu Slovenského národního divadla v nové čtvrti ve východní části města na břehu Dunaje, v největším ze tří sálů s akusticky dobrým auditoriem pro devět stovek diváků – komplex jaký lze Bratislavě jen a jen závidět. A pak skutečnost, že tato koprodukce, pokračující později do Francie, měla být původně uvedena v Praze, kde se však na rozdíl od Slovenska na ni nenašly peníze. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tuzemské publikum inscenaci doma mohlo vidět.    

Arsilda, foto Petra Hajská Arsildafoto: Petra Hajská

Hudební složka je pochopitelně jednoznačnější než vizuální, je dána partiturou, dobovými nástroji a již zaužívanými interpretačními postupy. Nevelký orchestr zní kompaktně, náruživě, v detailech nádherně jemně. Výborná byla v titulní roli mezzosopranistka Olivia Vermeulen s dobře vedeným čistým hlasem, zajímavě tmavší mezzosopránovou barvu nabídla Lucile Richardot jako Licea. Mužští představitelé - tenorista Fernando Guimaraes coby Tamese a kontratenorista Kangmin Justin Kim jako Barzane - na sebe upozornili spíše v konkrétních áriích, zejména druhý z nich v úžasně jímavém zpěvu před závěrem opery. Suverénní byla i Lenka Máčiková, svými party adekvátně přispěli i Lisandro Abadie a Helena Hozová. Opera je plná árií, sólisté nicméně zaujali především komplexním uchopením rolí; pěveckou techniku na odiv vystavovat nemuseli a nevystavovali. Po celé tříapůlhodinové představení Václav Luks, podílející se v některých okamžicích na hudbě i od cembala, nepolevil ze svého podrobného a podněcujícího vedení. Se svým instrumentálním souborem nacházel ve Vivaldiho hudbě nespočet tempových a výrazových odstínů, v každém okamžiku vedl zvuk k plasticitě a nepolevující prezentnosti, rozezněl dílo strhujícím způsobem.

Když představení vrcholí, pěvci jsou ve stylizovaném civilu a na jevišti jakoby končí párty. Přes šťastný konec, dvě svatby, tam panuje spíše nostalgie, možná i rozčarování. Václav Luks v té chvíli už není u dirigentského pultu, ale vystoupí na rampu a diriguje odtamtud. Po závěrečném sboru je přidána ještě tklivá árie. Dirigent sedí na patách, jeho střídmá gesta vedou continuo a Lucile Richardot tiše přednáší cosi jako dovětek, možná i modlitbu. Silný moment nečekaně korunující celé skvělé představení.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava a jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.