Vivaldiho Arsilda s Radokem a Luksem mezi barokem a dneškem 

Dávný příběh se postupně stává současným, barokní opera se proměňuje v soudobou. První novodobé uvedení Vivaldiho díla Arsilda, jak je připravili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě režisér David Radok a dirigent Václav Luks, je krásně vyváženým moderním pohledem na historický umělecký artefakt.

Do mezinárodního koprodukčního projektu, který měl premiéru 9. března, vnesl Václav Luks se sólisty a s orchestrem a sborem Collegium 1704 historicky poučený zvuk a bohaté hudební emoce i svůj neutuchající interpretační entusiasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla začíná v parukách a bohatých kostýmech a končí v civilních šatech. Bez velké katarze – v poznání, že život není abstraktní konstrukcí ani stoprocentně zdařilým uskutečňováním ideálů, ale souhrnem i výsledkem reálných lidských vztahů.  

Vivaldiho Arsilda měla premiéru v Benátkách roku 1716. Operní příběh o dvou milujících se, ale na dlouho rozloučených dvojicích, o porušení slibu a selhání i o smíření, o osobním trápení v důsledku státních zájmů, příběh s oblíbenými záměnami postav a se šťastným rozuzlením, se dá vykládat díky době vzniku jako lehce dekadentní svědectví o tehdejší poživačnosti upadajícího, dříve slavného a mocného města, nebo jako pikantní podobenství o lidské povaze, mohl by být také ukázkou typické podoby barokní opery, jakých vznikaly a hrály se v Benátkách desítky a desítky. David Radok však zvolil jedinečné řešení, které ví o všech těchto polohách, ale je jednoznačně svoje  –  od počátku inscenace sice dává najevo, že civilní výklad psychologie postav bude lepší a zajímavější než ulpívání na historických gestech a afektech, nicméně do přestávky víceméně ponechává zároveň dojem, že divák sleduje barokní operu. Až v druhé polovině představení se postavy postupně zbavují nejen svých převleků, ale nakonec zcela i svých bohatých kostýmů a paruk ve prospěch moderních, nadčasově působících šatů; pěvci a tanečníci přestávají zároveň téměř nepozorovaně předvádět a hrát role bájných maloasijských panovníků a panovnic a lidí u dvora a na jevišti začínají čím dál víc připomínat skutečné lidi odhalující své pravé vlastnosti, znázorňovat naši i svou současnost. David Radok nezklamal – poodstoupil od tři staletí starého díla jinak, než se to běžně dělává, nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, naznačující jeho názor, ale ještě stále otevřenou také naší fantazii. Připomněli jsme si, že je mimořádně disponován jak k výkladu moderních oper, tak ke zpřítomnění poetiky italského hudebního divadla 18. století, nutně sofistikovanějšímu. V týmu s ním byli v evidentním souladu výtvarníci Ivan Theimer a Zuzana Ježková, choreografka Andrea Miltnerová a světelný designér Přemysl Janda. Pohrávali si společně s náznaky, s výkladem motivace postav a jejich mimoslovní komunikace, s napětím mezi historizujícím a moderním, s abstrakcí, s užitím sboru jako komparsu, s čistě divadelním prostorem bez iluze reálnosti, s výmluvností a přece nejednoznačností svého výkladu.

Kontext celého projektu má dva momenty hodné zmínění: jen deset let starou moderní budovu Slovenského národního divadla v nové čtvrti ve východní části města na břehu Dunaje, v největším ze tří sálů s akusticky dobrým auditoriem pro devět stovek diváků – komplex jaký lze Bratislavě jen a jen závidět. A pak skutečnost, že tato koprodukce, pokračující později do Francie, měla být původně uvedena v Praze, kde se však na rozdíl od Slovenska na ni nenašly peníze. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tuzemské publikum inscenaci doma mohlo vidět.    

Arsilda, foto Petra Hajská

Hudební složka je pochopitelně jednoznačnější než vizuální, je dána partiturou, dobovými nástroji a již zaužívanými interpretačními postupy. Nevelký orchestr zní kompaktně, náruživě, v detailech nádherně jemně. Výborná byla v titulní roli mezzosopranistka Olivia Vermeulen s dobře vedeným čistým hlasem, zajímavě tmavší mezzosopránovou barvu nabídla Lucile Richardot jako Licea. Mužští představitelé – tenorista Fernando Guimaraes coby Tamese a kontratenorista Kangmin Justin Kim jako Barzane – na sebe upozornili spíše v konkrétních áriích, zejména druhý z nich v úžasně jímavém zpěvu před závěrem opery. Suverénní byla i Lenka Máčiková, svými party adekvátně přispěli i Lisandro Abadie a Helena Hozová. Opera je plná árií, sólisté nicméně zaujali především komplexním uchopením rolí; pěveckou techniku na odiv vystavovat nemuseli a nevystavovali. Po celé tříapůlhodinové představení Václav Luks, podílející se v některých okamžicích na hudbě i od cembala, nepolevil ze svého podrobného a podněcujícího vedení. Se svým instrumentálním souborem nacházel ve Vivaldiho hudbě nespočet tempových a výrazových odstínů, v každém okamžiku vedl zvuk k plasticitě a nepolevující prezentnosti, rozezněl dílo strhujícím způsobem.

Když představení vrcholí, pěvci jsou ve stylizovaném civilu a na jevišti jakoby končí párty. Přes šťastný konec, dvě svatby, tam panuje spíše nostalgie, možná i rozčarování. Václav Luks v té chvíli už není u dirigentského pultu, ale vystoupí na rampu a diriguje odtamtud. Po závěrečném sboru je přidána ještě tklivá árie. Dirigent sedí na patách, jeho střídmá gesta vedou continuo a Lucile Richardot tiše přednáší cosi jako dovětek, možná i modlitbu. Silný moment nečekaně korunující celé skvělé představení.

Petr Veber

Arsilda, foto Petra Hajská

O důvěře a lidských vztazích

Slovenské národní divadlo v koprodukci s dalšími evropskými operními domy vzkřísilo po téměř třech stoletích operu Arsilda Antonia Vivaldiho, jež měla svou premiéru v roce 1716 v Teatro Sant´Angelo v Benátkách. Hudebního nastudování v Bratislavě se ujaly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v čele s dirigujícím a recitativy doprovázejícím Václavem Luksem. Díky hře na dobové nástroje, případně jejich kopie si bylo lze představit, jak asi tato opera zněla v době svého vzniku.

Historické pozadí království kdesi v Malé Asii je pouhou kostrou, na níž je vystavěn obraz tehdejší/dnešní společnosti s její přetvářkou, skrýváním vlastní identity za maskou, či přestrojením, jež umožňuje porušení morálních a etických zásad. Zrada, lež, pravda, důvěra a láska jsou na pozadí libreta zpochybněny. Je možné dát důvěru někomu, kdo nás zradil? Jaké podoby má láska? Je to jen hra, požitek, sobecké potěšení  – jako např. scéna v Dianině háji – nebo tu jde o víc? Proč Arsilda na začátku opery pochybuje o skutečnosti Tameseho lásky (v tu dobu je Tamese jinde jako zahradník a o Arsildinu ruku se uchází jeho převlečené dvojče – sestra Lisea)? Spíše než o historické drama s mnoha brilantními áriemi se zde jedná o psychologickou studii lidské povahy, mezilidských vztahů, zodpovědnosti plynoucí ze společenského postavení.

Opera začíná jako krásná barokní inscenace v dobových kostýmech Zuzany Ježkové, s dobovými tanci (choreografie Andrea Miltnerová), na pozadí střídmé scény Davida Radoka, který společně s výtvarníkem Ivanem Theimerem vytvořil jednoduchý, elegantní a funkční prostor, ve kterém se odehrávají všechna tři dějství. Změny na scéně probíhají jen skrze otevřená a zavřená okna v zadním plánu scény, jejichž pozadí se mění – od oblak, přes krajinu, zahradu apod., v souladu s tím, o co momentálně jde, případně co se v myslích postav odehrává. Pastelové barvy scény evokují interiéry italských paláců a celkové nasvětlení (Přemysl Janda) tuto prostou krásu podtrhuje a je zcela v souladu s na jevišti probíhajícím prostorem a časem. Výtvarně překrásně řešeno je i umístění každé z postav v jednotlivých obrazech (zde vskutku obrazech) na scéně, které často působilo jako mistrovské dílo barokních malířů. V duchu klasické barokní opery proběhnou obě dějství. Teprve po přestávce v dějství třetím dochází k odhalení postav, k jejich obnažení – a to jak skutečném – dvě dámy v barokním prádle, tak psychologickém. V pozadí, postavou neviděn stojí vždy ten, kterého se ono objasnění týká. Vidí jej jen publikum. Deziluzivní závěr všech postav oblečených do dnešní módy, neupravená scéna s rozházenými původními barokními kostýmy, mlha a temnota za otevřenými dveřmi na zadní scéně nedospěli ke katarzi – korunovaci skutečného a pravého krále, jenž je svým lidem oslavován a chválen jako osvícený panovník (čímž by se uzavřel kruh, neboť tato óda se odehraje v začátku opery), ale naopak působili prázdným a bezútěšným, až zvráceným dojmem, který ještě zesílila závěrečná árie Lisey „Běž utěšit nebohou dívku do chmurné temnice“ zhasínající svíce. Zůstane jen tma a rozčarování.

David Radok byl ideálním režisérem této inscenace. Nejde mu o prezentaci vlastní geniality, o násilnou aktualizaci díla na dnešní dobu, či o to ukázat se jako pán inscenace. Vyhnul se laciné stylizaci, která by se nabízela např. jako hra o dnešní digitální době s jejími sociálními sítěmi, ale nechal nás poměrně dlouhou dobu věřit, že se jedná o čistě barokní výklad. O to silněji vyzněl závěr opery. Jako každý skutečný umělec jde David Radok do hloubky díla, studuje psychologii postav a nenápadnou rukou vede a řídí inscenaci až do jejího překvapivě (vzhledem k oběma barokním dějstvím) současného konce. Aby ukázal, že se jako lidské bytosti vůbec neměníme a že se mění jen naše prostředí a masky. Že jakýkoliv útěk před sebou samým, svou podstatou, svým skutečným já, že podvod, klam, přetvářka, momentální, byť velmi příjemný požitek, přinesou ve výsledku jen deziluzi a prázdnotu. Že zrada, byť odpuštěná, tu zůstává jako šrám.

Vivaldiho hudba je neobyčejně působivá, originální, svým způsobem až experimentální, ale veskrze komorní a křehká. Najdeme zde řadu mimořádných árií, kongeniálně souznících s textem. Na do nejmenšího detailu vycizelované hudební interpretaci měl lví podíl Václav Luks se svým souborem, který svými jemnými gesty přímo zpíval, takže by se stačilo dívat jen na jeho ruce a posluchač by věděl, o co v hudbě právě jde. Každý záchvěv, každá nuance, citové pohnutí bylo nejenom slyšet, ale bylo i hudebně prožito. Vynikající bylo i obsazení pěvecké. Lucile Richardot jako Lisea dominovala scéně jak svým nádherně temným mezzosopránem, tak hereckým výkonem s veškerým jeho barokně košatým emočním bohatstvím. To mi naopak trochu chybělo v poněkud civilním projevu Arsildy mezzosopranistky Olivie Vermeulen, která už v první árii naznačuje budoucímu choti, že jí pouhé lichotky nestačí a že svou lásku musí dokázat i po fyzické stránce, zůstává poněkud chladná a v projevu zdrženlivá, což je v barokní opeře trochu na škodu. Zaslouženě velký potlesk sklidil korejský kontratenorista Kangmin Justin Kim jako nevěrný Barzane, zejména v překrásné árii „Prvotní zápal v sobě rozdýchám“, v níž prosí Liseu o odpuštění. Krásnými, rovnými a nosnými hlasy disponují i tenorista Fernando Guimarães jako Tamese a basista Lisandro Abadie jako Cisardo. Sopranistka Lenka Máčiková byla v roli naivní, ale zkušenostech se nebránící Mirindy roztomilá.

Na představení do Bratislavy se vypravila široká divácká obec nejen ze Slovenska, ale i z okolních zemí. Vyprodaný sál Slovenského národního divadla odměnil všechny účinkující dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Doufejme, že se s takto mimořádnými inscenacemi budeme mít možnost setkávat častěji.

Lenka Nota

Sdílet článek: