Příprava inscenace Janáčkovy opery Věc Makropulos na sebe poutala pozornost zájemců o operní dění už od svého počátku. Dirigent Tomáš Hanus s režisérem Peterem Konwitschnym, v hlavní roli Linda Ballová – už jenom tato holá fakta vzbuzovala značná očekávání a kladla mnoho otázek. Když těsně před premiérou dirigent Hanus z inscenace odstoupil, otazníky se ještě zmnohonásobily. Slovenské národné divadlo uveřejnilo k tomuto tématu stručnou, avšak zřejmě výstižnou větu, jíž vzniklou situaci (odložení premiéry o týden) popsalo: „Důvodem je odstoupení dirigenta Tomáše Hanuse od spolupráce na inscenaci pro zásadní rozpor mezi jeho uměleckou vizí a výkonem orchestrálního tělesa ve zkušebním procesu.“ Premiéra Věci Makropulos byla ze soboty 31. října posunuta na pátek 6. listopadu, za pult se postavil druhý dirigent Ondrej Olos. V tištěném programu se jméno Tomáše Hanuse vůbec nevyskytuje. Pro informaci citujeme: „Dirigent Ondrej Olos“. Následují další a další jména účinkujících uzavřená položkou „Na inscenácii spolupracovali: asistenti réžie, …šepkárky, …realizácia titulkov, výpravu vyhotovili…“ Jistě by bylo namístě informovat o Hanusovu podílu na inscenaci nebo se alespoň o jeho osobě zmínit.
Tomáš Hanus úspěšně debutoval v pařížské opeře Bastille roku 2007 jako dirigent Věci Makropulos, o rok později nastudoval tuto operu pro pražské Národní divadlo. V loňském roce hudebně připravil mnichovskou inscenaci Věci Makropulos, na jejímž kritickém vydání ve vydavatelství Bärenreiter Verlag, založeném na brněnské premiérové verzi, se spolupodílel, a již také použilo Slovenské národné divadlo (Universal Edition vychází z verze „vídeňské“).
Dirigent Ondrej Olos, původně druhý dirigent, který inscenaci po Tomášovi Hanusovi převzal, zvládl premiéru a jistě povede uspokojivě také další dvě představení, která v Bratislavě odehrají do konce roku. Nemůžeme však posoudit, nakolik by se hudební složka inscenace Věci Makropulos lišila od premiérového výsledku, kdyby u pultu zůstal Tomáš Hanus. K tomu by bylo bývalo došlo, pokud by byla bývala dodržena smlouva, kterou s divadlem podepsal – tedy, že inscenaci nastuduje stabilní orchestr, jehož hráči se nebudou vyměňovat kus za kus. (Ostatně na jevišti pracoval režisér Peter Konwitschny také jen s jediným obsazením rolí.) Ondrej Olos mohl rozpracovanou hudební složku inscenace za těch pár dní pouze převzít, na vytváření skutečně vlastního pohledu za tu kratičkou dobu jistě nezbyl čas. Bohužel orchestr překrýval sólisty, hrál většinou velmi silně, což mělo neblahý vliv na srozumitelnost textu, a to je v opeře konverzačního typu zásadní problém. Nejvíc utrpěl part Emilie Marty, protože bylo nad síly mladé sopranistky Lindy Ballové, aby ji bylo slyšet i ve střední a hlubší hlasové poloze, jíž je v tomto partu bohatě. Po této stránce nebylo obsazení představitelky tou nejšťastnější volbou.
Obsazení Lindy Ballové je ovšem zajímavým inscenačním experimentem. Režisér Peter Konwitschny vybral mladou představitelku hlavní role a postavil inscenaci na logickém výpočtu Emiliina stáří. V šestnácti letech jí otec Makropulos, alchymista císaře Rudolfa II., nechal vypít elixír na třísetleté mládí, takže po svém třistašestnáctém roce začala znovu stárnout. Setkáváme se s ní, když je jí třistatřicetsedm. Vypadá jako běžná třicátnice, která se obléká i chová mladistvě. Zářivě růžovočervené sportovní botičky, vcelku nenápadné krátičké světlé lehké šaty a pestrý pruhovaný svetřík, zelená taška přes rameno. Tato Elina se chová nenuceně, je viditelně nad věcí, zřetelně ležérní, s ničím si nedělá starosti, nejméně pak se sexem. Svého pravnuka Bertíka Gregora svede hned v právnické kanceláři. K lecčemu ochotná dlouhovlasá blondýna. Pánové se z ní mohou zbláznit, od každého z nich dostane, čeho se jí zachce. Aspoň zpočátku. Když se jí na konci opery začne situace vymykat z rukou, dostane se do úzkých a přestane mít chuť pokračovat ve svém životě bez konce, opije se, kolabuje, setkává se s personifikovanou smrtí. Zůstává na jevišti sama s Kristou, v hledišti se rozžíhají světla a Elina zpívá svou velkou rozlučovací „árii“ nám všem. Do hlediště vstoupí její mužští spoluhráč – pánové, kteří měli chuť ji soudit, a také mužský sbor. Elina podává Kristě recept na nekončící mládí, ale společně tuto ďábelskou (černou!) listinu spálí. Krista ožívá, má chuť se s Elinou pustit do víru života. Obouvá si červené tenisky, které v jejím rozházeném šatníku našla, a obě holčiny odcházejí ruku v ruce z toho zakletého morbidního prostředí, v němž zanechávají nás ostatní.
Režisér dělí s výraznou pomocí výtvarníka Helmuta Bradeho Janáčkovu operu na tři základní části. První jednání, kancelář dr. Kolenatého, je přeplněna registraturou s mnoha písmeny (nejvíce se pochopitelně objevují písmena E a M). Žebřík k ní užívá každá z postav po svém – Elina po něm vybíhá jen tak plná zvědavosti a bujnosti, z listin si dělá papírové vlaštovky a hází je dolů. Druhé jednání probíhá při likvidování této scénografie ve prospěch stěny, která odhalí nevelkou šatnu plnou zrcadel, v níž se diva převléká do civilu. Z příchozích postav se stávají diváci, kteří se při výstupu bláznivého stařečka Hauka-Šendorfa (Ivan Ožvát) mohou potrhat smíchy. Pauza, třetí jednání. Bíle vykryté jeviště, na něm široká manželská postel, Emilie a Prus (Pavol Remenár). Do této soukromé rezidence lze vstoupit jen z po schodech z podpalubí. Ve chvíli, kdy Prusovi oznámí, že jeho syn Janek spáchal sebevraždu, bílé textilní vykrytí padá k zemi a odhaluje černé technické zařízení jeviště. Samozvaní vyšetřovatelé, muži, přicházejí a oblékají si rudé taláry. Krista je v civilu.
Upoutá režisérovo přesné vedení sólistů – muži jsou suverénní osobnosti (všichni sólisté odvedli po všech stránkách poctivou prác i- Ĺudovít Ludha, Gustáv Beláček, Jozef Kundlák), zároveň však vytvářejí šedou maskulinní skupinu, z níž se vymyká jen nedozrálý Janek (Ondrej Šaling). Krista (talentovaná Katarína Flórová) je nebývale akční, zdá se, že její touha po zpívání je silnější než smutek nad smrtí přítele. Peter Konwitschny překvapivě promítá během předehry prehistorii příběhu. Snad tím pomáhá divákům, aby se snáze orientovali, ale zároveň prozrazuje to, s čím by se setkali až v posledním jednání. Prozrazuje konec „detektivky“, protože čapkovské memento „nemá se tak dlouho žít“ se z jeho výkladu Věci Makropulos poněkud vytrácí. Režisér oslabuje historičnost postavy Emilie Marty – třeba záměnou jmen jejích současnic (a že jich za těch víc než třista let bylo!) pěvkyně Strady a dalších, za jména Callas, snad i Netrebko a Grúberová. Připadá mi to jako nadbytečný vtípek. Překvapilo mě, když se v promítaném textu před otevřením opony psalo o tom, že šestnáctiletá Elina Makropulos po požití nápoje zemřela a za čas znovu ožila, zatímco v libretu je zmínka, že byla nějakou dobu bez sebe (tedy v kómatu). Připsala bych tyto nepřesnosti, asi nespravedlivě, nejspíše oběma dramaturgům – Bettině Bartz a Vladimíru Zvarovi (uvedeným v programu jako konepční spolupracovníci a dramaturgové).
V programu k inscenaci mě velmi zaujal Konwitschného článek o svobodě uměleckého projevu nazvaný „Čo je dielo? Čo je vernosť? Čo je vernosť dielu?“ Píše, že skutečně věrné dílu je „muzeální divadlo, mrtvé divadlo“. Připomíná mimo jiné, že heslo „Moja česť je vernosť“ měli na svých dýkách vyryto příslušníci SS. Vychází především z Brechtova pohledu na divadlo a říká, že „Divadelné oživenie starého diela je v podstate preklad do iného jazyka.“ a cituje Brechtovu věcnou větu: „Ten kto vie, to aj smie.“ Úvahu uzavírá opět Brechtovými slovy: „Divadlo nie je služkou básnika, ale spoločnosti.“ Režisérovo tvůrčí kredo nemůže být vyjádřeno jasněji. Jeho Věc Makropulos je dílem bytostného divadelníka. Vrství za sebou výrazné situace, do nichž vtahuje jednající postavy, způsobuje, že se chovají přesvědčivě, čitelně pro diváky. Vznikla inscenace zbavená nadměrného patosu a muzeální pompy. Samozřejmě tímto výkladem Peter Konwitschny poněkud zplošťuje katarzi příběhu, vidí ji očima, které před smrtí upřednostňují život, byť by měl trvat už jenom chvíli.
Závěrečné děkovačce premiéry vévodí velký fotoportrét dirigenta Tomáše Hanuse. Kdo nezná pozadí vzniku inscenace, snad ani netuší, o koho jde. Po chvíli přinášejí portrét nepřítomného režiséra Petera Konwitschného. Zvláštní premiéra. Přidejme ještě detail z přípitku po premiéře, na který nikdo z účinkujících nepřišel. Ve Slovenském národném divadle momentálně nevládne nejlepší atmosféra, zdá se.
