Skutečnost, že se Janáčkova Věc Makropulos už v rakouské metropoli hrála, ale do Vídeňské státní opery se dostala až nyní, svědčí možná o konzervativnosti vedení tohoto divadla. Že se tam však s tímto dílem jako debutant dostal už ve čtyřiatřiceti dirigent Jakub Hrůša, svědčí naopak o jejich prozíravosti. Inscenace měla několik dní po premiéře při třetím z pěti prosincových představení (18. 12.) velmi dobrou podobu a průběh a u publika v zaplněném hledišti vynikající ohlas.
Je zřetelné, že orchestr asi přece jen při svých operních večerech častěji hraje vedle klasicismu především romantický a pozdně romantický repertoár a že mu je bližší bohatý, krásný a měkčí zvuk, než jaký v ideálním případě patří k sršatému a nenapodobitelnému Janáčkovu slohu, hraje však přesně, tvárně a kompaktně, což jsou hodnoty, které se k Janáčkově hudbě mohou přidat – a nejsou na škodu. Jakub Hrůša, očividně a určitě ne bez důvodu hodně soustředěn k orchestru, provádí hudebníky komplikovanou proměnlivou partiturou s neutuchající pozorností, s jasnou představou a zřetelně projevovanými záměry. Možná je zvuku někdy hodně, ale k Janáčkovi to patří – orchestrální složka často doříkává něco k tomu, co se zpívá; žije vlastním životem. Pěvci to ovšem nemají jednoduché. Musí se prosadit, a to nejen ryze akusticky, ale také dramatickou přesvědčivostí. Pokud se vídeňský operní orchestr od premiéry pro něj neznámého a ne zcela obvyklého díla dobral rychleji větší jistoty, zpěváci působili opatrněji.
Češtinu vlastně zvládli obdivuhodně, i když jim samozřejmě je rozumět podstatně hůře než rodilým mluvčím. Výhodu měl mezi ostatními jen slovenský tenorista Ľudovít Ludha. Představitelka Emilie Marty, americká sopranistka Laura Aikin, během večera s příběhem jakoby postupně rostla. V prvním dějství působila herecky i hlasově nepříliš zajímavě, nebylo jí na jevišti plno. V „divadelním“ dějství také nebyla tou skutečnou obletovanou divou, ve finále však její postava příběhu už dominovala a dostala správný rozměr – plnokrevný, velký, přesvědčivý, věrohodný, dojemný, očistně tragický. Může to být záměr. Laura Aikin pojímá hrdinku civilně, není to od počátku žádné monstrum, a teprve v závěru zvýrazňuje poselství, které jí Karel Čapek dal do vínku a které Janáček s takovou empatií zhudebnil. Také asi sama ani není tak extrovertním typem. Její Emilia Marty má ovšem jedno velké plus: part je skutečně zpíván. Nejsme svědky výkonu odpovídajícího pozici pěvkyně na vrcholu či lehce za ním, v němž je třeba si pomáhat deklamací a v němž některé tóny už nejsou stoprocentně zvládnutelné a zvládané, ale jsme svědky výkonu vokálně zralého a přitom krásného, zejména ve vypjatém vrcholu dokonce ve vší dramatičnosti a realismu opravdu kantabilního.
Režisér Peter Stein se scénografem Ferdinandem Wögerbauerem zůstali u obvyklého vizuálního ztvárnění této opery. Kancelář, divadlo, hotelový pokoj, kostýmy odpovídající době… Je to sympatické a uspokojující. Emilia Marty v závěru skutečně umírá, v té chvíli janáčkovský patos jasně vystupuje do popředí a působí. Režie se nicméně celkově nedobrala pronikavé charakterizace postav a tak silných okamžiků pravdivosti, při kterých by běhal mráz po zádech. Barytonista Markus Marquardt tak Jaroslava Pruse hraje a zpívá opatrně, jako staršího muže, a nepřesvědčí příliš ani v okamžiku, kdy se dovídá o smrti syna. Ani Ľudovít Ludha nedává Albertu Gregorovi mladistvou výraznost a vášnivost. Obsazení, v němž dále figurují Thomas Ebenstein, Wolfgang Bankl, Margarita Gritskova či Carlos Osuna, je nicméně vyvážené. Jen tenorista Heinz Zednik v roli Hauka-Šendorfa bohužel už nemá dost hlasového temperamentu na požadovaný dojemný chvilkový přerod, proměnu starého člověka pod vlivem vzpomínek… Loňská brněnská inscenace režiséra Davida Radoka, do hloubky přesná, promyšlená a uhrančivě pravdivá, zůstává pro Věc Makropulos nepřekonaným ideálem. Pro základní uvedení díla do repertoáru Vídeňské státní opery a tím do povědomí dalšího, nového okruhu publika ovšem i Peter Stein udělal hodně. A Hrůšova práce na hudebním nastudování, zejména způsob, jímž donutil orchestr v „Haus am Ring“, operním domu na okružní třídě, aby se do hloubky a s úspěchem zabýval něčím novým, je průkopnická a hodna obdivu.
