Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.
Ne o mnoho lépe byl obsazen do role Přemysla Richard Haan, avšak jeho pěvecký výkon byl vyrovnaný a hlas, byť poněkud rozvibrovanější, zněl teď více „vpředu“ než bývávalo dřív jeho zvykem. František Zahradníček se vypracovává ve stále výraznějšího Chrudoše (zpívá jej také v Národním divadle) a jeho výstupy s Krasavou přispěly k osvěžení inscenace. Krasavu ztělesnila Valeria Vaygant herecky i pěvecky na dobré úrovni, často jí však nebylo rozumět. Lutobor (Pavel Vančura), Šťáhlav (Jan Ondráček) a Radmila (Kateřina Jalovcová) se zhostili svých úloh spolehlivě, stejně jako ženská část kvarteta Ženců Soňa Godarská, Lucie Vagenknechtová a Jana Kubicová, Jaroslav Kovacs měl se svým tenorovým partem potíže. Martin Matoušek byl možná v indispozici, jeho výkon v roli Radovana byl těžko akceptovatelný.
Milan Kaňák vedl představení klidnou dirigentskou rukou, převažovala pomalá slavnostní tempa. Ve stadické scéně se mu velmi dařilo zdůraznit poetičnost a jistou vylehčenost výjevu. Orchestr a sbor byly nejstabilnějšími složkami představení. Inscenaci režírovala Andrea Hlinková ve výpravě Josefa Jelínka. Obojí bylo připomínkou tradicionalistických inscenací uplynulého století, vrátili se ke scénickým poznámkám Bedřicha Smetany. Pro tentokrát zpívali Ženci na jevišti a paradoxně usilovali o více méně realistické zpodobení polních prací (kosa, hrábě).
Den poté, 13. října, se konala druhá premiéra Smetanovy Prodané nevěsty v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Jak se ukázalo, tady bylo hudební nastudování (Mario De Rose) a hudební provedení (týž) nejslabším článkem inscenace. Tak hudebně nekompatibilní představení aby pohledal. Dirigent se vyznačoval tím, že neusiloval o hudební frázování odpovídající Smetanově hudbě, nevystavěl hudební složku inscenace, zjevně neuvažoval ani o záměrném propojení či odstínění jednotlivých hudebních čísel. Orchestr mu hrál nedbale. Mario De Rose si nevšímal problémů v souhře orchestru s jevištěm a dokonce jeho stereotypní dirigentská gesta neoživily ani vyslovené kolize v partech pěvců (zejména duet Jeníka s Mařenkou Tak tvrdošíjná dívko jsi a obtížný sextet Rozmysli si, Mařenko), intonační nepřesnosti mu byly, zdá se, lhostejné. Myslím, že jsem takto netečný dirigentský výkon nikdy nezažila. Operní dirigenti bývají velkými bojovníky o zachování hudební kontinuity představení, upozorňují sólisty, že nezpívají to, co by měli, a pomohou jim, aby se znovu „chytili“, neřešitelnou situaci v nejhorším případě „odklepou“ a začne se znovu. Mariovi De Rose slyšitelně chybí cit pro Smetanovu hudbu, obecněji řečeno: chybí mu cit pro českou hudbu. Tento pán je generálním hudebním ředitelem operního souboru Jihočeského divadla.
Sólisté: Mařenka v podání Kateřiny Špilauer Hájovské měla průrazný soprán, který však, bohužel, nepokrývá výšky, jichž je k zazpívání této role zapotřebí. Stejně je na tom představitel Jeníka Peter Malý, jehož největší předností je vysoká štíhlá postava. Kecal Davida Nykla je snad (alespoň prozatím) patrně omylem v jeho kariéře, protože pěvec předvedl rozbitý, chvílemi až neznělý hlas, jímž nezvládal rozsah role. Intonačních problémů bylo u všech zmíněných nepočítaně. A tak nejkvalitnějšími výkony byly Esmeralda Kristýny Vylíčilové, Principál Michaela Robotky i Vašek Martina Javorského. „To je trochu málo, za tak mnoho lásky…“, říká Jeník Kecalovi…
Režii večera měl mladý režisér Marek Mokoš. Jak už to tak někdy bývá, měl určité nápady, jimiž chtěl vytvořit soudržnou koncepci, ale byly buď málo čitelné nebo nedostatečně propracované. Ústřední idea inscenace: „Konzum verzus tradícia“. Během předehry měl Kecal proměnit ryzí venkovany oblečené do náznaku krojů v konzumní globální společnost (organizovaný zmatek s velkými krabicemi). V závěru se venkované znovu oblékají do náznaku krojů (prý díky osvícenému Jeníkovi, který „prichádza z veľkého sveta“). Komediantská scéna je v rádoby provokativně luxusním televizním balení. V programu jsem si také přečetla, že u ní „Ľudia pozerajú na jednej strane veľkú show, no reagujú rozne.“ Možná z pohledu režiséra to tak opravdu bylo, divák však reakce venkovanů nemohl vidět, protože se všichni krčili za tančícím baletem v pozadí jeviště.
Scénografie Andreje Ďuríka s otočnými mansiony má připomínat České Budějovice. Je záměrně černo-šedo-bílá a pro intimnější scény se přivírají dvoukřídlá černá vrata. Scéna je zahlcena prázdnými krabicemi, které nejsou funkční, občas spíš překážejí. Přepestré kostýmy Tomáše Kypty viditelně slouží režisérovým záměrům, jak to má být. Charaktery postav jsou naznačené, režisér se snaží o fyzické interakce mezi nimi, balet používá někdy jako televizní stafáž (servírování lahvového piva apod.).
Smetanovský víkend nepotěšil. Náš operní bard je pro nás příliš obtížný.
