Simon Boccanegra o politické moci dříve a dnes

Opera Flandry v Antverpách a Gentu uvádí každou sezonu jednu operu Giuseppe Verdiho, tento rok je na programu Simon Boccanegra. Vzhledem k tomu, že Verdi napsal 26 operních děl, tak má antverpská opera na mnoho let postaráno. Když už jsme u těch čísel, je zajímavé, že Verdi se hraje mnohem více než Mozart, v posledních pěti letech to bylo šestnáct tisíc představení, tedy asi o pět tisíc víc než Mozartových oper. Melodramatická náplň verdiovských libret v tom asi hraje důležitou roli. V žebříčku popularity Simon Boccanegra určitě nekonkuruje třeba trilogii popolare (Rigoletto, Il trovatore, La traviata), bylo to vidět už na premiérovém představení, sál nebyl zcela zaplněn.

V Boccanegrovi – pomineme-li otcovskou lásku – je v příběhu důležitější politická moc než milování. Jedny přední belgické noviny měly dobrý nápad a pozvaly na generálku opery tři poslance tří různých politických stran, aby s nimi na celé straně novin prodiskutovaly podobu mocenské politiky ve 14. století a dnes. Možná je to dobrá idea i pro české politické představitele.

Simon Boccanegra, foto Annemie Augustijns

Simon Boccanegra neměl po své premiéře v roce 1857 v Benátkách žádný úspěch, Verdi byl zklamaný a vrátil se k tomuto dílu až po dvaadvaceti letech, Piaveho dost obtížně pochopitelné libreto společně s Boitem přepracoval a právě jedna z přidaných scén, kde v senátu dóže Boccanegra nabádá rozhádané strany ke svornosti, opravdu zapůsobila. Toto zpívané drama se odehrává v době renesance v Janově, ale děj o zranitelnosti politických a lidských ideálů je myšlen pro současnost a i budoucnost.     

Německý režisér nové generace David Hermann v Opeře Flandry dříve zklamal svým pojetím Kouzelné flétny, ale tentokrát vše napravil, Simon Boccanegra, trochu zkrácený, je hudební divadlo téměř se vším všudy. Hermann vyzdvihl mocenský boj a snahu o jeho vyřešení, ale i ponurost děje a tragické rozuzlení. Boccanegrova dcera je představena jako postava biblické Marie z renesanční malby. Symbolika pomáhá lepšímu pochopení děje a mohutná výprava Rakušana Christofa Hetzera se hbitě mění na otáčivém pódiu.

Simon Boccanegra, foto Annemie Augustijns

Stejné štěstí měla dramaturgie opery i s výběrem sólistů. Italský baryton Nicola Alaimo sice trpí nadváhou, ale jinak mu nelze nic vytknout. Uvedl se spoluprací na italských festivalech s Albertem Zeddou a Ricardem Mutim a v MET si zazpíval v Simonu Boccanegro Paola s Jamesem Levinem. Možná ještě přesvědčivější byla řecká sopranistka Myrto Papatanasiu jako Amelia Grimaldi. Krásně zabarvený bas má Číňan Liang Li (Jacopo Fiesco) a i menší role byly zcela v pořádku. Alexander Joel je sice víc doma v Covent Garden, ale i v Antverpách a Gentu je pravidelně za dirigentským pultem jako první hostující dirigent. Orchestr – zejména smyčce – upoutal jak v lyrických pasážích, tak v dramatických fragmentech. Zvláštní pochvalu si zaslouží sbor opery, na tak vysoké úrovni jsem ho ještě neslyšel.

Za zmínku stojí, že Opera Flandry je společně se Scalou, Covent Garden a operami v Houstonu, Stuttgartu a Lyonu v nominaci Opera Awards, které pořádá britský odborný časopis Opera. Tentokrát bylo na longlistu dvacet tisíc nominací, mezinárodní porota vybrala finalisty. Nás může těšit, že mezi nimi je v kategorii Nejlepší nová produkce Janáčkova Věc Makropulos (v režii Kornela Mundruczo a za hudebního vedení Tomáše Netopila ji uvedla Opera Flandry v září minulého roku) a v kategorii Světová premiéra opera Mirka Srnky South Pole (Bayerische Staatsoper, Kirill Petrenko). International Opera Awards budou vyhlášeny v londýnském Coloseu v květnu, tak držme palce.

Sdílet článek: