Opera Juliette nekončí jednoznačně. Skladatel a současně i autor libreta Bohuslav Martinů nechává pootevřené obě dvě protichůdné možnosti: buď se Michel ze svého snění probudí, nebo ne. Buď se vrátí do reality, nebo se rozhodne, že zůstane už natrvalo mimo ni. Režisérka nové inscenace pražského Národního divadla Zuzana Gilhuus naznačila – soudě podle první premiéry 24. března – spíše druhou možnost. Ale možná, že vlastně o výsledek ani tolik nejde; vždyť smysl celé surrealisticky absurdní fantazie spočívá určitě mnohem víc (nebo téměř úplně) už v jejím průběhu než ve vyústění.
Zdá se skoro neuvěřitelné, že toto geniální a neopakovatelné dílo, v němž jsou děj a hudba v tak magické symbióze, nastudovali nyní v Národním divadle teprve počtvrté v historii, více než celé čtvrtstoletí od premiéry poslední inscenace. Mezitím byla ovšem v metropoli k vidění, díky hostům, Pountneyho britská inscenace. A Julietta se mezitím dávala také v řadě bližších i vzdálenějších divadel – od Brna přes Görlitz až po Paříž, přičemž v Londýně k tomu ještě koncertně. Město bez paměti, prodavač vzpomínek, kancelář snů, dívka přelud, společná – alespoň podle jména – všem snícím… to jsou v každém novém divadelním ztvárnění podněty umožňující mimořádně široké spektrum asociací, pocitů, obrazů a výkladů, širší než u mnoha jiných oper.
Zuzana Gilhuus, Slovenka žijící v Norsku, je pro pražskou inscenaci autorkou režie i scénografie. Hlavní vizuální nápad prezentuje v prvním dějství, kdy nereálné městské prostředí zhmotňuje do podoby jakéhosi bazénu s rostlinami, čtvercového, záhadného, bílého. V druhém jednání, odehrávajícím se v lese, je celá tato plocha nepříliš vděčně vyzdvižena do značné výše na sloupech tvořících snad jakoby kmeny stromů. Hraje se nahoře i dole. Ve třetím dějství, v úřadu, pak z původní plochy zůstává už jen visící torzo, připomínka, jedna hrana, zatímco uvolněný hrací prostor, v podstatě prázdný, je teprve zde zvětšen a prohlouben. Operou prochází jako jediný reálný scénický prvek ve všech třech dějstvích jen klavír – bílé křídlo, na které se ale nehraje. A motiv schodů visících ve vzduchu, které na počátku nenaznačují vlastně nic a teprve v závěru se zjevují jako možná cesta, ambivalentně otevřená do světa snů – a nebo případně naopak k odchodu z něj. Záleží na divákovi, kam bloudícího Michela nechá jít.
Dívka Julietta – v závěrečném dějství zpívající, slyšitelná, ale nedosažitelná – zůstává už důsledně nezobrazena, stejně jako dveře, za nimiž nic není. A motiv šedivých postav, o nichž se hovoří a zpívá, motiv šílenců, těch, kteří se rozhodli ve snu navždy zůstat, tedy motiv, který může opeře přidat na tajemnosti, hrůznosti či alespoň závažnosti a který může naznačit vyústění příběhu, není tentokrát vizuálně využit…
Pokud se týká režie, fantazijnost či fantasknost a nereálnost je nejzřetelnější a nejpůsobivější v prvním jednání; v posledním už je nápaditosti a skutečného surrealismu mnohem méně. Pokud je námětem opery Juliette hledání ženského ideálu, možná jen vidiny, případně existenciální nejistota snění, a pokud k této opeře stejně tak patří (či má patřit) vytvoření prostoru pro básnivé obrazy provokující filozofování o nezastupitelnosti paměti a vzpomínek, pak je tato její konkrétní divadelní podoba čím dál víc k závěru skoro až příliš reálná. Názor a tvůrčí rukopis i atmosféru nicméně má.
Martinů své první skutečně vrcholné dílo, komponované na surrealistickou francouzskou divadelní předlohu Georgese Neveuxe, naplnil na konci třicátých let zneklidňující, barvitou, obrazivou, vášnivou i snovou, velmi sugestivní, hodně osobní hudbou, do níž jistě promítl své vlastní touhy a v níž později tím spíš nacházel odraz svých vlastních tužeb. Koncipoval Juliettu aneb Snář velmi symfonicky. Jsou v ní slyšet stylové a zvukové výdobytky jeho předchozích let i náznaky mnohého z toho, k čemu v invenci i instrumentaci došel naplno o pár let později. Je v ní patrná počínající syntéza neoklasicismu a neoimpresionismu, mistrovská kompoziční fantazie, divadelní cítění. Za pultem orchestru Národního divadla to vše rozezněl dirigent Jaroslav Kyzlink v propracované podobě do poměrně hutného, spíše dramatického a konkrétního než jen snově lyrického základu. Koresponduje to i s pěveckým pojetím obou hlavních postav v podání prvního premiérového obsazení – Alžběta Poláčková je vokálně skvělá Julietta, krásně a jistě zpívající. Ovšem bytost nikterak éterická, ale spíše skutečná mladá žena. A knihkupec Michel – při své záhadné pouti za dívčím zpěvem, který už zde někde v minulosti snad zaslechl, čelící podivným situacím i podobně nepochopitelným vrtochům Julietty? Ten je se skvělým hlasem a až romanticky italským projevem tenoristy Petera Bergera spíše hrdinou než snílkem, spíše obětí vášně než tápajícím nešťastníkem. Oba protagonisté jsou v daném výkladu díla výborní. I všichni ostatní dělají ve svých rolích společnému dílu čest – Ondřej Koplík, Petr Levíček, Vladimír Chmelo, Luděk Vele, Ivan Kusnjer, Yvona Škvárová, Alžběta Vomáčková, Lucie Hájková…
Julietta měla premiéru v Národním divadle 16. března 1938 pod Talichovou taktovkou. Byla tehdy velkým úspěchem – a na své síle do dnešních dnů nic neztratila. Nyní jde ovšem o hodně: aby oslovila publikum, které v současnosti k českým operním klasikům vůbec nesměřuje v zástupech a s očekáváním, ale spíše už jen po jednotlivcích. Tvůrci nynější inscenace pro to poctivě a bez schválností udělali, co mohli.
