pátek, 7. červenec 2017

Kodaňský jevištní virvar

Napsal(a) 

Poslední premiérou sezony byly v kodaňské královské opeře Hoffmannovy povídky Jacquesa Offenbacha. Inscenace režiséra Stefana Herheima vznikla v koprodukci s Bregenzským festivalem, kde byla uvedena v roce 2015 (tehdy za účasti Pražského filharmonického sboru).

Offenbachova nedokončená opera poskytuje inscenátorům materiál k dotvoření, protože neexistuje žádná verze poslední ruky a její zamýšlená autorská podoba je předmětem dohadů. Herheim s dramaturgem Olafem Schmittem toho využili k naprosto odvázané úpravě směřující k zdůraznění režisérovy myšlenky o živočišnosti člověka – bez Schlémila, bez Pitichinaccia, bez návratu do Lutherovy hospody. Bohužel tím ale notně utrpěla srozumitelnost už tak složitého fragmentárního syžetu, násobená travestií Herheimových hrdinů, z nichž všichni vystřídají mužské i ženské kostýmy, přičemž některé role jsou (víc než je u inscenací této opery obvyklé) různě seskupeny nebo přiděleny více interpretům, resp. dvojníkům.

Herheim je krajně cynický – všechny ženy jsou prodejné a všichni muži násilníci, přičemž ženy i muži si svými převleky tyto role vyměňují. Člověk v této koncepci nesleduje nic jiného než ukojení svých pudů. Tato vize člověka je depresivní – režisér z ní nenabízí východisko, pouze jako by byl jejím pozorovatelem, ve skutečnosti ji však vytváří. Své panoptikum lidské komedie v prologu uvádí ve stylu meziválečného kabaretu, který je ostatně pro režiséra obsedantní téma, s nímž pracuje i v podobně temných inscenacích Lulu či Rusalky: opilá Stella (muž v dámském prádle) zde schází z monumentálního schodiště zabírajícího prostor celého jeviště a s prvními tóny opery prudce padá a kaskadérským výkonem se kutálí až dolů. Sbor (ženy v mužských smokinzích, muži v dámských šatech) přihlíží, „divák“ z hlediště (pozdější Lindorf) zasahuje. Chytrá scénografie umožňuje vzápětí rychlou proměnu v hospodu. Kabaretiéry jsou zde Nicklausse i Hoffmann, který má kolem sebe samé dvojníky (všichni studenti mají identické masky a jsou od něj k nerozeznání). Je snad celá opera pouhou jeho halucinogenní introspekcí?

Ačkoli bujará nečitelná režijní koncepce stěžovala přijetí inscenace, excelentní hudební interpretace povznášela. Orchestr kodaňské opery v posledních letech soustavně dokazuje své výjimečné kvality a nejinak tomu bylo i pod vedením Frédérica Chaslina, který vedl orchestr k stylovému provedení, spíše se vyznačujícího lehkostí a svěžestí, což poněkud kontrastovalo s makabrózní atmosférou režie. Ve stejném duchu podal svůj výkon perfektně sezpívaný sbor kodaňské opery. Ze sólistů byli nejpřesvědčivější Gidon Saks v mimořádně náročném partu spojujícím role Lindorfa, Luthera, Coppelia, Mirakla a Dapertuta, a Sophia Brommer jako klokotající Olympia, jejíž výkon působil lehce a světle i ve vysoké poloze. Roli Antonie převzala Gisela Stillle. V titulní roli přesvědčil maďarský tenorista Zoltán Nyári s pružným barevným hlasem. Stačilo zavřít oči a poslouchat.

Nejnovější od Rudo Leška

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.