Norimberské divadlo přivezlo na festival Janáček Brno 2016 inscenaci, která operu Z mrtvého domu vykládá skutečně velmi současně. Jsou to drsné výjevy, temné, naturalistické, doslova krvavé. V Janáčkově expresivní hudbě je ovšem i trocha romantismu a dost soucitu. A ty se při jediném pohostinském brněnském představení (12. 10.) jaksi vytratily.
Expresivita k Janáčkovu poslednímu opernímu dílu patří, hudebně i divadelně v něm dospěl už hodně daleko. Našel dramatickou zkratku pro kaleidoskop otřesných příběhů a pro tvrdost prostředí věznice či gulagu, kde jsou vyprávěny; použil značnou strohost, údernost a zvukovou příkrost, ale nalezl tóny také pro bolest a beznaděj a nakonec ovšem střídmě i pro katarzi a naději. Dirigent Marcus Bosch v čele orchestru Státního divadla Norimberk v souladu s celkovou atmosférou a vyzněním podmaloval a podpořil bezcitnost a bezútěšnost i bizarní křečovitost zábavy vězňů, ale kontrastní záchvěvy něčeho pozitivního, stejně jako opravdové dramatické vrcholy, nechal stranou či plně nevyhmátl. Hraje se zhruba sto minut bez přestávky, bez přerušení, bez přestavby. Opera získává a má opravdu silnou působivost, nenechá vydechnout. A to ani v závěru. Trestanci sice zpívají o svobodě a politický vězeň Gorjančikov (zranitelně působící Kay Stiefermann) se dozvídá, že bude propuštěn. Těší se, že se z tohoto přízračného světa dostane „v nový život“ – avšak byl to v této režisérské verzi asi jen velitelův krutý žert: vzápětí je totiž (v rozporu s libretem) lhostejně zastřelen a bezútěšný, marný život v káznici jde dál…
Mrtvol je v této inscenaci na jevišti ostatně víc než dost, stejně jako krve, hadrů, špíny a odpadků. Režisérovi Calixtu Bieitovi a dalším z jeho týmu ovšem nutno přiznat, že všemi dostupnými prostředky opravdu stvořili prostředí dostatečně sugestivní – odpudivé, depresivní, kruté a otřesné. K německému divadelnictví takový styl patří, avšak přehnané nebo nesnesitelně šokující norimberské představení přece jen naštěstí není. Že k výhradně mužskému vězeňskému světu patří oplzlost a brutalita, je nicméně jasné. Publikum je s těmito stránkami konfrontováno v bláznivé a orgiastické divadelní pantomimě – a ještě víc ve scéně do krve znásilněného chlapce Aljeji (mladě a jemně působící Cameron Becker) – víc než dost.
Sbor a sólisté tvoří v propracované a věrně naplňované režii a choreografii jednu masu ztroskotanců, zoufalců a ničeho se neštítících násilníků; z hudby a z dění na scéně, působícího velmi přirozeně, vyrůstají monology několika jménem označených postav plynule a ústrojně. Tilmann Unger a Edward Mout (Luka Kuzmič a Skuratov) a zejména Antonio Yang (jako Šiškov) byli pěvecky i herecky se svými rolemi srostlí. Různou úroveň vyrovnávání se (nebo zápasení) s češtinou netřeba jmenovitě zmiňovat, cizincům je třeba vždy vyjadřovat spíše obdiv, s jakou oddaností a profesionalitou se snaží zachytit a předat potřebnou deklamaci a dikci – a nejinak je tomu i zde.
Vizuálně výrazným prvkem této inscenace je dvouplošník, letadlo spuštěné v určitém okamžiku z provaziště a v závěru zase mizící směrem nahoru. Protože je v tištěném českém programu užit pro zachycení obsahu a děje opery klasický text odpovídající libretu, hovoří se tu samozřejmě o orlu, který – vězni zachráněn a uzdraven – odlétá v závěru za svobodou. Pokud inscenátoři místo ptáka užili obrovitý stroj, je to vcelku nadbytečné, spíše jde jen o ozvláštnění inscenace, o které se pak dá psát a hovořit jako „o té s letadlem“. Jiný smysl to nedává a hlubší symboliku to nemá, ale protože tvůrci odolali možnému pokušení přesadit operu někam úplně jinam v prostoru i v čase, není třeba jim letadlo příliš vyčítat. Není nutné, aby zrovna u něj divák ve snaze zachytit své pocity z opery a jejího výkladu nějak dlouho ulpíval…
Letošní festival otevřela Carsenova skvělá, starší, klasicky moderní inscenace Káti Kabanové. Jevištní podoba, kterou už před brněnským souborem hrála různá evropská divadla, podoba, která je proto záslužným seznámením tuzemského publika se světovým uměním, ale pro některé zasvěcené mohla být z dřívějška už dostatečně známá a nyní tedy nijak překvapivá. Na rozdíl od ní bylo norimberské hostování aktuálním seznámením se současným, poměrně kontroverzním přístupem. Bylo pohledem k sousedům do Bavorska na případ, kdy se Janáčkovo konkrétní dílo stává předmětem výrazné režisérské invence s posunem divadelní poetiky směrem k pólu současnosti, poetiky zejména díky filmu stále více otevřenější explicitnímu znázorňování těch horších stránek lidské povahy. S posunem tam, kde Janáček se svou hudbou, se svou estetikou a svým dramatickým cítěním už není autenticky „doma“ – tedy na samu hranici přijatelnosti, pro někoho možná už i za ni.
