Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvědčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.
Úspěšným koncem začínám záměrně, protože radost z vykonaného díla, vzájemná podpora a fandovstí bylo to, co především létalo včera při závěrečném standing ovation vzduchem téměř zaplněného sálu Janáčkova divadla, nebo aspoň tak jsem to od nás všech vnímala já. Samotná inscenace se pro mě zařadila – stejně jako Osud sám – mezi to, co se v brněnském kontextu posledních skvělých sezon spíše nepovedlo.
Libreto Osudu líčí – na Janáčka nezvykle umělým, stylizovaným poetickým jazykem – příběh skladatele Živného, múzy Míly a jejich vášnivé osudové lásky, kterou zničí šílená Mílina matka. O problematičnosti libreta a celého děje jsme psali v rozhovoru s režisérem inscenace Robertem Carsenem (čtěte zde), proto se v tomto textu spokojíme jen s konstatováním, že třetí dějství se odehrává o patnáct let později, kdy Živný vypráví svůj příběh studentům konzervatoře, že i v Osudu, především v ansámblových scénách, najdeme potutelný Janáčkův svéráz a vtip a že se závěrem opery jsou dvě ze tří hlavních postav mrtvé, jedna omráčená úderem blesku.
Inscenátoři si vystačili s jednoduchou otevřenou scénou auly konzervatoře, která se ve druhém dějství změní na salonní domácí prostředí. Svou roli tak sehrává kontrast prázdnoty prostoru s živým ansámblovým a sborovým děním prvního a třetího dějství a s komorním dramatem dějství druhého (komorní co do počtu postav, nikoli co do formy a obsahu).
Robert Carsen chtěl zřejmě podat divadelně věrohodný výklad přebujelého dramatu. Dařilo se to v momentech, kdy měl k tomu dobré spoluhráče, tzn. když jeviště zaplnil pohybově i pěvecky tradičně skvělý sbor (sbormistři Pavel Koňárek a Valeria Maťašová) a výborní představitelé menších rolí (Daniela Straková-Šedrlová, Jan Šťáva, Lukáš Bařák, Ondřej Koplík nebo Jarmila Balážová a Marta Reichelová) – díky nim se na jevišti hrálo hudební divadlo, které bylo radost sledovat a poslouchat. Civilní, živé, uvěřitelné herectví. Zároveň je pravda, že hromadné scény prvního a třetího dějství patří v rámci celé opery k těm vydařenějším (dobře v nich fungoval orchestr pod vedením Marka Ivanoviće, i když mi někdy scházela větší plynulost a šíře frází).
Časový posun patnácti let mezi začátkem a koncem opery Carsen „vyřešil“ tak, že na jevišti byli dva Živní – mladší a starší. Tito dva Živní byli ovšem na jevišti většinu času zároveň, jeden v roli pozorovatele, druhý jako aktér, a naopak. Střídali si repliky (navzdory libretu) a podporovali se v projevech hysterie, lepší pojem pro přepjaté vystupování obou pánů tenorů (Enrico Casari a Philip Sheffield) nemohu pod čerstvým intenzivním dojmem najít. Přehnaná sebedrásavost jim bohužel většinu času nedovolila vypustit ze sebe příjemně poslouchatelný tón a zhruba totéž se dá říct o představitelce Míliny matky Natasche Petrinsky. Samotná Míla Alžběty Poláčkové měla v téhle mele druhého dějství hodně těžkou úlohu. Ustála ji se ctí, ale jak kdyby na ni Carsen ve své koncepci trochu pozapomněl. Z femme fatale s neodolatelnou silou osobnosti se stala jemná, skoro až nesmělá a ustrašená mladá dáma. Škoda nevyužitého potenciálu.
Zatímco v některých místech Carsen předepsané drama výrazně eskaloval (několikrát roztrhaná partitura mladším i starším Živným a výstupy na způsob Petra Čepka v Trháku pánů Smoljaka a Svěráka), jindy měl zase potřebu je mírnit. Mně osobně jeho režijní koncepce k lepšímu pochopení nijak nepomohla a kdybych měla postavit vedle sebe Carsenův Osud s dva roky starou ostravskou inscenací Jiřího Nekvasila, musela bych ve svém celku víc ocenit Ostraváky, především díky výrazně menším kvalitativním disproporcím mezi hlavními postavami a zbytkem osazenstva (jeden Živný Martina Šrejmy byl mnohem lepší než oba dva brněnští Živní dohromady).
Těžko říct, co všechno se dá z Osudu vykřesat. Max Brod napsal Janáčkovi, že jen zázrak nebo geniální inspirace téhle látce pomůžou. Jaroslav Kvapil coby zkušený libretista taky nedokázal poradit a Janáček se o uvedení Osudu na jeviště musel soudit, přičemž nevysoudil nic. Každopádně silné Janáčkovy stránky známe. Je dobré znát i ty slabší (o kterých Robert Carsen i Jiří Nekvasil tvrdí, že slabé vlastně nejsou). Nasaďte roušku a jeďte se do Brna přesvědčit sami.
