sobota, 8. duben 2017

Halévyho Židovka v osidlech aktuálního výkladu

Napsal(a) 

 , foto Pavol Breier foto: Pavol Breier

Režiséra Petera Konwitschneho mohlo bratislavské publikum klidně vybučet. Halévyho operu Židovka sice inscenoval s naléhavým aktuálním apelem, ale místy opravdu zbytečně křečovitě a kontroverzně, v divné nadsázce.

Velká francouzská opera ze 30. let 19. století, kterou mělo české i slovenské publikum možnost vidět ve 20. století opravdu zřídkakdy, staví na scénu vášnivý příběh náboženské nesnášenlivosti s motivy velké lásky, křivdy, msty i odpuštění. Konwitschny drama vyhrotil a neomylně zatížil všechny postavy tak, že žádnou nemůže divák vzít plně jako kladnou. Ani postavu hlavní. 

Za poctivým a zajímavým hudebním nastudováním stojí Robert Jindra. Z opery je v obecné známosti nejspíše jen jedna tenorová árie, pětiaktové dílo však obsahuje spoustu hudby, vypjaté výstupy i barvité sborové scény. Vypracoval je a výrazově rozvrstvil s orchestrem i sborem tak, že nebylo pochyb o dostatečné dramatické síle i životnosti díla. Obsazení při premiéře 7. 4. bylo nehvězdné, ale poctivé a vyrovnané. Inscenace nestrhává pozornost na pěvecké výkony, což ostatně francouzská opera té doby na rozdíl od italské ani nečiní. Právě tento styl, odlišný od belcanta, Robert Jindra plně podpořil.

 , foto Pavol Breier foto: Pavol Breier

Titulní roli, patřící do dramatického oboru, zpívala ruská sopranistka Liudmila Slepneva a má za ni plný respekt. Kněžnu Eudoxii, její rivalku, obdařil režisér velkou mírou nadsázky, vycházející ovšem víc z vnějších znaků koloraturního oboru než z psychologie postavy. Jana Bernáthová se s tím musela vyrovnat. Nezvyklé je, že postavy otce i milence jsou svěřeny tenoru, má to ovšem své konkrétní důvody z doby komponování a premiéry. Domácí Michal Lehotský se s emocionálně vypjatou rolí Éléazara, včetně onoho známého velkého výstupu, popasoval statečně, Estonec Juhan Tralla, v neohlášené indispozici, měl s vysoko posazeným partem a s figurou traktovanou vyloženě slabošsky o něco víc problémů. Pavol Remenár byl tentokrát v menší roli. A Peter Mikuláš, zde v úloze kněze, mocného, velkorysého i lidsky trpícího, je ještě stále impozantně zpívajícím a hrajícím umělcem, kterého je radost vidět na jevišti.

Židovka, koprodukce s divadly v Antverpách a Mannheimu, je Konwitschneho pátá práce ve Slovenském národním divadle. Mají tam pro něj slabost. Je to nicméně typ režiséra programově provokujícího a spíše svévolného, který se tentokrát nechává unášet filozofováním o nepěkných lidských sklonech a o škodlivosti náboženství tak, že vyzdvihuje jen některé motivy námětu; ty, ze kterých by nevytěžil něco pichlavého, pomíjí. Neslouží autorům, ale užívá jejich dílo ke sdělování svých názorů. Budiž ovšem spravedlivě řečeno, že říkat jasné „ne“ předsudkům, zatvrzelé nenávisti a zneužívání víry a říkat „ano“ pozitivním momentům v lidských vztazích je nutné – a režisér to v této opeře dělá. Diskuse je opravdu jen o míře a zvolených prostředích.   

Symbolika žlutých rukou židů a modrých rukou křesťanů (totiž jediného rozdílu mezi nimi, jinak na obou stranách úplně stejně lidských i nelidských a stejně špatných i stejně dobrých) je nápaditá a ryze divadelní; i ona je však prvkem, který s libretem, hudbou a žánrem velké francouzské opery silně kontrastuje. Konwitschny prostě dráždí. 

 , foto Pavol Breier foto: Pavol Breier

Opera se podle libreta má odehrávat v Kostnici v době tamního koncilu. Jedině tak by měl plnou logiku ideologický a krvavý antisemitismus i Židova protikřesťanská umanutost. Jistěže by bylo těžší dostat potřebnou aktuální vypovídací sílu do středověkých kulis a kostýmů než do světa současných černých obleků; přesto nelze nevyslovit jednak přesvědčení, že existují režiséři, kteří by to dokázali, a pak i přání, že by bylo příjemnější takový něčí poctivý pokus zažít, než obracet oči v sloup nad hlavní hrdinkou, v Konwitschneho invenci opásanou v jednom okamžiku sebevražednou náloží. 

Pointou celé opery je, že Rachel, v závěru odmítající konverzi ke křesťanství a s přesvědčením až fanatickým podstupující mučednický úděl, ve skutečnosti vůbec není Židovka, ale zachráněná dcera křesťana, který po její domnělé ztrátě vstoupil do kláštera a dotáhl to až na kardinála. Tento tragický paradox, který zůstane hrdince navždy skryt, krutost toho, který ji vychoval a který neprozradí její totožnost včas, a pak i utrpení jejího skutečného otce, to vše Konwitschny kupodivu naopak inscenoval v běžném operním duchu. 

Bratislavská inscenace celkově odráží hlavní trendy současného operního divadla: touhu hledat neokoukané a neoposlouchané tituly, nabízet velká témata a hudební emoce – a nechávat vládnout režiséry.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.