Wolfgang Amadeus Mozart – Klavírní koncerty č. 20 d moll K. 466 a č. 21 C dur K 467

Jan Lisiecki – klavír, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Christian Zacharias – dirigent. Text: A, N, Pol. Nahráno: 1/2012, Herkulessaal, Mnichov. Vydáno: 2012. TT: 59:35. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 479 0061.

Jan Lisiecki se narodil v kanadském Calgary v březnu roku 1995. Přestože letos oslavil teprve sedmnácté narozeniny, jeho dosavadní pianistická kariéra vzbuzuje skutečný respekt. Má na svém kontě množství odehraných koncertů sólových i komorních takřka po celém světě a je nositelem řady významných cen, mj. Révélations Radio-Canada Musique (2010) a Jeune Soliste des Radios Francophones (2011). Za své první CD, které natočil v letech 2008/9 (jsou na něm oba Chopinovy klavírní koncerty s orchestrem Sinfonia Varsovia vedeným Howardem Shelleyem), získal v květnu roku 2010 prestižní ocenění Diapason Découverte. Vloni v únoru, tedy jako patnáctiletý (!), uzavřel exkluzívní smlouvu s Deutsche Grammophon a rok nato nahrál u tohoto labelu své debutové CD. Zvolil pro ně dva z nejhranějších Mozartových klavírních koncertů – č. 20 d moll K. 466č. 21 C dur K 467. Jedná se o díla, která jsou dostupná v nespočtu kvalitních provedení nejvýznamnějších světových umělců. A přesto nepochybuji, že si tento Lisieckého snímek najde své posluchače. Mládí by totiž tohoto pianistu určitě opravňovalo k tomu, aby se snažil být originální za každou cenu. Ale opak je pravdou. Jeho nahrávka okouzluje svou „samozřejmou“ muzikálností, prostou jakýchkoli manýr či schválností. Hudba plyne naprosto přirozeně a přesvědčivá agogika, dynamika, frázování i kultivovaný úhoz vypovídají o Lisieckého mimořádně jemné senzitivnosti. Umělec komunikuje s orchestrem ne jako sólista, ale jako jeden z jeho členů, takže obě díla vyznívají spíš jako symfonie s koncertantním klavírem. Do svých sólových vstupů „vplouvá“ Lisiecki často velmi nenápadně, měkkým zaobleným tónem, bez sebemenšího náznaku snahy strhnout na sebe pozornost. Dokonce ani kadence nevnímá jako technickou exhibici, ale jako integrální součást hudebního toku. Velkou zásluhu na neobyčejně pozitivním vyznění obou koncertů má bezpochyby i Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Pod vedením Christiana Zachariase zní velmi barevně a plasticky a je sólistovi plnoprávným a citlivě reagujícím partnerem. Tato nahrávka asi ani neoslní, ani nezvedne posluchače ze židlí. Je však prozářena jakýmsi zvláštním klidným vnitřním světlem, které má v sobě cosi až charismatického. Řečeno jednoduše: je hezká.

Sdílet článek: