Možná taky patříte mezi ty, kteří se vloni v dubnu zapojili do série domácích koncertů v rámci Vážného zájmu a sami jste zjistili, co je na koncertě v obýváku tak lákavého a obohacujícího. Připusťme, že možnost užít si živou klasickou hudbu v papučích místo lodiček nebo lakýrek a ochutnat po skončení koncertu pár druhů domácích koláčů patří mezi ty povrchnější, byť příjemné bonusy. S autorem a tahounem projektu, violoncellistou Tomášem Jamníkem, jsem se sešla především, abychom si popovídali o těch hlubších přínosech, o kulturních a sociologických souvislostech domácího koncertování a taky o dalším „ročníku“ Vážného zájmu, ve výsledku jsme se ale dostali i k Tomášově vášni pro techniku, dnešní pokroucenosti autentické interpretace a k poslednímu květnovému večeru tohoto roku, kdy se na Nokturnu Pražského jara propojí zvuk violoncella a akordeonu.
O zájmu, který je čím dál vážnější
Čím si vysvětluješ, že u nás měly domácí koncerty takový ohlas? Myslím, že jsme přišli s něčím úplně novým. Dalo by se říct, že jsme vyplnili díru na trhu, ačkoli tu žádná díra ani žádný trh s domácími koncerty nikdy neexistoval. A určitě se ukazuje, že lidi mají zájem trávit volný čas s přidanou hodnotou. Vloni jsme lidi poměrně dobře informovali o tom, co je a co není domácí koncert, hodně jsme akcentovali, že to může být příležitost, jak se setkat s lidmi, které máš ráda… A zjistili jsme, že domácí koncert vážné hudby je specifický v ohromné šíři pestrosti publika, protože neexistuje podle mě člověk, kterého by iritovala Mozartova hudba. Má kouzlo v té dvojakosti radosti z poslechu a zároveň vzdělávání se, to je myslím pro všechny atraktivní. Všichni nějak skrytě vědí, že je vážná hudba může obohatit. Na to jsme kladli akcent. Taky jsme zvolili poměrně neformální prezentaci, kterou si držíme i teď během kampaně na novou mobilní aplikaci, která usnadní komunikaci mezi zájemci o domácí koncerty. Všechny vybrané peníze vracíme zpět do projektu, říkáme: „pojďte nás podpořit a my vám tady uděláme ještě větší festival“.
Bude to znamenat, že produkci s rozjezdem téhle aplikace ubude práce? To ano, ale vždycky za tím budou muset být lidé a teď se dostávám i k tomu, co na tom baví mě jako Tomáše Jamníka violoncellistu nejvíc. Často cestuji a vždy mě baví poznávat místní kultury, nebýt turista v tom špatném slova smyslu. A pokud cestuji s nástrojem, nechci být ani hudební turista. Protože upřímně, když člověk má naplánované koncerty po světě, nedostane se pod ten povrch, bydlí v hotelích, potkává se s lidmi z koncertní nebo pořadatelské sféry, ale je to jako žít život za sklem. Asi zatím největší šok jsem zažil na Filipínách, pořadatel nás všude vozil bytelným autem, u hotelu byla vysoká zeď. Jednou špatně zabočil a najednou jsme projížděli slumem, kde si hrály nahaté děti v bahně. A to jsme byli pár minut od luxusního hotelu. Pamatuji si výrok tenistky Navrátilové, která řekla, že procestovala celý svět, ale neviděla nic. Mě baví, že člověk dneska díky internetu a technice má možnost dostat se pod povrch sám díky různým šikovným systémům. Takto dnes člověk nemusí spoléhat na síť hotelů, ale najde si skvělé ubytování v soukromí. Nebo se dá využít spolujízda, kterou sám používám často, když cestuji autem. Můžu potom krátce popsat, proč ji mám rád. Je to vlastně dost podobný systém, jako bude v naší aplikaci pro pořádání domácích koncertů.
Klidně to popiš teď. To bych ztratil nit! Chtěl jsem ještě říct, že u domácích koncertů vidím potenciál jít s tím do světa. Mohli bychom přinést hudební produkt, který by byl Made in Czech. Produkt, který vychází z reálné zkušenosti. Pokud sedím u někoho doma v obýváku, komunikuji přímo s ním a ten přenos je neuvěřitelně silný. I proto se často děje, že se lidi na domácích koncertech rozpláčou. Sedí v příjemném prostoru v komfortní zóně a hudba je bez přípravy doslova dostane. Je samozřejmé, že provozování hudby v koncertním sále je určitým způsobem nepřekonatelné, vždy je krásné přijít do koncertního sálu a užít si všechny rituály, které k tomu patří. Ale vážná hudba naráží na to, že má kolem sebe těch rituálů až příliš. A lidi, kteří tyto rituály vidí zvenčí, se na koncerty bojí přijít. Předevčírem mě napadlo – dneska se pořád mluví o tom, jak si lidi kolem sebe vytváří sociální bubliny – že i koncertní sály vytváří kolem sebe bubliny. Takže já bych řekl, že praskáme bubliny! Počkat, boříme bubliny. Dobře, slogan ještě vymyslím, ale vážná hudba v obýváku je zkrátka neuvěřitelná v tom, že tam může přijít kdokoliv bez ostychu.
Zmínil jsi koncertní rituály. Osvědčilo se ti je částečně přenést i do domácího prostředí, nebo je naopak úplně odložit? Nebo se tam dostávají nějak samovolně, nechtěně… Každý domácí koncert je nastavený jinak. Někdy se hodí vystoupit v černém obleku, protože se jedná o decentní koncert ve vile s publikem, které je zvyklé chodit na koncerty, pak ale přijde domácí koncert, kde by to bylo na obtíž. Je třeba vždy balancovat. Ale spíš bych přemýšlel, co se naopak dá přenést do koncertní síně z domácích koncertů. Je třeba vážit si toho, že tu máme krásné koncertní síně, úžasné orchestry, ale nesmí to být denní chléb. Já mám pocit, že když se cokoliv zregulérní, člověk přestává vidět smysl té věci. Jako když se člověk zabydluje v novém bytě a užívá si každý detail, ale postupně o tu radost přichází. Ani ten, kdo chodí pravidelně na koncert, nemůže být uchvácený z každého koncertu. Těžko se člověk dá nastavit nějakou mantrou, aby se před každým koncertem resetoval. Domácí koncerty však jistý reset představují. Dokáží i zkušené posluchače vytrhnout z reality, udělat z nich zase trochu malé děti, které mají zvědavost a chuť dotknout se něčeho nového.
Technické intermezzo
Vraťme se ještě k té spolujízdě. Zmínil jsi, že ji často využíváš. Dovedu si ale představit, že někdo se bojí vzít k sobě do auta někoho, koho zrovna potkal na internetu… Já jsem velký fanoušek techniky, což určitě pramení i z toho, že jsem v tom vyrostl, moji rodiče byli tak skvělí, že když mi bylo šest a bráchovi osm, pořídili nám první počítač. V té době ještě ani neexistovalo PC, jak ho známe dnes, byl to jakýsi „předpočítač“. Moc lidí ho tenkrát nemělo, takže člověk se ani nemohl dostat k něčemu novému. Měli jsme k němu asi dvě stovky disket s různými hrami a programy. S bratrem jsme se bavili tím, že jsme je začali přepisovat. Ty hry byly tenkrát velmi jednoduché, člověk si je mohl rozložit na kódy.
Tys byl dítě-programátor! Ano, jako hobby jsem přepisoval kódy tak, aby ty postavičky ve hře říkaly jiné texty, bylo to naprosto intuitivní. Tedy já hodně věřím v techniku, nebojím se jí. Dneska hodně lidí nadává na to, že v metru všichni koukají do mobilu. Jasně, je to jistá závislost a má spoustu negativních aspektů, ale já v tom pořád vidím přínos a zrovna sociální sítě podle mě přináší strašně moc dobrého i co se kultury týče. Hypoteticky může nyní existovat hudební styl, který má dvacet fanoušků po celém světě, a přesto se uživí, protože těch dvacet fanoušku daný styl tak miluje, že ho podpoří, a to je prostě úžasné!
Ty to ale bereš z pozice inteligentního člověka, který přesně ví, co chce. A který umí zacházet s věcmi. Ale problém je, že velká část lidí se nechává trochu manipulovat, bych řekla já. Asi jo. Ale vezmi si tu spolujízdu, má pro mě dopad ekonomický – svezu někoho, kdo mi přidá na benzín – ale ta hlavní zábava je v tom, že nejedu v autě sám. Já jsem už svezl strašně moc lidí, vždycky byli skvělí a tolik jsem se toho od nich naučil! A navíc mi nedovolili usnout za volantem. Spolujízda je nádherný koncept, který má jenom samé přidané hodnoty. Nicméně každý systém je nutný udržovat a bránit jeho deformacím. Například teď začíná být největší provozovatel spolujízdy v Evropě zpoplatněn za účelem jakéhosi zkomfortnění služby, ve výsledku je to však jen házení klacků pod nohy uživatelům. To je věc, která se Vážnému zájmu nikdy nesmí stát. Hybatelem musí být vždycky lidi, ne peníze. Ta aplikace, pokud bude dobře nastavena, je prostě spirála, která může jen vylítnout, nabalit na sebe komunitu podle svého a my už budeme jenom opatrně udržovat její rámec. Problém číslo jedna, který řešíme v současnosti, je otázka důvěryhodnosti systému i lidí, kteří se zapojí. Aby se nestalo, že se setkáš s někým, kdo podcenil přípravu, hudebník přijde odehrát domácí koncert někam, kde budou sedět tři lidi v pyžamu a budou u toho pít pivo.
Máš zájem o veřejný prostor odmalička, nebo tě ovlivnily nějaké zkušenosti, zážitky? Přece jen, pokud chce umělec rozvíjet sólovou kariéru, stará se většinou hlavně sám o sebe. Ty máš v tomhle poměrně dost nesobecké uvažování. Ale já se starám sám o sebe. Zatím všechno, co dělám, naplňuji obsahem, který mě nějak rozvíjí. Takže jenom vytvářím takové vzdušné formy k tomu, co chci dělat. S tím korespondují i domácí koncerty, každý domácí koncert mě někam posouvá, i hudebně. Jsem přesvědčený o skvělém pozitivním dopadu domácích koncertů. Proto jsem si řekl, když u nás domácí koncerty nejsou, zkusím tradici založit. A objevil jsem další lidi, kteří mají chuť investovat čas do dění kolem sebe. Společně jsme pak do domácích koncertů zbláznili spoustu lidí po celé republice.
A dokážeš si připustit, že velkou roli hraje i to, že za Vážným zájmem stojíš ty? Že jsi byl pro spoustu lidí ty tou zárukou? Asi jo. Mám-li vnímat nějaký veřejný prostor a moji úlohu v něm, pak pokud můžu propůjčit svoji tvář takovéhle věci, která má smysl nejen pro mě, ale pro spoustu jiných lidí, je to fajn.
Honba za smyslem
Může se stát, že ti domácí koncert změní vnímání nějaké konkrétní skladby? Určitě. Třeba teď naposledy jsme hráli s Bennewitzovci v nádherném bytě paní pořadatelce, která celý koncert organizovala pro svoji devadesátiletou maminku. To byl obývák, který byl podle mě už od architekta navržen k tomu, aby se tam dělaly domácí koncerty… Zahráli jsme Schubertův Kvintet C dur a od té doby už si nemůžu odmyslet od té skladby představu intimního prostoru. Zrovna Schubert je typ skladatele, který se vážně hodí víc do salonu než do koncertní síně.
Můžeš popsat konkrétněji rys hudby, který pro tebe tu „salónnost“ určuje? Pokud zrovna mluvím o Schubertovi – ač nejsem zrovna schubertovec –, jsem si vědom podmínek, ve kterých skládal, a životní smůly, kterou měl. A přijde mi jistým způsobem nepřístojné, aby se potom člověk vyšňořil, učesal se hřebínkem za tři tisíce korun, šel na pódium, kde jsou platící lidi a celá ta akce stojí čtvrt milionu, a potom hrál příběh tohohle nešťastného člověka. Nikdy bychom neměli ztrácet z dohledu smysl hudby. Tuto nepřístojnost jsem si uvědomil, když jsem jako člen Berlínské filharmonie hrál jednu z Haydnových symfonií. Uprostřed věty, ve které by měly všude bujaře lítat kýty, můj pohled sklouzl do krystalicky mlčícího publika. Připomínalo mi to muzeum. Myslím, že dnes můžeme jít mnohem blíže k autentické interpretaci nejen samotnou zvukovostí, ale také připomenutím, jaký smysl ta hudba měla. Hrát tafelmusik na koncertním pódiu je prostě podobný nesmysl, jako hrát cembalové skladby na klavír.
Akordeon, Bach a violoncello
Na konci května máš recitál na Pražském jaru v kostele Panny Marie Sněžné a dramaturgii jsi sestavoval sám. To bylo tvoje přání, nebo podmínka? Snažím se aktuálně dělat věci, které mne baví, které jsou něčím trochu nové. A zrovna tenhle program, který jsem sestavil, nový je, jako třeba skladba Mirka Srnky, která zazní v tomhle obsazení poprvé. Nebo skladby Isanga Yuna a Sofie Gubaiduliny, které se tak často neuvádějí. Tuto hudbu stavím do kontextu s Bachem. Koncert se odehraje v netradičním prostoru, v netradiční době. Festival možná chtěl, abych i já byl ta netradiční osoba.
Bude s tebou hrát norský akordeonista Frode Haltli. Jak jste se poznali? Vloni hrál na festivalu Contempuls, ale to předpokládám nemá souvislost? Člověk neví o tolika skvělých lidech, kteří běhají po světě! Když jsem plánoval pražskojarní recitál, zkoušel jsem po večerech na internetu najít indicie, které by mě dovedly k někomu, s kým bych mohl spolupracovat. Mé podmínky byly nekompromisní, chtěl jsem najít špičkového hudebníka, který by však měl podobný přesah, o který se aktuálně snažím. Téměř ihned mne moje pátrání dovedlo k jednomu z nejosobitějších akordeonistů dneška. Když jsem mu psal svou nabídku, věděl jsem, že nějaké návaznosti na Čechy má, ale co se nestalo, odpověděl mi: „Ano, skvělé, těším se. Zrovna tady se mnou je Pavel Haas Quartet, všichni Tě zdraví!“ Jsme s cellistou Haasovců velmi dobří přátelé, takže možná i tohle usnadnilo komunikaci.
Budete spolu hrát Bachovu Sonátu G dur pro violu da gamba a cembalo. Ta se s akordeonem moc nehraje, pokud vím. Vůbec. Ale nepřijde mi to o nic méně logičtější, než ji uvádět s klavírem. Původní obsazení je pro da gambu a cembalo, cokoliv dalšího je už pak jenom hra s interpretací. Zrovna u Bacha je hodně důležitá zvuková představa. Například u sólových suit je zajímavé definovat si výchozí zvukovou ideu. Pokud zvolím strunný nástroj da gambu, mohu dobře sledovat autentické frázování. Pokud zvolím například zvuk varhan, ze kterého Bach taky musel vycházet, mohu více akcentovat komunikaci všech hlasů. Takže bych spíš vycházel z té komplexnosti a u Bacha opravdu není problém „ulítávat“ na polyfonické složce, je to velmi nosný moment, který může být spojením cella a akordeonu podpořen.
Celý program stojí na konfrontaci Bacha a soudobé hudby. Proč se podle tebe tak dobře pojí stará hudba se soudobou? Proč i interpreti často mají tuhle dvojí specializaci? Já bych to asi nepaušalizoval na starou hudbu, ale spíš na jednotlivé skladatele. Protože pokud si představím vertikální řez skrze doby, u některých skladatelů dokážu vysledovat nějakou čistotu sdělení. Například u Bachových cellových suit cítím jistou krásnou čistotu architektury, do jejíhož kontextu si potom posluchač zasadí soudobou kompozici mnohem lépe, než kdyby byla orámovaná romantickou hudbou, která tě vede poslechově každou vteřinu někam jinam.
A koho bys dál zařadil do toho průřezu „čistých skladatelů“? Nebo ještě jinak, vytváříš si na víc aspektů hudby nějaké svoje mentálně-prostorové systémy? Každý skladatel ve mně zanechává jiný pocit, který se nedá tak dobře definovat. Je to jako když potkáš člověka – také v tobě nechá nějaký dojem, někdy to jsou až takové mimosmyslové vjemy. Některá hudba ve mně zanechává pocit absolutní čistoty formy, jako přesně opracovaný mramorový sloup. Nic nepřebývá, nic nechybí, absolutní krása. Do téhle asociace patří Bach, Dvořák, Šostakovič… Samozřejmě i oni dokáží být živelní, zhrublí, ale natolik u nich převládá geniální celková forma, která ty detaily jakoby stírá. A kdybych vzal opozitum, nějakou zhrublou texturu, třeba dřevo nebo jiný živý materiál, tam bych teď pocitově zařadil třeba všechny skladatele, kteří vychází z nějaké dílčí věci, třeba z inspirace jazykem nebo určitým zvukem, jako je tomu u Janáčka nebo Debussyho. Podobné tendence vidím i u hudby soudobé, za poslední dobu jsem přišel do kontaktu s poměrně velkým penzem současných skladeb a líbí se mi styl, který dává důraz na zvukovost. Fandím skladatelům, kteří se snaží otevřít nové zvukové světy.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2017 (koupit)
