časopis pro klasickou hudbu, jazz a world music

středa, 10. březen 2004

Tři oříšky pro flétnu aneb Z popelky královnou pódií

Napsal(a) 

Tři oříšky pro flétnu aneb Z popelky královnou pód Tři oříšky pro flétnu aneb Z popelky královnou pód
Dnes již nikoho nepřekvapí, když se před orchestrem objeví jako sólový nástroj fagot, kontrabas nebo třeba marimba. Není to však dávno, kdy publikum takto nevnímalo ani flétnu. Za skutečné sólisty byli považováni zejména houslisté, klavíristé či violoncellisté, kteří si mohli dovolit uspořádat recitál. Naopak sólový koncert pro flétnu přednesl čas od času jen první hráč z orchestru, doprovázen svými kolegy. Flétna byla zkrátka Popelkou, která se hodila jen do orchestru, popřípadě do nějaké barokní sonáty. O vyjádření citů skrze ni nemohlo být ani řeči. Bylo by tomu tak možná dodnes, kdyby se neobjevil onen pohádkový princ, který se do Popelky zamiluje, pozvedne ji z prachu a udělá z ní královnu. Pohádky se naštěstí občas stanou skutečností, a tak se před více než osmdesáti lety narodil ve Francii princ jménem JEAN-PIERRE RAMPAL , který byl flétně-Popelce souzen.

"Drahý Jean-Pierre, na světě není flétnisty, který by nebyl Tebou nějak ovlivněn." Alain Marion (francouzský flétnista, přítel J. P. Rampala)

Oříšek první - kariéra

Jean-Pierre Louis Rampal se narodil 7. ledna 1922 v Marseille Andrée a Josephu Rampalovým. Jeho otec byl významným flétnistou a především profesorem na konzervatoři v Marseille. Jean-Pierre prožil klidné dětství, plně ovlivněné hudbou, avšak otec si nepřál, aby se hudbě věnoval profesionálně. Přesto byl jeho učitelem.

Největší okamžik pro mladého Rampala nastal, když mohl konečně začít navštěvovat otcovy mistrovské kurzy na konzervatoři. Za dva roky - jako patnáctiletý - získal první cenu mezi flétnisty. Současně však studoval na lyceu filosofii a literaturu a později nastoupil na lékařskou fakultu. Otec z něho nechtěl mít virtuosa, trval však na tom, aby to, co dělá, dělal pořádně.

V této době otřásla Evropou 2. světová válka, v níž studium na univerzitě bylo nanejvýš problematické a také láska k hudbě byla silnější než touha stát se lékařem. Jean-Pierre Rampal se přestěhoval do Paříže, kde byl přijat na konzervatoř a v roce 1944 získal studentskou První cenu. Krátce po osvobození, v roce 1945, požádal Rampala pařížský rozhlas, aby nahrál koncert Jacquese Iberta. Od tohoto okamžiku se datuje Rampalova flétnová kariéra. O rok později vyšla Rampalovi první deska a zároveň se stal sólistou lázeňského orchestru ve Vichy, kde působil čtyři roky. Zde také poznal svoji budoucí ženu, harfistku Francoise - Anne Bacquerisse, s níž se roku 1947 oženil. V padesátých letech působil jako flétnista Pařížské opery (strávil zde celkem šest let), ale především triumfoval v zámoří, na turné po Spojených státech amerických.

V roce 1969 se Jean-Pierre Rampal stal po zásluze profesorem na konzervatoři v Paříži, kde vychovával mladé flétnisty až do roku 1981. Léta 1960-1980 znamenala vrchol jeho skvělé kariéry: pořádal pravidelně 150 koncertů ročně ve všech zemích světa, vydal přes 200 skladeb a k tomu vyučoval. Rampal byl prvním umělcem, který si vybudoval sám svoji kariéru, neboť jeho situace byla zcela odlišná od situace houslistů, violoncellistů, klavíristů. Pro ně byl početný repertoár ideálním odrazovým můstkem. Rampal si jako flétnista musel sám vytvořit všechno: sehnat repertoár, získat publikum, prosazovat sólovou flétnu na světových pódiích. Repertoár rozšiřoval dvěma směry: vyhledával starou hudbu a věnoval se hudbě soudobé, oslovoval a inspiroval skladatele - současníky a ti psali (často přímo pro něj) svá díla.

Kromě významné stopy, kterou zanechal na poli komorní hudby, proslul hlavně jako sólista. Flétnu povýšil z orchestrálního nástroje na sólový koncertní, stal se prvním moderním virtuosem. Vystupoval až do 90. let, a to nejen jako flétnista, ale posléze i dirigent. Jako sólista nahrál neuvěřitelných 1100 desek.

Jeho umělecká kariéra trvala 55 let a zakončil ji v roce 1999 posledním koncertem ve Španělsku. Za svůj obrovský přínos byl Rampal po zásluze oceněn. Je to především "Le Prix du Président de la République" - Cena prezidenta republiky a "Grand Prix du Disque" - Velká cena za jeho početnou diskografii. Život skvělého umělce a člověka ukončilo 20. 5. 2000 v Paříži v časných ranních hodinách selhání srdce.

Kvantita Rampalovy interpretační práce je obdivuhodná, ale špičková kvalita veškerých provedení přivádí k úžasu. Doba pokročila, možná bychom dnešní špičkové flétnisty na prstech rukou nespočítali, ale Jean-Pierre Rampal byl první. Ukázal, co všechno je možné, motivoval stovky dalších flétnistů a zůstane navždy fenoménem.

Oříšek druhý - Rampal a Čechy

Jean-Pierre Rampal se při svých koncertních cestách dostal i do tehdejšího Československa, které si záhy zamiloval, a spolu s Japonskem a Spojenými státy patřilo k jeho nejoblíbenějším zemím. Jako sólista vystupoval Rampal od padesátých let s Pražským komorním orchestrem pod taktovkou Václava Neumanna, Martina Turnovského a Milana Munclingera. Obrovskou, ne-li největší zásluhu na Rampalově lásce k Čechám měl právě flétnista a pedagog Milan Munclinger. Byli s Rampalem téměř stejně staří (M. Munclinger se narodil 3. 7. 1923) a jejich velkou společnou zálibou bylo kromě jiného objevování a uvádění zapomenutých skladeb starých mistrů. Milan Munclinger založil v roce 1951 komorní sdružení Ars rediviva, s nímž tyto skladby provozoval a Rampal s ním často spolupracoval.

Sám Rampal o Milanu Munclingerovi hovoří ve své knize vzpomínek: "V Praze jsem potkal člověka, který se v průběhu let stal téměř mým hudebním mentorem. Jestliže hraji Carla Philippa Emanuela Bacha dobře, je to díky Milanu Munclingerovi. Zemřel na počátku roku 1986 a moje nahrávky C. P. E. Bacha po této době jsou věnovány jeho památce. Skládám své díky k jeho nohám."

Při jednom natáčení došlo k dalšímu, vpravdě osudovému, setkání. Tehdy začínající skladatel Jindřich Feld (*1925) předal Rampalovi partituru koncertu, který zkomponoval v roce 1954 na podnět svého přítele, flétnisty Lutobora Hlavsy. Dal v něm flétně úlohu, jakou měly do té doby jen nástroje jako klavír, housle, violoncello. Rampal charakterizoval skladbu velmi přesně: "Je to dramatická, romantická skladba, blízká stylu Prokofjeva, která dává flétně mohutný hlas. Feldův koncert je zcela rozdílný od většiny soudobých flétnových koncertů. Je rozsáhlý, romantický, silný a temně zamyšlený, s jistým dramatismem, s jakým se zřídkakdy setkáváme ve flétnové hudbě." Koncert Rampala ihned zaujal a projevil zájem jej u nás natočit. To se také podařilo v roce 1956 za doprovodu Symfonického orchestru československého rozhlasu (SOČR) pod vedením Aloise Klímy. I pro orchestr to byl oříšek, partitura je velmi náročná a uplatní se v ní také harfa a klavír. Rozhlasová premiéra se konala 25. 10. 1956 na stanici Praha II. a Rampal byl nadšen. Veřejná premiéra koncertu proběhla ve Smetanově síni Obecního domu 22. 5. 1957 v rámci festivalu Pražské jaro; Jindřich Feld tehdy k tomu poznamenává: "Byl to můj největší úspěch. Vlastně jsem napsal něco, po čem Rampal toužil a co ve flétnové literatuře neměl. Bylo to osudové setkání."

Rampalova interpretace Feldova koncertu měla za následek ještě další významný moment: na koncertě Pražského jara byl přítomen skladatel Aram Chačaturjan a pod vlivem tohoto provedení navrhl Rampalovi, aby aranžoval jeho houslový koncert pro flétnu. Rampal rád vyhověl. Lákala ho podobně jako u Felda obtížnost, obrovské pole působnosti pro flétnu a navíc ještě v tomto případě totálně neflétnová poloha koncertu. Rampal chtěl ale dokázat, že flétna má tytéž možnosti jako třeba právě housle.

Setkání s Feldem bylo přínosné pro obě strany: Rampal si totiž po úspěchu koncertu přímo objednal u Felda sonátu. Chtěl dílo v podobném duchu jako koncert. Jindřich Feld navíc teď znal Rampala nejen jako brilantního sólistu, ale i jako báječného společníka (velmi rychle se spřátelili), a tak se rozhodl sonátu napsat Rampalovi "na tělo", postihnout v ní celou jeho osobnost. Zjevně se mu to podařilo, provedení sonáty se setkalo s velkým úspěchem. Díky přátelství Rampala s Feldem byl tak obohacen moderní světový flétnový repertoár.

Resumé Rampalových návštěv naší země je imponující: Československo navštívil poprvé v roce 1955, kdy natáčel se souborem Ars rediviva. O rok později, v září a říjnu, provedl Feldův koncert, který v květnu 1957 přednesl znovu na Pražském jaru. V dubnu následujícího roku nahrával Feldův koncert pro Supraphon, v květnu a červnu 1959 byl pozván do poroty soutěže Pražského jara a premiéroval Feldovu Sonátu pro flétnu. V dubnu 1962 přijel Rampal na několikadenní turné po městech naší republiky a v květnu 1964 byl hostem festivalu Pražské jaro, na němž přednesl sólový recitál. Další návštěvy byly již méně četné, proběhly v říjnu 1979 a 1984. Po smrti Milana Munclingera (1986) přijel Jean-Pierre Rampal už jen jednou, v roce 1992. Nahrál s rozhlasovým orchestrem a dirigentem Vladimírem Válkem znovu Feldův koncert, ale tato nahrávka nikdy nevyšla.

Jean-Pierre Rampal přispěl obrovským podílem k obohacení nejen hudebního, ale celého kulturního života u nás. Zasloužil se o vzrůstající oblibu flétny jako sólového nástroje, ovlivnil mnoho našich flétnistů. Zviditelňoval českou hudbu a české skladatele (minulé i současné) ve světě. Výpovědi jeho přátel svědčí o tom, že byl nejen vynikajícím umělcem, ale i skvělým člověkem.

Oříšek třetí - Rampal očima přátel

"Když jsem studoval na konzervatoři v Paříži ve třídě Alaina Mariona, nejvěrnějšího žáka Josepha Rampala, radil mi, abych co možná nejčastěji navštěvoval kurzy J. P. Rampala. A to byl pro mne šok: ta atmosféra ve třídě, ten respekt vůči učiteli, soustředěné poslouchání žáků. Když Rampal hrál, působil hlubokým dojmem a inspiroval žáky svou roztomilostí, lidskostí, uměním. Dnes potkávám všude po světě jeho žáky a žáky těchto žáků. Francouzská flétna září na celém světě." (Benoit Fromanger, francouzský flétnista)

"Jeho přístup k flétně byl velice jemný a něžný. Vždycky jsem měl dojem, že při hře hladil flétnu svými prsty, že ji líbal svými ústy. Zvučnost tónu je zářivá a okouzlující, plná ohebnosti a síly. Posloucháme-li Rampalovu nahrávku, jsme fascinováni jeho jedinečným a přirozeným frázováním, neboť vychází přímo z jeho srdce. Svým nástrojem dovedl komunikovat, byl to posvěcený umělec a nás tu zanechal svým odchodem jako sirotky." (Emanuel Pahud, francouzský flétnista)

"Rampal nebyl dokonalý, on byl lepší než dokonalý, byl přirozený, pravdivý. V jeho interpretacích byl život, který dal úspěch jemu i flétně. A život není dokonalý, dokonalost není z tohoto světa. Ale J. P. Rampal měl tuto nezbytnou lidskost, kterou můžeme bez přehánění nazvat velikostí ducha." (Philippe Bernold, francouzský flétnista)

Nejen odborná veřejnost si cenila Rampalova významu. Mezi jeho obdivovatele patří například i současný francouzský prezident Jacques Chirac (v té době starosta Paříže). Složil Rampalovi poklonu slovy: "On a jeho zlatá flétna promlouvá k srdci."

Dalším člověkem, který na Jean-Pierre Rampala s láskou vzpomíná, je skladatel Jindřich Feld . Jejich spolupráce mu dovolila být s Rampalem v úzkém kontaktu a poznat nejen jeho odborné, ale i lidské stránky. První vzpomínka se váže k flétnové soutěži v Paříži: "Koncem roku 1979 si u mne Rampal objednal povinnou skladbu do finále pařížské flétnové soutěže - požadoval vysokou technickou náročnost. Byla to Koncertantní fantazie pro flétnu, smyčce a bicí . Měl jsem na komponování asi jen měsíc času, ale nabídku jsem přijal. Na jaře roku 1980 mne pozvali na tuto soutěž jako člena poroty. Rampal byl skladbou nadšen, ale výhradu přece jen měl: "Víš, je to báječné, ale mohlo to být ještě těžší!" Feld dále pokračuje: "Jean-Pierre Rampal byl velmi veselý a společenský člověk, v jeho přítomnosti se nikdo nenudil. Sršel humorem, sypal jeden vtip za druhým a byl šťasten, že mohl bavit lidi kolem sebe. Oslňoval na pódiu stejně jako v soukromí. Byl ztělesněním skutečného Francouze - smyslem pro humor a vášní pro dobré jídlo a pití. Dokázal spořádat obrovské množství jídla, hostiny trvaly dlouho a bylo při nich veselo."

Nejlépe přínos Jean-Pierre Rampala pro budoucí flétnisty vystihl asi on sám: "Můj umělecký život byla dlouhá cesta. Cesta, při níž jsem několikrát ťobletělŤ Zemi, abych dokázal, že flétna jako sólový nástroj je na stejné úrovni jako klavír, housle či violoncello."

Nejnovější od Kamila Schoberová

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikanty2014 - rok české hudby

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish
JoomShaper