čtvrtek, 12. červenec 2012

Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká

Napsal(a) 

Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká

Členy Graffova kvarteta jsem potkávala nejprve za jejich studií na JAMU, pak jsem sledovala jejich bohaté koncertní a soutěžní úspěchy. Na současnou dobu působí všichni nezvykle nenápadně a skromně. S primáriem Štěpánem Graffem jsme se setkali na brněnské konzervatoři, kde působí už třetím rokem.

Čím je pro mladé hráče přitažlivá komorní hudba? Komorní hra představuje vzájemnou komunikaci a rády se jí věnují i nejmenší děti, jak sleduji při své výuce na ZUŠ (v Rousínově a v Kuřimi). Na konzervatoři vedu vedle houslové třídy v letošním roce také dvě smyčcová kvarteta. Je pro mě inspirativní vidět kvarteto nyní také z pohledu pedagoga. Snad pro každého hráče na smyčcový nástroj je hra v kvartetu atraktivní jako výsostná forma hudební spolupráce. My jsme se pro kvarteto rozhodli už na konzervatoři. Naším vzorem bylo Janáčkovo kvarteto. Jeho desky v legendární sestavě s primáriem Jiřím Trávníčkem s nahrávkami Brahmse a Janáčka jsem ovšem miloval, ještě než jsem začal studovat na konzervatoři. Ale díky tomu jsem věděl už tehdy, čemu se budu jednou věnovat.

Takže ne stát před orchestrem jako sólista? Sólistická kariéra je pro každého ideálem, snem během dospívání. Při postupném dozrávání a racionální úvaze se pak jeví komorní hudba jako možnost uplatnění číslo jedna.

Je podle vás komorní hudba dnes poutavá? Má menší publikum, hraje se obvykle v menších sálech než opera, symfonická hudba, má tedy i menší popularitu. Komorní koncerty jsou sice Popelkou, ale mají své stálé publikum. Je paradoxem, že v menších městech komorní cykly fungují mnohdy výborně, přichází na ně otevření posluchači, kteří umějí pozorně poslouchat i složitou hudbu. Ve velkých městech je to někdy smutnější i s návštěvností...

Graffovo kvarteto vzniklo roku 1997, kdy v Brně fungovalo několik kvartet středního a staršího věku. Dnes se formují smyčcová kvarteta mezi nejmladší generací na JAMU a na konzervatoři. Pokud je mi známo, stále fungují kvarteta Janáčkovo, Wallingerovo, Moravské, také Ištvanovo, Matysovo, Korngold Quartet. Na konzervatoři jsme začali pracovat pod vedením Miloše Vacka, primária Janáčkova kvarteta, který nás strhnul svým mimořádným zápalem. Nezapomenu na jeho někdy i několik hodin trvající lekce... Za čtrnáct let naší existence došlo v sestavě k jediné obměně. Cellista Jaroslav Havel totiž odešel do Norska, kde dodnes působí v Trondheim Solistene, a za něj nastoupil Michal Hreňo. Pult druhého houslisty patří od počátku Lukáši Bednaříkovi a violu zastává Lukáš Cybulski.

Čím se chcete mezi českými a moravskými kvartety odlišovat? To je záludná otázka. Všechna kvarteta jistě usilují po řemeslné stránce o co nejdokonalejší interpretaci a taky my tedy od začátku naší existence pravidelně zkoušíme a připravujeme se na koncerty s maximálním nasazením. Chováme se jako profesionální soubor, přestože se z existenčních důvodů nemůžeme věnovat jen kvartetu. Máme každý své další působiště, já učím, kolegové hrají v orchestru. Naší hlavní snahou je ale předat posluchačům skladatelovo sdělení s co nejintenzivnějším výrazem, dělat hudbu, která promlouvá.

Jak často zkoušíte? Minimálně třikrát týdně, i když nemáme před koncertem.

Kolik koncertů máte ročně? Sezona před čtyřmi lety byla zatím nejbohatší – asi o padesáti koncertech, což bylo hodně. Teď máme průměrně dvě desítky vystoupení za rok a k tomu natáčení.

Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká, foto archiv Touha po komorní hudbě je v každém z nás hlubokáfoto: archiv
Kdo je vaším interpretačním vzorem? Vzorů by byla celá řada, zmínil jsem se o Janáčkově kvartetu. Nesmírně si vážíme jeho někdejšího člena Adolfa Sýkory, který byl naším pedagogem na JAMU a který nás velmi ovlivnil svým úžasným vedením – dodnes se na něj můžeme kdykoli obrátit. Opakovaně jsme měli možnost pracovat na kvartetních kursech v Reichenau s vynikajícími komorními hráči, jako jsou Günter Pichler z vídeňského Alban Berg Quartetu, Norbert Brainin a Siegmund Nissel z londýnského Amadeus Quartetu či László Mezö z budapešťského Bartók Quartetu.

Stěžejní pro nás bylo ale setkání s Jerrym Hornerem, který byl dvacet let členem slavného Fine Arts Quartetu a je emeritním profesorem na Indiana University v americkém Bloomingtonu. Seznámili jsme se s ním v roce 2006. Na svých evropských zájezdech za námi do Brna přijel několikrát, jako umělecký poradce byl přítomen také natáčení naší desky s Haydnem a Mendelssohnem. Na našem posledním americkém turné loni na jaře navštívil dva naše koncerty a zase se nám věnoval. Právě on měl v poslední době zásadní vliv na naši interpretaci: klade důraz zejména na tónovou kvalitu a je v tomto ohledu maximalista, nenechá notu, která by nepromlouvala, vždy ale zároveň s ohledem na frázi a uchopení celého díla.

Již za studií se Graffovo kvarteto s úspěchem zúčastnilo mnoha mezinárodních soutěží, například soutěže komorních souborů ACT (2003) v Londýně, Verfemte Musik (2005) v německém Schwerinu a získalo také několik významných ocenění. Co pro vás znamenají? Z hlediska startu byl nejdůležitější rok 1999 – druhý rok naší existence. Tehdy jsme získali cenu na Beethovenově Hradci, která nás přiměla k tomu, abychom šli na stejnou vysokou školu a pokračovali společně dál. Každá z cen, které jsme získali, pro nás něco znamenala, ale nevyzdvihoval bych jednu nad druhou. Z poslední doby si moc vážíme Ceny Českého spolku pro komorní hudbu pro rok 2008. Mezi laureáty této ceny v její historii patří opravdu ty nejlepší české komorní soubory, což je pro nás zavazující.

Na jaké vystoupení vzpomínáte nejraději? Vždy si vážíme pozvání do předních koncertních síní, jako jsou třeba Dvořákova síň Rudolfina nebo atlantská Spivey Hall, která je jedním z nejkrásnějších sálů USA. Taková místa mají mimořádnou akustiku, atmosféru a obvykle i specifické publikum. Velkým zážitkem jsou pro nás paradoxně i koncerty v malých městech, vsích u nás i v zahraničí. Třeba v Kalifornii jsme hráli v divadélku, kde se zastavil čas někdy v roce 1850; vypadalo to tam jako na Divokém Západě. Vždy jsou důležití posluchači, když se sejde mimořádná komunita lidí, která naslouchá, je to krásné.

Vystupovali jste v řadě zemí Evropy, v USA a v Africe. Navštívili jsme většinu evropských zemí. Několik koncertů jsme hráli i na Islandu. V USA jsme byli na třech velkých turné celkem o šedesáti koncertech. Naposled jsme tam byli loni, máme pozvání opět na rok 2013. V severní Africe jsme vystoupili jednou, bylo to v autonomním španělském městě Melilla na území Maroka.

A letošní kalendář? V lednu jsme hráli šestkrát ve Španělsku, mimo jiné v krásných sálech v Malaze a La Coruñi. Následoval koncert v Šumperku, v březnu koncert pro Český spolek pro komorní hudbu v Sále Bohuslava Martinů v Praze. Dále nás čeká vystoupení na festivalu Martinů Fest v Poličce. V dubnu na našem koncertě v Brně zazní „nultý“ klavírní kvintet Bohuslava Martinů a to ve světové premiéře – toto dílo čeká na své provedení sto let a jsme šťastni, že můžeme být jeho prvními interprety. Předneseme ho za klavírní spolupráce americké pianistky Michiko Otaki, se kterou nás pojí bohatá spolupráce na koncertech, ale i dva kompaktní disky.

Natočili jste už čtyři desky. Chystáte další? Poslední právě vychází u Radioservisu s názvem Úsvit české moderny: vedle Smetanova druhého kvartetu jsme na něj s pianistkou Otaki natočili už zmíněný klavírní kvintet Martinů a klavírní kvintet Vítězslava Nováka. CD budeme prezentovat na koncertě pro brněnský Spolek přátel hudby 18. dubna v Besedním domě. Letos připravujeme také natáčení CD s komorní hudbou Karla Husy.

Touha po komorní hudbě je v každém z nás hluboká, foto Petr Pilát Touha po komorní hudbě je v každém z nás hlubokáfoto: Petr Pilát
Podle čeho si vybíráte repertoár? Těžištěm je světový kvartetní repertoár, ale zastoupena je v něm hudba soudobá česká i světová. V zahraničí po nás požadují hlavně českou hudbu (Dvořák, Smetana, Janáček, Martinů) a z ostatních autorů hrajeme hodně Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Mendelssohna. Někteří pořadatelé jsou konzervativnější a hudbu 20. století vůbec nechtějí, někde na ní naopak trvají. Soudobé hudbě se věnujeme hodně, z českých autorů rádi interpretujeme třeba Viktora Kalabise nebo Karla Husu, premiérujeme také brněnské autory, například Milana Slimáčka, Miloše Štědroně, ze zahraničních skladatelů pro nás v poslední době napsal svůj pozoruhodný kvartet Isis vídeňský skladatel Werner Schulze.

Kvarteto je náročnější na vzájemnou toleranci a porozumění než manželství. Je to vlastně manželství ve čtyřech... Myslím, že nás spojuje vnitřní poctivost k hudbě. Každý musíme mít sice vlastní zaměstnání, ale hned vedle něj je nejdůležitější kvarteto a každý mu přizpůsobuje svůj denní rozvrh. Velkou oporou jsou také naše chápající partnerky.

Jak byste charakterizoval jednotlivé členy? Kdo nás zná, ví, že jsme čtyři zcela odlišní lidé, ale možná právě ta různorodost vytváří zajímavý celek. Touha po komorní hudbě je v každém z nás tak hluboká, že je schopna překlenout lidské různosti.

Působíte jako vlídný člověk. Nebo zdání klame? Při práci jsem asi pedant a cholerik. Lídr být umím, jsem vedoucím komorního orchestru Ars Collegium a vedl jsem v minulosti také Brněnské komorní sólisty. Autoritu si umím vydobýt, ale občas mě to stojí dost přemáhání.

Zajímavou oblastí činností členů kvarteta je fotografování. Na podzim jste měli výstavu, fotografie jsou i na vašich internetových stránkách. Rád fotografuji a maluji. S kolegy fotografujeme na cestách, zajímavá místa nás nenechají v klidu.

Malování je ovšem náročnější zájem. Fotit se dá při cestách, ale malování vyžaduje čas. Kde ho berete? Za studií jsem měl více času, dnes mě motivuje samotný důvod k malování, jako třeba dárek. Nejlepší inspirací je zakázka, jak říkal už kdysi Stravinskij. Ale někdy je těžké večer ještě sednout k malování.

Co dělají ostatní? Jsme hodně rozdílní. Kolegové jsou zaměřeni na technické věci, cellista Michal Hreňo má například přehled v GPS a mapách, což nám pomáhá na cestách a nemusíme se o to starat. Violista je fanda do motorů, sekundista fotografuje a má rád psy.

Váš bratr je členem brněnské filharmonie, na housle vás oba učil táta. Jste tedy muzikantská rodina... Jsme velká muzikantská rodina! Oba rodiče jsou učitelé hudby, tři mí strýcové jsou profesionální violisté, dva v brněnské, jeden ve Slovenské filharmonii, jedna teta vyučuje zpěv na VŠMU, druhá cembalo na konzervatoři v Brně, třetí housle na hudební škole.

A vaše manželka je taky houslistka. Hrajeme spolu od dob studií – houslová dua (Duo Lyriko) nebo houslová dua s klavírem. Literatura pro toto obsazení není obsáhlá, ale zahrnuje krásné skladby, jako třeba sonáty Milhaudovu nebo Martinů. Pro nás je to hudební odpočinutí.

Chcete, aby vaše tři dcery byly hudebnice? Vzhledem k dnešní situaci v kultuře bych jim to snad ani nepřál. Ale povolání se nedá přikázat. Nechám tomu určitě otevřený průběh. Co bych jim ale moc přál, aby umění zaujímalo důležité místo v jejich srdíčku.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish
MENU