Měli jsme původně mluvit jen o hudbě. O plánech do budoucna. O tom, kdo je Tomáš Brauner. Ale svět se obrátil vzhůru. Čili rozhovor, který jsme vedli na konci května 2020, pár dní před Tomášovým koncertem s Pražskými symfoniky na Pražském jaru, nemohl začít ani jinak než reflexí posledních výjimečných měsíců.
Kde tě zastihlo zrušení koncertů a jak jsi tu dobu prožíval? Zrušení kulturních akcí mne zastihlo na zkoušce s Pardubickou filharmonií a Václavem Hudečkem. Druhý den měl být zahajovací koncert Pardubického hudebního léta. Bylo to samozřejmě překvapení, že se ruší koncert. Nikdo tehdy nepočítal s tím, že z jednoho týdne, jak každý doufal, bude několik měsíců. Co se týká celkové bilance, tak jsem to nepočítal. Ale byly tam čtyři abonentní koncerty u Zlínské filharmonie, dva večery v FOK – Dvořákovy Svatební košile. A další… a ještě stále odpadávají. Po prvotním šoku jsem se rozkoukával. Hodně jsme se ženou samozřejmě řešili rodinu, děti, školu a školku. To nás chvilku zabavilo. Když jsme zjistili, že toho času bude mnohem víc, začal jsem si dělat pořádek ve své agendě, v partiturách a v domácnosti. Dost jsem si na tom zapracoval. Vždycky jsem se na to vlastně těšil s myšlenkou „až budu mít čas“. Tím jsem si ale zkomplikoval život, neboť jsem nacházel partitury v krabicích po nedávném stěhování, jako například Wagnerova Tristana a Isoldu, kterou jsem hned začal studovat. Pak jsem našel Parsifala, to mne také dost zdrželo. Možná je to studium „do šuplíku“, ale to u Wagnera vůbec nevadí. Tíha přerušení na mne úplně nedopadla, protože mám stále před očima vizi příštích sezón. Je na co se těšit. A také – a to ještě důležitější – jsem mohl trávit více času se svou krásnou rodinou a také se trochu zklidnil.
A studuješ „do šuplíku“ i v normálním provozu? Občas se podívám na nějakou složitější partituru třeba i rok dopředu. Poté ji třeba nestuduji pravidelně, ale udělám si takového strýčka. I za pár let mi taková předpříprava pomáhá. Musím říct, že mám poměrně dobrou hudební paměť. Když jsem ještě býval hobojistou v různých orchestrech, odehrané jsem si pamatoval. Nejen ten hobojový part, ale i celou partituru, kterou jsem navíc už vždy měl někde s sebou. Vždy mne zajímal celý kontext skladby. Vlastně více než co jiného. Koukal jsem dirigentům pod prsty. Dá se dokonce říct, že jsem hoboj studoval s vidinou dirigování.
Obraťme se teď k samotné dirigentské technice. Dostaneš novou partituru, kterou jsi v životě nedělal. Jak začínáš? Hudbou nebo mimohudebním kontextem? Ukážu to na příkladu Schönbergovy Zjasněné noci, kterou jsem teď s FOK studoval pro Pražské jaro. Prvně mne zajímaly okolnosti vzniku; informace se postupně začnou nabalovat – data vzniku, přepracování, to je základ. Pak samozřejmě došlo i na báseň Richarda Dehmela Dva lidé. Byl jsem „šťastnej jak malej kluk“, když jsem ji v jednom zastrčeném antikvariátu v Praze objevil za 30, Kč. Vydání z roku 1927! Už jenom předmluva Zdeňka Tlamicha je literární umělecké dílo. Okolnosti vzniku, taje textu, překladatelské problémy. Knihou jsem tedy začal. Po dlouhé době jsem měl čas tu báseň skutečně pročíst. Děj se odehrává jinak; Schönberg z něj vyňal jen, co potřeboval a co ho nejvíce oslovilo. V pochopení partitury mi to velmi pomohlo. Hráli jsme verzi pro smyčcový orchestr z roku 1943, ale samozřejmě mne zajímal i původní sextet; detailně jsem studoval rozdíly. Je to partitura náročná a velmi propracovaná. A tak vlastně studuji pokaždé. Dalo by se říci: od předmluvy. Ovšem jsem málokdy spokojen, neboť těch informačních kanálů je velké množství, vždy mi něco uniká.
Dnes jsi spíše orchestrální dirigent, ale začínal jsi operou. Jak se dnes v tobě tyto světy k sobě mají? Operou jsem začínal, neboť odtud přišla první pracovní nabídka. Ale brzy se to zhouplo do rovnováhy s dirigováním orchestrálním. A byl jsem za to rád. Dnes jsem už převážně u symfonických orchestrů. Tomu nasvědčují i šéfovská místa. Bohužel méně času je důvod, proč se opeře nestíhám věnovat. Občas cítím, že mi opera moc chybí. Rád dýchám divadelní ovzduší, tu vůni. Vyrůstal jsem v ní, ve Vídni jsem byl operou obklopen. Ale na operní příležitosti netlačím. Snažím se být natolik pokorný, abych přijímal nabídky, jak přichází. Vždycky se mi líbilo, že dirigentští velikáni považovali operu za přirozenou součást jejich profese. Ani se to tak nerozlišovalo. Teď to dělení trochu cítím. Jsou dirigenti, kteří operu nechtějí dirigovat, čemuž úplně nerozumím. Ale vezměme si třeba Kirilla Petrenka, který z Bavorské opery přešel do Berlínské filharmonie. Operní a orchestrální dirigování si zjevně neprotiřečí. Přirozeně se doplňují.
Posledních několik měsíců jsme mohli koncerty sledovat hlavně on-line. Jak to vnímáš ve srovnání s živými koncerty? Rozdíl spočívá v tom, že živý koncert si nemůžeš vrátit. Což je zase zázračné na živém koncertě, totiž ta jedinečnost, neopakovatelnost. Možnosti vidět díky streamům a záznamům koncerty všude po světě velmi využívám. Vždy mne zajímá jiná interpretace. Mám doma bohatou audiotéku a pracuji s ní. Mám docela dobrou paměť, stačí mi koncert slyšet jednou a už vím, co bylo jinak. Je to pro mne dobrý pracovní nástroj. Ale při streamovaných koncertech se mi ztrácí celkový dojem: atmosféra, reakce publika. Ač můžeme být v dnešní složité době za stream vděční, nikdy nehradí živý koncert. Ačkoliv se to teď třeba nemusí zdát, tak se domnívám, že lačnost po společenství a jedinečném neopakovatelném okamžiku přetrvá. Třeba tzv. like mi přijde hrozně klamný. Přece to vůbec neznamená, že někdo ten záznam viděl celý. Že ho vůbec prožil. Reakce na živý koncert, ať už je jakákoliv, je vždy cennější. Prožitek je klíčový. Ten všichni potřebujeme. To je poslání živého umění obecně. A ta osobní konfrontace s ním, což video opravdu neumožňuje. Neumím si představit, že si člověk dokáže u počítače na hodinu a půl sednout, zklidnit se a zapomenout na své starosti. V koncertní síni, v divadle je člověk pohlcen. Plně vnímat trochu musí, hodně chce, a to je efektivní léčba, mentální očištění. Proto lidé vždy na kulturu chodit budou. Alespoň doufám.
A vize pro Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK? Rád bych uchopil a rozvíjel českou tradici. A tím navázal na české šéfdirigenty FOK, kteří byli skuteční budovatelé orchestru. Všichni za sebou zanechali výraznou, hlubokou stopu. Ať už zanechané v archivu, nebo v nahrávkách, které myslím dobře znám – Smetáčkovy, Bělohlávkovy a Koutovy. Rád bych přinesl do orchestru nový vítr, novou chuť. Přál bych si také v dramaturgii otevřít nové možnosti. Samozřejmě nikoliv násilně, ale jemně. Mimochodem jsem s FOK propojen již od dětství, kdy jsem s maminkou chodil na koncerty a můj otec, který se velmi dobře znal s Václavem Smetáčkem, o něm vyprávěl spousty historek. A také mám pocit, že mne něco spojuje s Jiřím Koutem. On i já jsme totiž působili v Plzni v divadle. Na šéfdirigenty FOK často myslím a velmi je ctím. Chtěl bych na maximum využít potenciál orchestru, aby se s naprostou samozřejmostí počítal mezi špičku českého i evropského kulturního života. Což není ovšem závislé jen na šéfdirigentovi, ale na celém týmu, který by měl fungovat jako přesné švýcarské hodinky. Věřím, že společně dokážeme tuto pozici udržet a budeme publiku přinášet jedinečné chvíle prožitků a pocit absolutní odevzdanosti jedinému poslání, pro které my všichni hudebníci naplno žijeme.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2020.
