pondělí, 31. červenec 2017

Tiché štěstí a pokora skutečného muzikanta. S Nicolasem Altstaedtem o hlubinné podstatě věcí a o inspiraci, která je všude

Napsal(a) 

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Je časné, krásné a teplé sobotní ráno na konci května. Včera odehrál německo-francouzský violoncellista Nicolas Altstaedt, již pevně etablovaný ve světové špičce svého nástroje, koncert s klavíristou Alexanderem Lonquichem a houslistkou Vilde Frang v rámci Víkendu komorní hudby festivalu Pražské jaro. Před svým odjezdem z Prahy si udělal čas na rozhovor. Z plánované půlhodiny však bylo třikrát tolik. Sedíme v kavárně hotelu Buddha-Bar uprostřed Starého Města. Oba jsme unavení, ale brzy to z nás spadne. Alespoň pro mne nastal jeden z nejkrásnějších rozhovorů o hudbě a její podstatě, jež jsem v životě zažila.

Včera jsem se na koncertě trochu styděla kvůli lidem v publiku, kteří tleskali mezi větami. Říkala jsem si, že budete nás, Čechy, pokládat za ignoranty, kteří nevědí, jak se poslouchá klasická hudba.  Vůbec ne. To se prostě děje a není to nic vážného. Když se to na koncertě stane, tak nás to vždy překvapí, ale zároveň je to vlastně upřímné. Na koncertě asi byli lidé, co nejsou zvyklí klasiku poslouchat, co byli ten den poprvé v koncertním sále, takže je to jistým způsobem jejich upřímná reakce a nevadí mi to. Vadí mi naopak lidé, co kašlou a šustí pytlíky s bonbóny. Když jsem hrál v Praze naposledy…

…to bylo v roce 2014 s Českou filharmonií?  Přesně tak. Tehdy lidé netleskali mezi větami.

No jistě, to bylo převážně poučené publikum, hlavně abonenti zvyklí chodit na koncerty. Takže tentokrát mi bylo jasné, že jsou v sále i turisté. Ale já mám rád lidi, takže mi tohle opravdu nevadí. V každé době někteří lidé tleskali mezi větami, i v Mozartových časech. Oni to myslí dobře a je skvělé, že přišli.

Pocházíte z francouzsko-německé rodiny. Jaké bylo vaše dětství a cesta k hudbě? Můj otec měl sestru, která hrála na varhany a vdala se za jednoho francouzského houslistu. Díky tomu se i otec začal trochu věnovat hudbě. Bylo mu šestnáct, když začal hrát na klavír a na violoncello, což bylo velice pozdě. Umění bylo přesto jeho velkou vášní. Pak se stal lékařem, nicméně chtěl dopřát mně a mému bratrovi možnost naučit se hrát na nějaký nástroj, což sám v dětství neměl. Proto nás vedl k hudbě, chodili jsme hodně na koncerty… Moje matka přijela z Francie do Heidelbergu studovat medicínu a tam se seznámila s mým otcem. Také to nebyla muzikantka.

Violoncello bylo jasnou volbou od začátku?  Ano. Jelikož otec se trochu věnoval klavíru a violoncellu, tak jsme doma cello měli. Můj bratr se začal učit na klavír, a proto violoncello zůstalo na mne. Zeptali se mě, jestli se mi líbí.  No, a tak jsem začal.

Byla to tedy logická volba? Velmi logická a prostá.

Kde jste vyrostl? Narodil jsem se v Heidelbergu, ale vyrůstal jsem v malém městě Gütersloh na severozápadě Německa. Měl jsem veliké štěstí, protože Gütersloh je nedaleko jedné vynikající mezinárodní hudební školy v Detmoldu.  Studoval jsem tam u výborného profesora a také v tom místě působil jeden skvělý organizátor koncertů. Ten zval do Detmoldu významné soudobé skladatele. Díky tomu jsem se během dětství seznámil s Györgym Ligetim, Aribertem Reimannem, Johnem Cagem….

To je úžasné. Ano, to byly neuvěřitelné možnosti. S Ligetim jsem se setkal třikrát. Měl jsem možnost vyslechnout si jeho povídání o studiu a skladbě. Slyšel jsem spoustu jeho děl. To vše bylo díky tomu osvícenému promotérovi, který třikrát do roka organizoval festival soudobé hudby. V tomhle prostředí jsem si myslel, že je úplně normální vyrůstat každodenně se soudobou hudbou.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

To je skutečná šance, protože jste zřejmě na sobě nikdy nepocítil bariéru ve vnímání soudobé klasické hudby, kterou pociťuje naprostá většina lidí. Mnoho posluchačů zůstává chápáním někde na pomezí 19. a 20. století a k tomu novějšímu si hledá komplikovaně cestu.  Ano, přesně tak. Jsem za to velice vděčný a je to díky této osvícené osobě a také díky mému otci, který mne do Detmoldu vzal. Bylo to velké štěstí. Teprve teď vnímám, jaký obrovský rozdíl v porozumění hudby to u mne znamenalo.

Je jasné, že vaše úroveň porozumění hudby byla díky tomu od dětství výrazně pokročilá… Rozhodně. Je to o možnostech, které máme. Když máme skutečnou možnost se propojit s hudbou, tak se tak stane. Já jsem v osmi letech pochopil jazyk soudobé hudby. Víte, když řeknete osmiletému dítěti, že půjdeme na koncert a poslechneme si tam něco opravdu výjimečného, tak tam to dítě jde s tímto očekáváním. S myšlenkou, že to bude fakt velká věc. A s tímhle zaujetím jsem vyslechl jeden večer Ligetiho Klavírní koncert a Houslový koncert. Lidé kolem mne projevovali o tuhle hudbu velký zájem, a tak to probudili i ve mně. Ono není třeba být pro to nějak mimořádně nadaný. Stačí mít otevřenou mysl. Zpětně to vnímám jako obrovskou šanci, kterou jsem měl.

A co vaše francouzská část? Jezdil jste často do Francie? Jen o prázdninách za rodinou. Část rodiny je v Paříži, část v Ženevě. V létě jsem často jezdil do kraje kolem Bordeaux, kde jsme trávili prázdniny.

Znám moc dobře ten kraj. Strávila jsem kdysi v Bordeaux rok na univerzitě.  Vidíte, já Bordeaux jako město moc neznám. Mé vzpomínky na dětství, to jsou prázdniny v Mimizanu nedaleko Bordeaux u Atlantiku.

Vzpomínám si na dálniční výjezd na Mimizan. A k obědu jste mívali domácí husí játra, konfitovanou kachnu a k tomu jste pili červené bordeaux? No jasně! To je přesně ono! (smích) Chtěl bych poznat Bordeaux více. Můj smyčcař v Berlíně je Francouz a bude se tam stěhovat, takže mám v plánu ho tam brzy navštívit. Vy znáte to město dobře?

Ano. Mám na Bordeaux i okolí úžasné vzpomínky. Hodně se toho však za posledních dvacet let změnilo, ale v dobrém slova smyslu. Zavedení tramvají, spousta nové architektury... Moji spolužáci pocházeli převážně z míst jako Médoc a Périgord, čili z kraje nádherných těžkých vín a úžasného jídla. Na víkend mě občas někdo pozval k sobě domů. Mám v sobě velkou lásku k těm místům.  Tomu opravdu rozumím a chci se tam vrátit.

Půjdeme zpátky k hudbě. Máte za sebou pozoruhodnou kariéru. Hrál jste s mnoha špičkovými tělesy, mezi jiným i s Vídeňskou filharmonií nebo s Tonhalle Zürich. Existovaly na této cestě nějaké klíčové momenty či setkání, po kterých už to nikdy nebylo tak, jako předtím?  U mě to neprobíhalo skrze takovéto momenty, ale byl to vždy pozvolný, pomalý proces. Nebylo to nikdy o konexích, ale o důkladné tvůrčí práci. Při té jsem třeba potkal nějakého zajímavého člověka buď z orchestru nebo z managementu či z publika, který mne zase pozval někam dál. Tak jsem se díky samotné práci postupně posouval. Jedna nebo dvě věci však skutečně hodně pomohly. Byla to cena Crédit Suisse, kterou jsem získal v roce 2010. (Crédit Suisse Young Artist Award je cena, kterou uděluje jednou za dva roky nadace švýcarské banky Crédit Suisse na hudebním festivalu v Lucernu, pozn. red.) Díky této ceně jsem si mohl zahrát s Vídeňskou filharmonií, což znamenalo mnoho. Cena také stála za pozváním do BBC Symphony Orchestra. Musím zmínit i setkání s Gidonem Kremerem, ke kterému došlo v Berlíně. Jednou jsem tam pro něj hrál, a tak začalo naše přátelství. On mě pak pozval na festival v Lockenhaus. Tam jsem potkal další osobnosti, které mne pozvaly na další místa, a tak to šlo dál a dál. Každý moment a každý koncert jsou podstatné. Je třeba pracovat na životní cestě dennodenně po malých krocích. Důležité je také vyrůstat s hudbou a být v životě spokojený. Člověk může být šťastný a spokojený jen tehdy, když vyrůstá v něčem, co miluje. Jestliže na sobě pomalu a systematicky pracujete, děláte to s láskou a snažíte se o vysokou kvalitu, prostě to berete vážně v každé chvíli, tak budete růst. Je třeba hrát nejen ve velkých sálech velkoměst, ale i v malých zapadlých sálech. I když hrajete na koncertě, kam lidi přišli z úplně jiných důvodů, než je hudba, tak je tam pár lidí, co hudbu milují. Musíte tedy udělat maximum právě pro ně a hrát, jak nejlépe dovedete. A také hrát co nejlépe pro autora, který tu hudbu napsal.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Snažíte se tedy nevnímat koncerty podle významu místa či promotéra nebo podle prestiže?  Přesně tak. Nechci vytvářet hierarchii v příležitostech. Samozřejmě, že když nás s Alexanderem (Lonquichem, pozn. red.) čeká koncert ve Wigmore Hall, kde máme na programu Beethovenovy sonáty, tak se takový koncert jeví jako důležitější. Ale neznamená to, že do jiných koncertů toho ze sebe dám míň.

Začal jste s komorní hudbou ve stejné době jako s hudbou symfonickou? Nebo přišla komořina později?  S komořinou jsem začal trochu později a dá se říct, že to také byla určitá fáze mého vývoje. Já jsem se toho odjakživa nejvíc naučil od kolegů. Vždycky mne fascinovalo hrát s lidmi, kteří byli lepší než já. Když jsem poprvé v životě slyšel hrát Alexandera Lonquicha, tak mně to velice oslovilo. To byla veliká síla. Tehdy jsem si řekl, že když hrát Beethovena, tak s Alexanderem. S obrovským zaujetím jsem sledoval, jak frázoval, jak pracoval s tempy a s dynamikou… Nebo setkání s velkými houslisty jako Pekka Kuusisto a Janine Jansen! U obou dvou mne fascinuje, jak s houslemi zacházejí, jak o hudbě přemýšlejí, jak přenesou vlastní hudební vizi do praxe. Je prostě nesmírně obohacující toto vše vnímat u klavíru a u houslí, tak daleko od mého violoncella. Jasně, že violoncello je můj nástroj a miluji ho, ale mým východiskem není o hudbě přemýšlet z úhlu pohledu violoncella. Vždycky mne zajímalo, jak tvořit krásu klavírem, houslemi a dalšími způsoby… A právě touto otevřeností se učíme. Nehledám své vzory mezi cellisty, ale spíš mezi jinými muzikanty nebo v úplně jiných uměleckých oborech a také mezi lidmi zcela mimo hudbu. Hudba je taková vlna. Život, a vše, co v něm prožijeme, je třeba vtělit do té vlny. K tomu mne asi nebude inspirovat kolega violoncellista. Mnohem více mne k tomu inspirují jiní muzikanti a jiní lidé, se kterými něco tvořím, se kterými nějak reaguji. Na komorní hudbě je úžasné, že můžeme na nějakém díle pracovat se skutečnou intenzitou. Není to jako koncert s orchestrem, kde je jedna hodinová společná zkouška, které předchází má vlastní práce o samotě. Komorní hra je také cestou k tomu, jak pak hrát dobře s orchestrem. Vždy jsem byl zvědavý na to, jak s ostatními komorními hráči dokážeme nalézt společnou cestu a souznít v jednotě, jak oni o tom přemýšlejí, a také jak sami prožívají samotné bytí na pódiu. To vše dohromady je pro mne ta nejcennější zkušenost, jak růst jako violoncellista, jako muzikant i jako člověk. Proto jsem se v posledních letech věnoval především komorní hudbě.

Vyprávějte dál… Nyní jsem ve fázi, kdy jsem komorní hru omezil, protože mne čeká dost sólových projektů. Také se hodně zabývám dirigováním. Komorní hudbě se věnuji jen s několika málo lidmi, kde cítím velké souznění a inspiraci, kde sdílíme a rozvíjíme jasnou vizi v hudebním jazyce, a kde jsme podobně nastaveni a otevřeni v našich myslích. Takových lidí je málo, sotva dva tři klavíristé a dva tři houslisté. Nevidíme se často, jedná se spíš o epizodní projekty. Komorní hudba je však škola.

Škola zrání v hudebním i širším slova smyslu? Přesně tak. Moji nejlepší přátelé, to je smyčcové kvarteto Ébène Quartet. Když přijedou do Berlína, tak vždy nocují u mne. Letos plánujeme společné nahrávání. Vidět toto kvarteto při práci, to je obrovská škola. Jsou mým zdrojem inspirace včetně jejich profesora Eberharda Feltze, který se později stal i mým profesorem. Neuvěřitelný a geniální člověk, který je velkým učitelem a mistrem kvartetní hry, ale také mistrem skladby a celkové hudební struktury. Vidět pracovat tohoto člověka s Ébène Quartet na nějakém velkém díle, to je neskutečná studna inspirace. Jeho umění, jak vytvářet rovnováhu všech čtyř nástrojů, jak dosáhnout architektonické a hierarchické dokonalosti kvartetní struktury v nějaké složité kompozici, to je prostě síla. Vedle něj jsem se naučil úplně nejvíc. To, jak on pracuje na jedné frázi o čtyřech taktech, jak cizeluje barvu zvuku, jak pracuje s gestem! Přitom to není vůbec obvyklá práce. Když studujete profesionálně hudbu, tak vězte, že na školách s vámi profesoři hodně pracují na technice nástroje, ale málokdy na samotném pochopení hudby jako takové.

Souvisí pochopení podstaty hudby s pochopením podstaty lidskosti?  Ano, velice. Zvláště to lze demonstrovat na smyčcovém kvartetu, kde já jsem sice nebyl nikdy uvnitř, ale velmi intenzivně to vnímám zvenčí. Je čtveřice lidí, která musí zvládnout nějaké velké kvartetní dílo. Každý z nich má přitom svou vlastní vizi, jak třeba frázovat. Primárius má úplně jinou vizi než violista, kontrabasista má zase svou představu. Přitom se všichni musí sjednotit v jedné společné vizi celého díla, jejíž je každý součástí a kde každý zná své místo. K tomu je potřeba spousty tolerance a hlavně spousty lásky k ostatním lidem. Není totiž možné prosazovat svou individuální vizi na úkor ostatních, často je nutno se naopak upozadit. Proto je nutno milovat ty, se kterými komorně hrajeme, abychom jim mohli maximum ze sebe dávat a inspirovat je, ale také od nich přijímat, a takto něco hodnotného vytvořit. Je to jako rozhovor či diskuse, není to monolog.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jak je to při sólovém hraní se symfonickým orchestrem? Je to totéž. Záleží však na orchestru. Jsou orchestry spíše pasivnější, které očekávají inspiraci zvenčí, především od dirigenta. Pak jsou však velmi kvalitní orchestry, které samy generují inspiraci a zajímavé hudební myšlenky. A s takovými tělesy je možné vést tvůrčí dialog a vytvářet něco mimořádného podobným způsobem jako v komorní hře. O dialog usiluji, i když hraji úplně sám, například Bachovy Suity. Jsem uvnitř té polyfonie, vnímám jednotlivé hlasy a reaguji na ně. Nechám je zaznít a zároveň s nimi komunikuji. Tvořit hudbu neznamená jen hrát, ale i poslouchat a s otevřeným srdcem se nechat vést.

To znamená přistupovat k tomu s maximem pokory? Ano, pokora je nesmírně důležitá, protože v hudbě nejsme leadeři, nýbrž pouzí prostředníci. Hudba námi prochází a my jí s pokorou dáváme prostor. Hudba nemá svůj zdroj ve mne, ale pochází z jiného světa.

Myslíte tím, že je transcendentní? Ano. Třeba takové Dvořákovo Klavírní trio f moll má jasně transcendentní rozměr.  Nevíme, odkud taková hudba pochází. Zcela jistě z nehmotné, neviditelné dimenze světa. To není jen tak, že se Dvořákova hudba zjevila v jeho hlavě. Dvořák se stal prostředníkem pro takový dar, bylo mu umožněno tuto hudbu uvést v život. My lidé můžeme hudbě umožnit, aby spatřila světlo světa, ale nejsme její prazdroj.

Chápu to tak správně, že vy sám vnímáte jako dar vaši schopnost předávat hudbu lidem? Ano. Myslím, že v širším kontextu je to poslání každého umělce. I třeba architekta. Nebo filmového režiséra, který vede herce na place, ale nechává jim tvůrčí svobodu. Který má svou vizi a pokouší se ji předat lidem. Který zároveň nechává lidi vytvořit si vlastní úsudek a nalézt ve filmu inspirativní témata pro jejich život. Třeba Stanley Kubrick nechával herce často improvizovat. On byl velká osobnost a vizionář. V jeho filmech naleznete úžasné momenty, které vznikly tak, že dal hercům prostor pro spontánní impuls tvůrčího ducha. U architekta je to podobné. Ten se inspiruje zase přírodou a její hierarchií, přírodními formami a strukturami… Vytvoří z nich něco nového, ale není pratvůrcem těchto forem. Prostě my všichni v umění usilujeme o rovnováhu forem, které zde již existují.

Je to pro vás spojeno se spiritualitou? Ano, také, protože umění je prostředkem, jak porozumět světu skrze emoci. V hudbě to platí obzvláště. Každý člověk na naší planetě nějakým způsobem vnímá a popisuje svět kolem sebe. Lze tedy svět chápat buď takto deskriptivně, ale také citem, emocemi a intuicí. Když si lidé, jež nikdy neposlouchali ani nestudovali Beethovena nebo Dvořáka, poslechnou jejich hudbu, tak jí často intuitivně a pocitově rozumí. My všichni tedy máme v tomto směru stejné možnosti. Můžeme vnímat svět skrze cit. Když jsem hrál Dutilleuxe, tak jsem o tom hodně mluvil s posluchači. Dutilleux je hudba pro čas noci. My všichni máme v noci jiné vnímání než ve dne. Nezáleží na tom, jaký kdo je či jakou má profesi, prostě v noci sníme, do popředí se dostává podvědomí, naše smysly pracují jinak, na hluk reagujeme podobně.

Máte pravdu, v noci je stav mysli odlišný.  Ano. V tomto stavu mysli reaguje každý podobně, ať už je člověk bankéř nebo profesor nebo je úplně bez vzdělání. Do popředí se prostě dostává intuice. A právě v tuto chvíli se může hudba silně dotknout našeho srdce. V nočních hodinách tak můžeme hudbě mnohem více porozumět. Posloucháme, cítíme a začínáme rozumět. Hudba je v tu chvíli ten nejsubtilnější a nejpřesnější způsob komunikace pro porozumění světa. Mnohem přesnější než jakýkoli jazyk. Propojení a rovnováha jednotlivých tónů je mnohem bohatší než všechna slova. Náš slovník je vedle toho velmi omezený. Hudbou tedy máme možnost porozumět světu o tolik komplexněji a hlouběji. Hudba nás proto činí pokornějšími, protože skrze ni procítíme náš svět bohatší. Třeba když si poslechneme Purcella nebo Monteverdiho, tak bez znalosti italštiny pochopíme, jak se lidé cítili v 17. století. A to je samo o sobě úžasné zjištění. Samozřejmě se mohu postavit před výtvarné dílo z té doby a pokoušet se pochopit, ale nedosahuje to intenzity hudby. Například Beethoven: když si ho lidé dnešní doby poslechnou, tak jeho době porozumí mnohem více, než kdyby četli hromadu historických knih. Muzika je tedy nástrojem, jak porozumět komplexně lidské bytosti. Třeba když se chcete něco dozvědět o středověku, tak sice můžete číst dobové prameny a historická díla, ale mnohem lepší je poslechnout si Guillauma de Machaut. Tak opravdu pochopíte, co středověk byl.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Dělat s vámi interview, to je krásná záležitost. Vážně? (usmívá se)

Opravdu. Nejhorší jsou interview, kde se plká o banalitách nebo se to odehrává v obecných frázích. S vámi je to však jiné, protože se dotýkáme skutečné podstaty věcí, a to je krása. Ještě bych se chtěla zeptat, za jakých okolností jste začal komorně hrát s Vilde Frang? Poprvé jsme spolu hráli na festivalu Lockenhaus u Gidona Kremera v roce 2011. Pak se mnou Vilde konzultovala cenu Crédit Suisse, kterou jsem vyhrál v roce 2010. Vilde se o ni totiž ucházela o dva roky později a také vyhrála. Nehráli jsme spolu však tak často. Vilde má úplně jinou hudební vizi než já. Jsme velmi rozdílní, každý přistupujeme k nástroji úplně jinak. Vilde však vždy byla nesmírně otevřená, má v sobě obrovskou zvědavost, a tak jsme při různých příležitostech nakonec začali nacházet společnou hudební řeč. Nyní sdílíme hodně věcí, které nás oba inspirují. Mým velmi častým spoluhráčem je v posledních letech i finský houslista Pekka Kuusisto, který je tak trochu jako můj bratr. Hodně jsem se od něj naučil. Také nesmím opomenout Janine Jansen, se kterou často hraji. Ta je zase úplně jiná.

Máte na mne ještě trochu času? Mám. Klidně pokračujte. Není žádný stres, můžeme si povídat.

Dotkli jsme se velmi osobních a filozofických témat, jako je subjektivní vnímání vertikální a transcendentní dimenze hudby. Zajímalo by mě, jestli o těchto věcech mluvíte s vašimi komorními spoluhráči nebo zda o tom komunikujete pouze hudebně?   Obojí. Je velmi důležité o tom komunikovat. To nejpodstatnější se však děje za scénou a v každodenním životě. Například s Alexanderem (Lonquichem) při zkoušení téměř nemluvíme. Vnímáme totiž hudbu podobným způsobem, takže není třeba mnoho slov. Samozřejmě řešíme třeba tempové přechody, barvu zvuku a další hudební věci, ale těch slov mnoho není. Hodně si však povídáme potom.

Třeba v hospodě? Přesně tak. Když jdeme po zkoušce na večeři, tak probíráme, co se děje v té které větě té a té Beethovenovy sonáty… Včera jsme v hospodě rozebírali vztah mezi Goethem, Beethovenem a Napoleonem. To vše jsou věci, které následně ovlivňují naše podvědomí, které nás formují a přispějí k tomu, co se bude dít na pódiu při koncertě. Já hraji výhradně s lidmi, kteří mne inspirují. S Alexanderem mluvíme hodně často o literatuře, o umění obecně, prostě o spoustě věcí. Když však hraji a zkouším s Ébène Quartet, je to úplně jiné. Tam při hraní diskutujeme pořád. Je to dáno i tím, že je potřeba dosáhnout naprosté souhry. Všichni musí mít stejnou vizi o artikulaci, o tahu smyčcem, takže se prostě musíme domluvit, abychom maximálně souzněli. Hodně komunikujeme i v metaforách. Například si řekneme, že je potřeba přidat balzamikový ocet nebo chilli… Tak se ujišťujeme, že jsme všichni na stejné vlně.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Je váš koncertní výkon ovlivněn náladou a rozpoložením v daném momentu? Třeba smutkem nebo naopak radostí? Nemyslím. Hudba je reálný svět, který vytvářím. Vliv nálady je spíš podvědomý. Víte, to je tak. Když se nám nelíbí realita našich dní, třeba ta politická, tak na to můžeme reagovat tím způsobem, že spoluvytváříme realitu podle našich vlastních představ. Touto ideální realitou je pro mne umění. V mém vlastním ideálním světě je Goethe, Rembrandt nebo Beethoven, a proto umění tvořím. Dává mi to psychickou stabilitu, vizi do budoucnosti, naději…

Definuje a vytváří to vaše místo ve světě… Ano. To vše mi dává umění a spoluvytváří mou realitu. Při hraní na koncertě se ocitám ve světě Brahmse, Beethovena či Dvořáka a je to takový svět, jak jej viděli a vnímali oni. Proto v tu chvíli není podstatné, jakou náladu jsem měl pět minut před koncertem. Koncert sám to vše může úplně změnit. Hudba mění lidi více, než lidé mohou měnit ji.

Co vás v blízké budoucnosti čeká v hudbě radostného? Právě se učím dva nové violoncellové koncerty. Tím prvním je koncert, jež nedávno složil Esa Pekka Salonen pro Yo-Yo Mu. Yo-yo Ma ho provedl letos v březnu v Chicagu a pak v Londýně. Já chystám provedení teď v srpnu na festivalu v Helsinkách. Je to tedy úplně nová věc. Pak studuji Prokofjevovu Symfonii-koncert e moll. Nikdy jsem to nehrál, učím se to a zbožňuji to. V dohledné době chystám ještě nahrávání kompletních Bachových Suit pro violoncello a jsem tím pádem v Bachovi hodně ponořený. Taky se věnuji dirigování, nyní zrovna pracuji na Haydnových Ročních obdobích, které uvedeme příští rok s rakousko-maďarským orchestrem Haydn-Philharmonie. Ještě bych měl zmínit, že s tímto orchestrem hraji čas od času sólové violoncellové koncerty bez dirigenta. Uvedli jsme tak Schumanna, Šostakoviče a nyní chystám Elgara. Jsem moc zvědavý, jak Elgarův cellový koncert dopadne v provedení bez dirigenta. To bude asi hodně zajímavé pracovat na tomto díle komorním způsobem. Hráči v orchestru se musí mnohem více vzájemně poslouchat, být v interakci, propojovat, prostě je to pro ně úplně jiný druh závazku.

Pomineme-li hudbu, co vás činí v životě šťastným? Příroda. Poznávání měst. Miluji procházky v cizích městech, která při koncertním životě navštěvuji. Pozoruji místní lidi a jejich obyčejný život. Taky umění mimo hudbu. Třeba nedávno jsem měl v Berlíně volný večer a šel jsem do divadla na Becketta.

Jaká místa na zeměkouli jsou ta vaše? Těch je tolik! Ale třeba teď v létě se chystám na návštěvu ke kamarádovi kontrabasistovi, který bydlí na Lofotech v Norsku. Nikdy jsem tam nebyl a hrozně mě to přitahuje. Hledal jsem na léto nějaké místo, kde bych mohl intenzivně pracovat a mít opravdový klid na cvičení. Tak jsem se rozhodl, že strávím čtrnáct dní právě na Lofotech. Chci tam pak vyrazit ještě na dva týdny v zimě, abych tu krajinu mohl vnímat v celé její rozmanitosti. Je to tam hodně syrové a drsné, a přitom majestátně krásné. Tak se fakt těším.

Přeji vám, ať se to povede a moc vám děkuji za rozhovor. Také šťastnou cestu domů, ať je to kdekoli. Není zač, byla to radost.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.