Narozeninové rozhovory bývají pro novináře kříž. Vzpomenout všechny zásluhy jubilanta, nevynechat největší životní úspěchy, bilancovat, ale vyhnout se nostalgii a patosu, dotknout se každé životní etapy a nezabíhat příliš do detailů. Nebo ne? Štefan Margita slaví šedesátiny.
Nechci zacházet příliš do minulosti, ale přece jen se zeptám. Vy jste původně studoval fotografii… Jak k tomu došlo a jaký byl průběh rozhodování mezi fotografií a hudbou? Ano, studoval jsem na umělecké průmyslovce v Košicích, to byla báječná léta. Měli jsme tam dost volný režim a mohli jsme se schovávat v tmavé komoře, kdykoli jsme se potřebovali z něčeho ulít. „My teď nemůžeme vylézt, vyvoláváme právě fotky a zkazily by se nám!“ Nějak takhle probíhalo naše studium. (smích) Jednou jsme tam dokonce vyvolávali i duchy, ale to se nám naštěstí nepovedlo. A kromě toho se tam hrály karty, kouřilo se, popíjelo… Takže zábavu jsme si užili velkou, ale horší to bylo s uplatněním. Vystudoval jsem šestiletý obor fotografie, ale neměl jsem šanci dostat se na vysokou školu do Prahy, protože z celkových asi osmdesáti přihlášených brali ze Slovenska jenom dva. Beznaděj. Dostal jsem se po ukončení školy do komunálních služeb, kde jsem vydržel tři týdny fotit na občanský průkaz a na pas, ale to bylo k zešílení. Naklonit hlavu a cvak, pořád dokola. Uvědomil jsem si, že to není cesta, která by mě bavila. Tehdy jako osud, nebo náhoda, se po dlouhých letech vracela naše rodinná známá ze Švýcarska do Košic, pamatovala si mě jako dítě a ptala se mě, jestli pořád zpívám. Řekl jsem jí, že už se hudbě vůbec nevěnuji, ale ona to se mnou přesto chtěla zkusit. Pozvala si mě na zkoušky na konzervatoř a už jsem tam zůstal.
Takže jste během studia na umělecké průmyslovce na zpěv nepomýšlel? Vůbec, zpíval jsem jako malý kluk, ale pak mi zpěv nějak zmizel ze života, a když jsem stál u přijímaček, působil jsem asi dost zmateně. Den před tím jsem si připravil píseň Išiel Macek do Malacek, protože jsem ji znal v podání Karla Gotta. Říkám si, to se jim asi bude líbit, rychle jsem se ji naučil, ale nepočítal jsem s tím, že se mě budou ptát, v jaké tónině zpívám. „O čem to mluvíte? Já noty neznám…“ Ale navzdory tomu mě vzali. Další překvapení přišlo na prvních hodinách, kdy jsem slyšel zpívat spolužáky, a to, co se z nich linulo, se mi vůbec nezamlouvalo. Neměl jsem tedy ani tušení, do čeho jdu, ale naštěstí jsem se postupně do opery zamiloval. Studium pátého a šestého ročníku konzervatoře jsem spojil dohromady, protože už mě to táhlo do operního provozu, zkusil jsem konkurz do košického divadla, kde mě vzali do sboru s tím, že budu občas zpívat malé sólové role. Ale brzo potom přišel Gaston v Traviatě a pak dokonce Alfred. Na základě toho mě pak zaměstnali jako sólistu.
A bylo to… Strašné. (smích)
…pro vás zvládnutelné? Cítil jste se v té roli dobře s tím minimem zkušeností, které jste měl? No já ano! Myslel jsem si tenkrát, že jsem druhý Pavarotti a publikum mi naštěstí mnoho odpustilo díky mému mládí, ale bylo to takové hození do vody. Buď se naučíš plavat, nebo se utopíš.
Kolik vám bylo? To bylo v roce 1986, tudíž třicet.
Takže ve stejném roce, kdy jste vyhrál soutěž Pražského jara. Ta vás potom nasměrovala sem do Prahy? To bylo trochu jinak. Na Prahu jsem vůbec nepomýšlel a chtěl jsem se dostat do bratislavské opery, která měla úžasné jméno, což se mi ale nepodařilo. Hráli jsme v té době v Košicích Dona Pasquala, který pro mě tenkrát nedopadl dobře, velmi těžká lyrická role, z níž jsem chtěl vycouvat, ale už bylo pozdě a tehdy na mě vyšla kritika, kde stálo „Margita upútal viac zjavom než hlasom“. Nicméně jednou ráno jsem přišel do divadla na zkoušku, přiběhl šéf opery a říká: „Prosím tě, volali z Prahy, jestli bys mohl dneska večer zpívat Lenského, odpoledne ti letí letadlo.“ Takže jsem kolem čtvrté přiletěl do Prahy, čekalo na mě auto, zavezlo mě do Státní opery, tehdy to bylo Smetanovo divadlo, a kolem půl šesté začínala krátká informační zkouška, kterou jsem takzvaně odmarkýroval, nezpíval jsem naplno. Představení dirigoval Ján Hus Tichý, chvíli se na mě během té zkoušky díval a pak povídá: „Vážený, tímhle způsobem budete večer zpívat?“ A já se svým sebevědomím jsem si pomyslel, přece nebudu zpívat naplno, když mám za chvíli představení! A co hůř, zkoušeli jsme ve zkušebně a já si ani nešel „osahat“ jeviště, akusticky se sžít s prostorem. Zvyklý z Košic, malinkého divadla, jsem potom večer vystoupil na jeviště, rozhlédl jsem se po tom obrovském divadle a myslel, že je to můj konec. Naštěstí ve mně zvítězil lev, to jedno jediné představení mě sice stálo spoustu sil, ale zřejmě dopadlo i vzhledem k okolnostem dobře, protože za mnou přišel Zdeněk Košler a říkal, že mě bude sledovat, že se těší na moje další kroky. Přijel jsem domů, tehdy jsme byli ještě spojené Československo, a volali z Pragokoncertu, že mě v Praze slyšel agent z Vídně a zve mě na předzpívání. A já: „Jedu!“ V Košicích radost neměli a popravdě mi ani moc nevěřili. Mezitím se ale ozval Zdeněk Košler, pozval mě znovu do Prahy a nabídl mi angažmá, takže si dovedete představit, jak jsem se do Košic vracel. Pavarotti s Domingem a Carrerasem v jednom, frajer velký. Nastoupil jsem tedy do Prahy, Košler mě obsadil jako Tamina do Kouzelné flétny a v té chvíli se ozvali z Vídně, že předzpívání dopadlo dobře a že mě chtějí. Poradil jsem se s Košlerem, který se ke mně zachoval skvěle jako vždycky, řekl, že to akceptuje a že takováhle obrovská šance se neodmítá. Takže po téhle celé anabázi jsem nastoupil do Vídně a víte co? Bylo to špatné. Nedařilo se mi, nebyl jsem v té době ještě natolik technicky zralý, abych uzpíval Volksoper.
Co jste tam zpíval za repertoár? Dali mi Vaška z Prodanky, Netopýra, Fra Diavolo, Evžena Oněgina, Traviatu. Ale vedle mě stály takové osobnosti, že jsem to prostě nezvládl.
Takže zčásti i psychickým tlakem? Taky, vůbec jsem ze sebe neměl dobrý pocit a cítil jsem, že jsou všichni kolegové o deset tříd lepší. Snažil jsem se situaci řešit s intendantem a chtěl jsem víc zpívat Mozarta, ale neměli pro mě v repertoáru skoro žádnou roli, takže jsme se dohodli na uvolnění ze smlouvy. Vrátil jsem se do Prahy, kde mě Košler obsadil do Kouzelné flétny, Dona Giovanniho, Così fan tutte. Změnil jsem pedagoga, začal jsem se učit u paní profesorky Fiedlerové a to byla moje záchrana. Kdybych býval ve Vídni zůstal, nedopadlo by to dobře. Já jsem se poučil od Mirelly Freni, které se jednou ptali, čemu vděčí za tak úžasnou kariéru. Odpověděla, že slovu „ne“.
To je evidentní při pohledu na výčet vašich rolí, který působí jako zcela jednotná linie. Budu se opakovat, ale největší školu ohledně volby repertoáru mi dal Zdeněk Košler. Některým zpěvákům se ježí hrůzou vlasy na hlavě, když před nimi vyslovíte jeho jméno, ale já na jeho preciznost a pevnost v zásadách nedám dopustit. Alternoval jsem se například v Kouzelné flétně se Slávkem Koppem, a když jsme oba dva onemocněli a měla zpívat třetí alternace, Košler odmítl ten večer dirigovat. Řekl: „Já to s dotyčným nemám připravené, nebudu se tím prezentovat.“ A jeho nejčastější rada byla držet se svého repertoáru.
Měl jste v životě štěstí na lidi kolem sebe a na dobré životní náhody? Určitě, ale hlavně je důležité důvěřovat těm správným lidem, poslouchat je. Dostával jsem pak nabídky na Wagnera, Lady Macbeth von Mcensk a říkal jsem: „Ne, to přijde. Pokud budu zpívat dál, čas na tyhle role ještě přijde.“ A přišel. Na druhou stranu musí člověk občas dostat nějakou tu facku, aby se naučil. A je zajímavé, že nejvíc facek jsem dostával doma. Pamatuji se, jednou jsem trávil asi sedm měsíců v Americe, jedna inscenace v San Francisku, pak New York a Loge ve Zlatu Rýna v Metropolitní opeře. Vrátil jsem se domů, byly skvělé kritiky, a tehdy mě oslovil český novinář na jeden rozhovor a první otázka toho pána byla, kdy přestanu zpívat. Zdálo se mu, že přesluhuji. A nechci se zbytečně probírat starými křivdami, ale vztahy s bývalým vedením Národního divadla byly v určitou dobu… vlastně nebyly vůbec. Přišla léta, kdy jsem zpíval v zahraničí osmnáct produkcí Její pastorkyně jednu za druhou, jen doma nic.
Jak dlouho trvala ta pauza? Deset let. Ani hoří jsem tady nezazpíval. Zlomilo se to, až když si mě pan dirigent Robert Jindra a paní ředitelka Silvie Hroncová vyžádali do nové produkce Z mrtvého domu. Nebýt jich dvou, nezpívám tu. A nebýt zahraničních angažmá, naberu během těch let šílených komplexů.
Mluvil jste o osmnácti produkcích Její pastorkyně. Neměl jste období, kdy jste byl Janáčkem trochu „přejeden“? Já jsem ho ze začátku neměl moc rád, nebyl jsem fanoušek jeho hudby. Když jsem slyšel poprvé Janáčka, byla to Glagolská mše, říkal jsem si, že je to vražda pro tenora. Zpívat a mít rád Janáčka mě naučil paradoxně Semjon Byčkov, který si mě kdysi vybral do Pastorkyně, kterou dělal ve Florencii, a se kterým jsem potom spolupracoval ještě mnohokrát. Ačkoli češtině nerozumí, má pro ni neuvěřitelný cit a speciálně pro Janáčka. Je to určitě dáno slovanstvím, jak tím bytostným Janáčkovým, tak Byčkovovým. Ale především to způsobuje jeho muzikantský cit. Víte, je pár takových dirigentů, a mezi ně počítám právě Byčkova nebo například Simona Rattla a Jiřího Kouta, kteří mají obrovský dar porozumění slovu. A porozuměním teď nemyslím jen to, že by věděli, o čem se právě zpívá, ale že do té slovní materie dokáží dokonale proniknout a pracovat s ní tak, jak skladatel zamýšlel. A co se týče „přejedení“ Janáčkem, tím jsem netrpěl. Spíš mi vždycky bylo líto, že nemůžeme domů přivézt ty krásné inscenace, které jsem dělal například s Robertem Carsenem nebo Patricem Chéreauem. Že se u nás neví, jak nádherně může Janáček vypadat. S Chéreauovou inscenací Z mrtvého domu jsme objeli celý svět, Metropolitní, La Scalu, Berlín, Vídeň, a já si říkal, budu ještě někdy mít příležitost být součástí takhle silné inscenace? Naštěstí potom přišla nabídka na spolupráci s Danem Špinarem, který vytvořil podle mého absolutního Janáčka. Z jeho pražské inscenace Z mrtvého domu vzniklo něco, co myslím nikdo z nás nečekal. On je tak úžasně „drzý“ a přitom pokorný. Byl jsem teď nedávno na Snu noci svatojánské v jeho režii a konečně můžu říct, že pokud se chcete pobavit, zajděte do divadla. Lidi na Shakespearovi se ne smějí, ale řehtají! Nevídané.
Změnil se nějakým způsobem během vaší kariéry postup při nastudovávání rolí? Postup se nijak zásadně nezměnil, nejdřív naposlouchávám, nechám si přeložit text, pak postupně začínám zpívat a učit se zpaměti… Hodně se proměnil můj důraz na text, ale taky jsem zjistil, že u některých skladatelů vás hudba navede sama. Uvědomil jsem si to poprvé asi u Hoffmannových povídek. Já francouzsky nemluvím, ale v té muzice je přesně výraz toho, co máte zpívat a jak to máte zpívat. To samé u Wagnera a o Janáčkovi ani nemluvě.
Nelákalo vás někdy předávat zkušenosti začínajícím zpěvákům? Ne. Já bych je zabil. Dostal jsem shodou okolností nedávno nabídku od paní Hájossyové, abych učil na akademii. V budoucnu budu rád příležitostně předávat zkušenosti, využívat kontakty, které jsem v zahraničí získal, dávat rady týkající se kariéry. Ale učit ne.
Vy sám máte ještě teď nějakého mentora, ke kterému chodíte? Ano, stále jezdím k paní profesorce Fiedlerové. Víte, kolik chyb objeví? Zkoušíte třeba šest týdnů nějakou inscenaci, pak přijdete na hodinu a ona řekne: „Drahoušku, to se dá líp zazpívat.“ Nekompromisní dáma.
Nemůžeme opomenout vaše velké narozeninové gala v Národním divadle. Dirigovat bude už zmíněný Robert Jindra… A režii bude mít Daniel Špinar.
.jpg)
Režii? Můžu vám prozradit, že jeviště bude ve stylu třetího jednání Z mrtvého domu. Rozmlácený klavír uprostřed, kdo viděl, ví, o čem mluvím… Rozhodně to nebude typický narozeninový koncert. Janáček bude v hlavní roli. S Evou Mariou Westbroek zazpíváme závěrečný duet z Její pastorkyně, s Dášou Peckovou duet Kostelničky a Laca, na to se obzvlášť těším. A mezi námi taky doufám, že ji brzo uslyším jako Kostelničku v nějaké dobré inscenaci. Už jsme spolu několikrát tento duet zpívali, sedí jí to. Dalším hostem bude Simona Šaturová, s ní zazpívám duet Ottavia a Donny Anny z Dona Giovanniho, s Jirkou Brücklerem provedeme jednu Brahmsovu píseň jako duet, zazní Arlesanka… A pak jedno překvapení, které vám nesmím prozradit. Můžu vám ale říct, že jsem si k narozeninám nadělil ještě jeden dárek, a sice vánoční album, které jsem nazpíval společně s Adamem Plachetkou a Kateřinou Kněžíkovou, to byla fantastická práce. Člověk si občas musí vyčistit hlavu od všech těch mrtvých domů a tohle byla ideální příležitost. Na desce bude nejvánočnější klasika, opravdu oddechová hudba.
Chystáte do budoucna nějakou další spolupráci s Národním divadlem? Slyšela jsem, že by měl být na programu za dva roky Brittenův Billy Budd s vámi v roli kapitána, je na tom něco pravdy? Máte dobré informace! Premiéra bude v půlce ledna 2018 a musím říct, že se na to těším jako malý kluk.
Bude to váš první Billy Budd? Ano, už jsem se začal připravovat, protože to je šílená role, musím jí dát hodně času.
Zpíval jste někdy Brittenovy písně? Z nich se taky zpěvák podle mého naladí na „brittenovštinu“, na jeho specifickou melodiku. Přesně tak, zpíval jsem je a teď jsem za to rád, můžu z té zkušenosti čerpat. Pamatuji se, je to asi patnáct let zpátky, hráli jsme Prokofjevovu Vojnu a mír v pařížské Opéra Bastille a byl v tu dobu na programu i Billy Budd, kterého jsem ještě nikdy před tím neviděl, šel jsem se tedy podívat. Seděl jsem v hledišti, otevřela se opona a na jevišti nebylo nic, jen tma. Orchestr začal hrát a z toho černého „nic“ začala směrem do publika vyjíždět loď, vjela do poloviny orchestřiště, hřmělo, padal déšť a do toho se začalo hrát. Kapitána tehdy skvěle zpíval britský tenorista Philip Langridge a já si říkal, to bych jednou chtěl zpívat. Až teď se mi to splnilo. Odmítnul jsem kvůli tomu i novou inscenaci s Robertem Carsenem v Turíně, protože obě premiéry budou ve stejný čas a Billyho Budda určitě nepustím.
V jaké fázi příprav jste? Mám klavírní výtah, podškrtal jsem si svoje party, procházel jsem text a s intenzivním učením začnu v lednu, to bude nejvyšší čas. Režírovat nebude nikdo jiný než Daniel Špinar. To je přesně látka pro něj a víte co? Já si stejně myslím, že skončí u opery, ačkoli je to činoherní režisér. Má k opeře obrovský vztah a vnímá hudbu jako rovnocenného partnera, ne jako materiál, který by si chtěl podřídit nebo na kterém by chtěl přenechat veškerou zodpovědnost.
Další nová role, která vás čeká, je Herodes ve Straussově Salome… Ano, původně už mělo být touhle dobou po premiéře nové inscenace v Madridu, ale nakonec byla posunutá na sezonu 2018/2019. Je to hodně těžké zpívání, výrazová role, a viděl jsem několik inscenací, ve kterých Herodes nezpíval, jenom řval, to mě tedy nezaujalo. Není snadné dodat jí kantabilitu a odzpívat ji technicky a podle mého jde ten typ partu, kterým se končí kariéra. Taková rozlučková role. Takže nelituji, že ji začnu zpívat až za dva roky. Ještě pořád mě to na jevišti dost baví!
