Šťastná bytost Pavel Jurkovič

Když si před pětasedmdesáti lety vybírala jedna krásná dušička své budoucí rodiče, nasměroval ji její anděl strážný na Moravu, k venkovskému dvoru na Podluží, do Starého Poddvorova, k rodičům mírným, laskavé povahy, do společenství rozvětveného a moudrého, do rodu zpěvného a bohabojného, literu pravou uctívajícího. Dušička přijala tělíčko chlapecké a jméno Pavel dne osmnáctého měsíce osmého a hned se chopila hlásku svého, by jím oblažovala tento svět. Otevřela své srdce a náruč a ode dne onoho nezmeškala jediné příležitosti ke zdokonalování darů všech, které na svět přinesla. V umění krásném vždy zalíbení nalézala a druhé jím utěšovala…

V dávných dobách by v tomto duchu mohl kronikář začínat kapitolu o velebném životě člověka, který snad nikdy nevyřkl hněvivého či káravého slova – a to učil pěkných pár let! – který se nezabýval malichernostmi všednodenních půtek, ale dokázal – bylo-li zapotřebí i každou minutu – povzbuzovat, konejšit, inspirovat k moudřejšímu vnímání světa.

Kamkoli vstoupí Pavel Jurkovič, zavládne vlídná pozornost, smích, srdečnost, laskavost. A tvořivost. Chybí-li vám nápad, zaklepejte u Jurkovičů… (Určitě nebudete toho dne jediní.)

Myslím, že ode mne není troufalé prohlásit, že v této zemi snad není člověka, který by Pavla Jurkoviče neznal „alespoň“ z koncertních sálů, z rozhlasu, z televize, z divadel, dnes už také podrobněji z knih Otvírání paměti či Na cestách k hudbě. Setkání s ním jsou totiž nezapomenutelná. Tak jako jeho hlas a pěvecký projev.

Dlouhou dobu jsem měla v rozhlase, díky redakci hudebního vysílání pro děti a mládež, to potěšení být Pavlu Jurkovičovi nablízku, když se realizovaly jeho scénáře pořadů pro děti rozmanitého věku. Pracovalo se pilně při přípravě natáčení, pracovalo se pilně ve studiích při natáčení hudby i celých pořadů se slovem. Ta „práce“ byla perná, ale radostná. Těšila redaktory, techniky, muzikanty, herce, režiséry. Dodnes na ni s láskou vzpomínají.

Pavel Jurkovič dokáže jiným otevírat tvůrčí schopnosti. Nenechá nikoho ladem. Ani malé, ani velké. Přesvědčí vás, že umíte zpívat, jen si netroufáte, že se naučíte hrát třeba na flétnu, jen to zkuste… „Pane Jurkoviči, po mně nemůžete chtít, abych tohle zpíval. Proč ne? Já nezpívám. Jaktože? Vy jste nikdy v životě nezpíval? Jo, zpíval, kdysi jako kluk. No tak! Umíte ještě Skákal pes přes oves? Umím. Vidíte! Já vás to naučím. To už nechte na mě. A opravdu. Jak člověk lidem dodá víru v sebe a oni si to ozkoušejí, byť v první chvíli opravdu absence zpívání za dlouhá léta je patrná, najednou se tam hlas prostě objeví a oni zpívají rádi. Když už je potom derniéra: pane Jurkoviči, já vám mockrát děkuji, že jste mě přiměl k tomu zpívání, bylo to dobře, že jste to ve mně probudil. Vždycky říkám, i těm mladým hercům, to je zkušenost, kterou můžete přenést i do jiné hry. Jakmile jednou získáte jednak sebevědomí, že to zazpívám, ale také určitou zkušenost, co s tím třeba herecky, tak to je něco, co vám zůstane do budoucnosti jako určitá zkušenost a investice, která se vždycky vyplatí.“

Mimochodem, u Pavla Jurkoviče se i my neherci můžeme přiučit, jak stát pevnýma nohama každý na vlastním jevišti svého života vzpřímeně a radostně.

Čeho se bát? Nač váhat? Přidejte se… je nezapomenutelná ta kouzelná atmosféra při natáčení, v hledišti mezi rodinami s dětmi, které za Pavlem Jurkovičem přicházejí povyprávět, zazpívat si a zahrát. Všichni Schola cantorum (1949), Pavel Jurkovič ve druhé řadě uprostředpospolu. Pojmem „rozjásané dětské oči“ dnes mnozí „světácky“ pohrdají. Já jej ctím, protože stále věřím nevylhané dětské upřímnosti. Rodiče s dětmi chodí za Pavlem nejen na jeho pořady, ale chodí s ním v Praze „vítat jaro“, slavit vánoční čas, chodí k němu s prosbou o radu, jak na talentovaného „výrostka“, který se náhle rozhodl „s tím praštit“. Po Pavlových rozmluvách s rozladěným mladým mužem obvykle hudební nástroje putují znovu do rukou, dětská trpělivost se usadí na správném místě a Pavel Jurkovič je z toho návratu doslova šťastný, protože za léta svého jedinečného pedagogického působení dobře zná skrytou sílu radosti z každé zvládnuté osobní zkušenosti a snahy, celoživotní posilu z vlastního, byť nedokonalého hraní a prozpěvování.

Se zpěvem Pavla Jurkoviče se to má podobně jako s četbou vynikajícího herce. Začnete-li si jen tak sami pro sebe někdy číst stejný titul, uslyšíte hlas onoho herce jakoby právě předčítal jen vám. Petrklíč Petra Ebena už „pro mne“ nikdo lahodněji nezazpívá než Pavel Jurkovič. Slyšela jsem hodně jeho nahrávek písní pro děti, znám jeho hlas z doby, kdy působil u Pražských madrigalistů Miroslava Venhody, a znám i jeho nejranější nahrávku „andělskou“, dětský, ale přesvědčivý a jasný Pavlův hlas z doby, kdy přišel „do učení“ do Venhodovy pražské Scholy cantorum. Hlas Pavla Jurkoviče, tak jako jeho povaha, se ve zralém období jeho života neměnil. Ať zpíval hudbu středověkou, lidovou píseň či tvorbu svých současníků P. Ebena, J. Klusáka, O. F. Korteho, L. Matouška a jiných, kteří jej vyhledávali nejen pro jeho přirozený pěvecký projev, ale také pro neomylnou schopnost zvládnout jakékoli intonační či rytmické „nástrahy“. Přesně datovat jeho nahrávky by si mohli troufnout jen ti, kteří sami pamatují jejich vznik. Poučná zkušenost.

Pavel Jurkovič řadu let také komponuje. Směje se, když vypráví, jak se už o prázdninách připravuje na krásný vánoční čas psaním koled. Kdysi byly jeho skladby většinou určeny orffovskému světu, pro letní kursy a semináře v různých okresech. (Dnes po jeho zkušenostech učitelé znovu silně volají, tak za nimi opět cestuje po krajích!)

A když byl koncem 60. let vyzván Helenou Karáskovou ke spolupráci v rozhlase, zhudebňoval pro své pořady verše českých básníků, lidovou poezii, z ranního vysílání před osmou hodinou znáte jeho Zazpívejte si s námi , můžeme pokračovat Podpísničkami , pořady Endele vendele … Krásnou poezii miluje a sám ji také píše. Dětem vybírá jen to nejlepší. Kolika generacím dětí? Nerada počítám, nechávám to na vás. Ale ubezpečuji vás, že musíte začít dnešními mateřskými školkami, protože tam své děti, vnuky a možná i pravnuky vodí „děti odchované písněmi a poezií Pavla Jurkoviče“. Pokud jste ještě neslyšeli a případně ani neumíte zabroukat alespoň kousek refrénu: …poletíme do Afriky, nasaďte si čepice, hop, a už jsme v Africe… Jurkovičova a Žáčkova evergreenu, naučte se ho od dětí co nejdříve. Naučíte se společně bavit a smát. To je můj další neopakovatelný zážitek, tentokráte s gratulanty jubilantovi. Bylo jich ve strahovském Památníku národního písemnictví, v Síni Boženy Němcové požehnaně, včetně chlapeckého sboru Pueri Gaudentes se sbormistryní Z. Součkovou. „Svým klukům“ Pavel Jurkovič věnoval cyklus Zbojnických písní , obecenstvo pozorně naslouchalo. Ale po krásných osobních gratulacích mnoha, mnoha přátel, přišlo ke slovu i zpívání auditoria vedené T. Medveckou, M. Steinmasslovou a A. Strejčkem. „Do Afriky jsme letěli“ s gustem všichni. (Kromě Pavlova spolužáka, dirigenta Libora Peška, který spěchal za povinnostmi.)

S Carlem Orffem v roce 1980

Přátel, jedním z nejznámějších byl Carl Orff, a dlouholetých vynikajících spolupracovníků Pavla Jurkoviče – na jevišti hudebním, literárním, výtvarném, pedagogickém, divadelním a životním – je velká řada. Odpusťte, že vás všechny nebudu jmenovat, protože za každou vaší společnou „prací“ se otevírá nespočetné potěšené i poučené „obecenstvo“. Omluvou pro tuto mou volbu nechť je kniha Otvírání paměti a její několikastránkový jmenný rejstřík.

Osobní zkušenost mne vede k jistotě, že Pavel Jurkovič patří k moudrým zpovědníkům své doby. Provázen dlouholetými zkušenostmi nahlížení do lidského nitra, kterým je vedena umělecká i pedagogická činnost, vidí sice jeho otevřená duše naše bolesti a slabiny, ale podněcuje v nás pravý opak. Velkou radost jemu samotnému přináší také autorská spolupráce s uctívanou a nenahraditelnou pražskou Violou.

„Ve Viole jsem měl celkem asi dvacet premiér. Vladimír Justl, který byl šéfem Violy, mě žádal především o témata historická, tak jsem k nim samozřejmě dělal muziku, a to živě. Nikdy se nestalo, že bych dělal pouze nahrávku své scénické muziky. Byl jsem vždycky při představení přítomen, neboť jsem toho příznivcem a Vladimír Justl taky. Ono takové to vpadání cizího zvuku, který tam odněkud přichází, já nemám rád ani na divadle. Tím spíš ve Viole. S Karlem Högrem jsem například dělal představení o Kosmasovi, středověkém kronikáři českém, tak jak ho viděl Vladislav Vančura v Obrazech z dějin národa českého. Celou krásnou kapitolu mu věnoval. Karel Höger ji četl a já mu byl partnerem, který samozřejmě měl ctižádost dělat nejen tzv. předěly nebo akordy, jako tomu říkají rádi režiséři, ale řekl bych opravdu být partnerem toho druhého a dopovědět hudebně něco, o čem byla řeč. Dodneška slyším jak si pan Höger, když jsme přišli do šatny, zpíval jeden nápěv, kterým jsem napodoboval středověký zpěv. Těch zážitků ve Viole bylo mnoho; s Janem Kačerem to byla například starofrancouzská Píseň o Rolandovi, ke které jsem udělal muziku, původní, nicméně s tou ctižádostí a potřebou vyjadřovat se jako středověký skladatel, což já dělám velice rád. Takové to »hankovství« je ve mně zabudované a dopouštěl jsem se ho i jako skladatel velice často.

Samozřejmě že ve Viole jsem se jako muzikant potkal s jedinečnými aktéry … Václav Voska, nezapomenutelný. Když dělal Legendu o sv. Kateřině z doby Karla IV., no to bylo něco nádherného! Na premiéře se přihodilo, že představení končilo, zbývala závěrečná píseň a já jsem si najednou s hrůzou říkal: a to už je konec? Bože můj, ještě vyprávěj, v duchu jsem říkal panu Voskovi. Já jsem měl tehdá pocit, že se ocitám v obrovské skleněné kouli plné světla, a mně se odtud nechtělo. Potleskem najednou ten příběh jako když lidi smazali. Pocit, který jsem tam zažil, ten už se nemůže nikdy doslova opakovat. Ale člověk si ho může uchovat v sobě jako určitou inspiraci. Aby to vždycky bylo tak, jako poprvé.

Pražské jaro 1969

Ve Viole je dávný zvyk, že fotografie aktérů jsou za sklem na všech stěnách. Když se na ně dívám, vidím ty, které jsem tam potkal a kteří ve své době představovali jedinečnou hodnotu hereckou a také recitátorskou. Takže jsem pyšný na to, že jsem s nimi mohl být a že jsem jim mohl posloužit. Protože to, co jsem dělal, byla služba, ale musím říct, že všichni respektovali, co jsem měl také na mysli, určitý projev partnerství. V době, kdy jsem byl členem Pražských madrigalistů, jsem říkával: To je moje povolání, tam musím být každý den, ale potom jsou dvě instituce, které se perou o moji přízeň a pozornost. A to je rozhlas a Viola. Musím říct, že jsem oběma snad nebyl nevěrný, když jsem se věnoval tomu druhému, že se ta věrnost srovnávala, že oběma jsem sloužil tak, jak to nejlíp šlo, a bylo tam opravdu dobře.“

Publikum divadelní se díky rozhlasu rozprostřelo do šíře generační i geografické. Pavel Jurkovič se rozdával naplno.

„Rozhlas se pro mě stal opravdu jedinečným útočištěm a »dětská« redakce byla v tomhle ohledu něco naprosto jedinečného. Dodnes jsem těm lidem vděčný, že v době, které se říká normalizace, jsem nemusel vyslovit ani slovo socialismus. Opravdu tam byla taková úcta k člověku, k jeho mínění a k jeho názorům. Příslušníci této redakce vždycky chtěli po mně pouze to, co bylo užitečné, co mělo obecně lidskou platnost, co oslovovalo děti a všechno, i rozhovory, které jsem tam natáčel, mělo vždy charakter: mluvme o předmětu našeho setkání – o muzice. To bylo místo, kam jsem se vždycky těšil. Počítalo se tam se mnou. A když se s člověkem počítá, je šťastný, že je užitečný. Dodneška, kdykoli ve svých pětasedmdesáti zjistím, že jsem někde užitečný, tak jsem rád.“

Sdílet článek: