Sol Gabetta mezi tělem a duší

V Praze už s orchestrem před několika málo lety hrála, teď se chystá na vystoupení s Českou filharmonií. V druhém dubnovém týdnu bude v Rudolfinu s dirigentem Davidem Zinmanem hrát Violoncellový koncert Edwarda Elgara laureátka Čajkovského soutěže v Moskvě a soutěže ARD v Mnichově, několikanásobná držitelka ceny Echo Klassik Awards, interpretka mající na svém kontě už i cenu Diapason d’Or… Sol Gabetta – usměvavá plavovlasá hudebnice z Argentiny, držitelka Gramophone Award roku 2010 pro mladé umělce, žena s evropskými předky, jedna z nejznámějších nových tváří na světové hudební scéně. Otázek by na ni bylo i víc, ale v odpovědích se nedá jen tak zastavit. Tak se podařilo položit alespoň některé.

Na koncertních pódiích jste už jedno desetiletí… ale ještě stále pořád na něčem pracuji. A mám dojem, že některé koncerty, které mě teď potkávají, jsou výsledkem celé desetileté, nebo možná i patnáctileté práce. O co mi jde? Jak dnes růst, abych ještě nadále někam směřovala a pokračovala a abych byla schopna v budoucnu přinést něco zajímavého. Pokud se nebudu v současnosti zdokonalovat a také studovat nový repertoár, v budoucnu se mi to vymstí.

Čeho si nejvíc vážíte? Jedinečné je, když na vás chodí publikum. Pro mě pokaždé něco zcela výjimečného. Být před třeba až třemi tisíci lidmi… To mě neomrzí. To je ta největší pomoc v mém hudebním životě. Mít koncert je dar.

A co k tomu potřebujete přidávat? Mít energii hrát. Jsem proto vděčná, že nemám fyzické problémy. Na světě je tolik různých nemocí, které můžeme během života dostat… A ještě důležitější je pro integritu hudebníka být dobrý člověk. Mít morálku – sám před sebou. A mít respekt před hudbou. Mít na ni čas. Vracet se k detailům. A nemít dojem, že se dokážu nový repertoár se současnými zkušenostmi naučit za dva dny nebo za týden. Tedy – skladbu se za krátkou dobu naučit samozřejmě lze. Technicky ji zahraji dobře. Nicméně nezískám nikdy dojem, že ten kus je opravdu mou součástí, částí mého já. Nestane se jí, pokud té hudbě nedám čas, aby ve mně rostla. Takže si často novou věc vezmu na učení třeba rok nebo alespoň řadu měsíců předem – a pak ji na nějakou dobu odložím… Příčí se mi nemít dost času na nastudování a usazení nějaké skladby. Když přijmu úkol, potřebuji, abych z hudby, kterou se učím, měla potěšení. Potěšení z toho, že ji hraji, respektive když ji hraji. To je jako s četbou. Lze přečíst mnoho knih za rok. Můžete být dokonce někým, kdo přečetl nejvíc knih na světě. Můžete být stejně tak někým, kdo přehrál nejvíc skladeb na světě. Ale to není můj způsob. Dávám přednost ponoru do hloubky. Strašně ráda hraji něco nového, ale nejsem hladová… Netoužím po tom být jednička, být tím, kdo má nejvíc koncertů na světě, kdo hraje vše, co bylo napsáno pro cello.

 , foto Uwe Arens

V repertoáru máte také hudbu Bohuslava Martinů. Řekla byste, že se vám opravdu líbí? Ano. Opravdu ano. Nevím o něm zdaleka všechno, takže nemohu mluvit moc obecně, ale to, co hraji, je kouzelné, fantastické. Objevila jsem tohoto skladatele před nějakými osmi nebo deseti lety. Nestává se mi často, abych byla tak překvapena nějakou skladbou, jako se mi stalo s jeho Prvním violoncellovým koncertem. A není hraný! Je virtuózní, je muzikální, je mimořádně osobní, je zábavný, hluboký… Má prostě vše! Ale je komplikovaný, pokud se týká spojení s orchestrem… Když hrajete Dvořákův Violoncellový koncert, jsou tam zpěvné melodie, které každý zná… U Martinů je potřeba se koncentrovat na mnoho proměn. Opravdu komplexní skladba. Není problém se ji naučit, ale řada orchestrů by si určitě stěžovala. A tak zařazuji teď Martinů, jak mohu. Jsem o kvalitách tohoto koncertu jednoznačně přesvědčená.

Znamená krásný tón u instrumentalisty, že má jakoby zpívat? Když poslouchám něčí nahrávku – a nemusí to být jen smyčcový nástroj, ale třeba i klavír – zajímá mě, kdo hraje, jaká je to osobnost. Snažím se a chci podle zvuku nebo ze zvuku, který slyším, poznat člověka, osobu, která je za ním skryta. Kdybych produkovala tón nebo zvuk, který by mě, Sol Gabettu, takto nereprezentoval, měla bych pocit, že nemám co říci. Když slyšíte něčí hlas v telefonu, lze si po většinu doby představovat pravděpodobnou tvář člověka, který je vám skryt. – Tak proč to nedělat i u hudebního nástroje? Jsem přesvědčena, že zvuk, který hudebník vydává, a to i v případě, že nejde o zpěváka, ale o instrumentalistu, je jedinečnou kombinací lidské bytosti a nástroje. A to se přece musí dát rozpoznat. Není přece možné, aby všichni cellisté zněli stejně. Musí existovat způsob, jak rozeznat zvuk, který produkuji, vědět, že jsem to já. Nikoli podle způsobu interpretace, ale podle charakteru zvuku. V klasické hudbě se to dá, jsem o tom přesvědčena.

Zvuk ovšem není jen zpívání, ale také mluva, řeč. Ano. Vezměte si zpěváka v opeře. Někdy má recitativ. Nebo dokonce mluvené pasáže. A nebo si vezměte tanečníky. Vi­děla jsem film, primabalerina Polina Semionova v něm říkala, že podle jejího učitele výraz nevychází jen z tváře či očí, ale z tvárnosti celého těla. I my hudebníci pracujeme na pódiu přece se svým tělem jako s tvárnou hmotou. Hudební jazyk se tedy projevuje mnoha způsoby. Když pořizujeme nahrávku, nemáme tuhle stránku věci – tvárnost pohybu – k dispozici. Není vidět. Nemusí pak být zajímavé nás poslouchat… Proto nestačí soustředění na pouhý zvuk, ale soustřeďuji se na vše, co má hudba předat – na jazyk hudby, na jeho charakter.

 , foto archiv SG

A když jste na koncertě, když nenahráváte? Pak musím svou přítomnost sdílet. Percentuálně zastoupeno musí být mé tělo. Jsem člověk na scéně – stejně jako pěvec, jako baletka. Nemyslím tím, že musíme na pódiu tančit, abychom byli plně hudebníky, to v žádném případě. Mám teď na mysli něco jiného. Hudebníci ve čtyřicátých letech hráli beze změny výrazu v tváři. Třeba Anton Rubinstein. Je to téměř neuvěřitelné… Když později vezmete například Horowitze, řekla bych, že jeho ruce nejsou na klaviatuře ty nejkrásnější, ale výraz jeho tváře vyjadřuje mnoho… Posloucháte, díváte se – a poznáte, ano tohle je život. Každý člověk se vyjadřuje po svém. Pro mě je pódium něčím úplně jiným, než když natáčím ve studiu. Své tělo je třeba ovládat. Jsou muzikanti, kteří při hraní dělají příšerné grimasy. A to na koncertě opravdu může rušit…! Protože se jako posluchač najednou soustředíte víc na obličej než na znějící hudbu. Muzikant by měl vědět, co tělem vyjadřuje, neměl by si myslet, že nic. Od prvního kroku na pódiu něco vyzařuje! Koncert je svého druhu show. Nejde ovšem o to, být klaunem, ale být přirozený a opravdový. Ovládnutí prostoru mezi řečí a tvárností těla a řečí hudby je na naší profesi jednou z nejtěžších věcí. Tanečník to má jednodušší. Nemusí na jevišti mluvit. Může se koncentrovat jen na své tělo. My to máme složitější, na našem projevu se podílí obojí. A úplně nejsložitější je to při nahrávání. Vezměte si živý snímek z koncertu. Díváte se na videozáznam a je to zajímavé, plné emocí. Ale pak posloucháte stejný koncert jen v audio záznamu – a je to najednou kupodivu nějaké prázdné, hluché… Existují tedy dvě důležité věci: jak zachytit ve zvuku hloubku hudební řeči. Tak aby byla slyšet i na nahrávce. A zároveň nezapomínat, že před sebou máte tři tisíce lidí, kteří se na vás po celou dobu a v každém okamžiku dívají… Tohle vybalancovat je jedna z nejtěžších věcí.

V čem vidíte budoucnost hudby? V nových tvářích? V nových skladbách? Jak zařídit, aby v komercí prosycené době klasická hudba neskončila…? Jako že by už nechodilo publikum? – Víte, to je podobné jako se současnými politiky. Někdo se dostane na čtyři roky k moci a země je přesvědčena, že bude svobodněji – a ono to tak není… Svět se kamsi posunuje. S klasickou hudbou je to tak, že část lidí si myslí, že by měla být součástí života každého člověka. Jak ráda bych si to také myslela. Ale pokud by se – jen proto, aby se dostala se ke všem lidem – měla banalizovat, tak to by asi nebyl můj cíl… Ale rozumím tomu, že se něco mění, že to nemůže být s interpretací hudby takové jako v šedesátých nebo v osmdesátých letech. Každé dvě desetiletí lze sledovat evoluční vývoj. Najednou si uvědomíte, že to před dvaceti lety bylo opravdu jiné…! Něco se děje i s námi samotnými… A že je víc komerce? To není jen věcí hudebního trhu. Vždyť všechno na světě se komercionalizuje. Jak to bylo před pár lety s iPhony… A dnes? A před dvaceti lety… To neexistovala spousta věcí, které dnes máme. Jsme prostě součástí komerčního světa. A jak chcete změnit mentalitu těch, kteří se do něj už narodili nebo rodí? Otázkou spíše je, jak to zařídit, aby dostali šanci vůbec se s klasickou hudbou setkat. Aspoň na dvacet minut…

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2017 (koupit)

Sdílet článek: