čtvrtek, 13. duben 2006

Rozhovor s Jaroslavem Krčkem

Napsal(a) 

Jaroslav Krček Jaroslav Krček

Pražské Rudolfinum zažilo v první listopadový den přátelskou atmosféru nad hudební hostinou, kterou nachystal soubor Musica Bohemica spřízněnému publiku jako oslavu třicetiletého trvání své existence. Bylo to stejné jako už po mnoho let, nejen doma, ale i v mnoha místech světa. Obecenstvo si připomnělo roky, kdy společně se souborem dávalo najevo svůj odpor k násilí totality. Nelze zapomenout na vánoční zpěvy s nadšenou spoluúčastí a s duchovním prožitkem publika.

Nová doba otevřela souboru Musica Bohemica nové možnosti, ale přinesla i řadu nečekaných obtíží, tak jako u nás dnes téměř všude v oblasti kultury. Soubor ale neproměnil svou tvář, své směřování, své snažení. Jak jinak, když v čele stále stojí jeho zakladatel, skladatel, dirigent, zpěvák, instrumentalista, hudební režisér, organizátor a nadšenec, JAROSLAV KRČEK. Říká, že jeho život a práce s tímto souborem jsou cestou za láskou. Nic víc a nic míň. Pochopit lásku je největším úsilím člověka a je to i vrchol a cíl, kam bychom měli všichni jednou dojít. Mou cestou a mou hlavní životní úlohou je muzika a v ní je soustředěno celé mé snažení.

Souvisejí nějak navzájem všechna vaše početná oborová zaměření? Pralo se to ve mně už od dětství, od dirigování ke skladbě. Ta období se ve mně střídají, aniž se o to snažím. V hudební režii nacházím důležitou složku mé činnosti, kdy na mě bezprostředně nepůsobí práce s interprety tak jako na dirigenta. Režie je postojem nad věcí. Je to ovšem také velká odpovědnost jakéhosi filtru, přes nějž nesmí projít chyba.

K dirigování a skladbě jste připojil i umění zpěvu a ovládání řady instrumentů. Přišlo to jaksi samo. Ale každý muzikant by měl umět hrát na víc nástrojů a občas si i zazpívat. Pro mě je obojí radostí. Kdyby mi byl dal Pán Bůh lepší hlas, byl bych určitě zpěvákem.

Je šíře vašeho muzikantství rodovým dědictvím? Ani otec ani matka nebyli muzikanti, zato děda Krček byl muzikantským všeumělcem. Skvělý muzikant je ale také můj bratr Josef, báječný multiinstrumentalista. Děda byl Pražan, z Nového světa, narozený v hospodě U hrušky a babička pocházela z Hané. Děda, svého času hráč na lesní roh, nechal tehdy hraní v divadle, přesídlil do Semil a stal se soudním úředníkem. Zakrátko se ale stěhoval do Českých Budějovic, kde je od té doby sídlem celý náš rozsáhlý rod.

Jižní Čechy vám poskytly bohatý hudební zdroj a daly i podnět ke sběru lidových písní. První písničky mi zpívala matka a pak jsem se dostal při studiu na pedagogickém oddělení hudební školy v Českých Budějovicích do folklorního souboru Úsvit. Tam jsem také potkal Jindřicha Pecku, pozdějšího profesora, pedagoga, historika, filozofa, etnografa, muzikologa, spisovatele, básníka a skladatele, úžasně všestrannou osobnost, mého celoživotního přítele a rádce. Už v mých sedmnácti letech jsme spolu začali sbírat lidové písně a brzy jsem psal skladby na jeho texty. Po čase jsme se oba zase sešli při společné práci v Praze. Jako archivář mi doslova podsouval historické materiály, českobratrské protestantské písně, písně třicetileté války a vánoční zpěvy z jistebnického kancionálu, které jsme pak vydali na LP a později na CD. Právě on mi uvolnil ruce pro další aktivity a pomohl mi rozšířit mé umělecké obory.

Na jaký nástroj jste hrál na počátku svého hudebního vzdělání? Byl jsem z chudé rodiny, a tak to mohla být jen harmonika. Na konzervatoř jsem ale vstoupil už jako violoncellista, a pak jako kontrabasista, samozřejmě s povinným klavírem.

Jen náhodou se ve vás objevila potřeba komponovat? Ne, hned s hrou na první nástroj jsem psal první skladbičky. Teprve později na konzervatoři mi vytvořil úžasný základ poznání skladby profesor Miloslav Kabeláč. Chodil jsem k němu až do jeho smrti. V té době jsem ale už byl také dirigentem Plzeňského lidového souboru a vzápětí hudebním režisérem v plzeňském rozhlase. A také jsem působil v plzeňském elektroakustickém studiu, jež bylo realizovanou Kabeláčovou ideou. Tam také vznikla moje elektroakustická opera Nevěstka Raab. Na soutěži Prix de music de folklorique de radio Bratislava získalo v té době moje elektronické zpracování lidové hudby významné ocenění. To už mě ale cesta vedla k hudební režii v Supraphonu.

Zvláštní, že se jako by najednou vaše skladatelská inspirace zaměřila do oblasti díla Jana Amose Komenského? Bylo to dáno v mém určitém životním zlomu, někdy před pětadvaceti lety, na přelomu čtyřicátin, poznáním a intenzivnějším zajmem o věci duchovní a díla mystiků. V době, kdy se svět obíral východní filozofií, zřetelně jsem si uvědomil, že jsme křesťané a tam že je naše zakotvení. Všechno, co jsem hledal, našel jsem v Komenském. Cesta světla byla mým prvním poznáním a logicky jsem proto napsal kantátu O, lux mundi.

Co jste vlastně hledal - křesťanství, katolictví, nebo obecně lidské hodnoty? Rozhodně ony lidské hodnoty, bez církevních omezení. Pokud bych se ale k něčemu přiklonil, tak k českobratrské úrovni, která dospěla nesmírně daleko.

Musica Bohemica Musica Bohemica
Přátelství s Jindřichem Peckou vám přineslo podnět k zahloubání se do historického hudebního odkazu a tam byl také někde podnět ke vzniku souboru, původně v roce 1967 Chorea Bohemica, později roku 1975 Musica Bohemica. Dospěl jsem k potřebě vytvořit soubor, který by interpretoval historický hudební odkaz v autorském zpracování. Zprvu jsme říkali, že chceme na pódiu obhájit lidovou píseň v její koncertní podobě. Tomu jsme podřídili úpravy a její celkové uchopení. Brzy jsme chtěli jít do větších hloubek lidového odkazu ponorem do starších vrstev. Tím jsme vstoupili do baroka a pak ještě dál, do gotiky a renesance. Najednou jsme nacházeli nové objevy, nejen zpěvní a taneční, ale i zvykoslovné, a tím se Chorea stala posléze jedinečnou. V tandemu se mnou byla tehdy choreografka Alena Skálová, která byla stejného cítění jako já. Říkali jsme o ní, že je to "český Antonio Gades, Španěl, geniální tvůrce jevištního tanečního umění".

Přistupoval jste k folklóru jako k originálu, či k respektované autentičnosti v historickému tvaru, nebo jste chtěl proti akademické strnulosti položit váhu na spontánnost jeho interpretace? Sáhl jsem si na všechno a zkusil jsem i autentickou podobu folkloru. To bylo hned po příchodu do Prahy, kdy jsem při souboru Ladislava Vycpálka založil Malou muziku. V ní jsem také hrál na kontrabas a zpíval. Říkali jsme tomu "surovo drevo". Po čase jsem šel dál, ke stylizaci, při zachování spontánnosti a sdělnosti. Bylo mi jasné, že musím zprvu vstřebat lidové umění v autentickém tvaru, ale zpracovat je sám za sebe, aby mi pak v živoucí interpretaci bylo uvěřeno. To vlastně trvá dodnes.

Proč později došlo k oddělení souboru Musica Bohemica od Chorea Bohemica? Jednoduše. Chorea byla organizovaná amatérsky a vázlo i její uplatnění. Nebyl mecenáš a zůstávalo u jediné premiéry v roce. Po osmi letech jsem si řekl, že musí vzniknout profesionální soubor. Ještě krátce jsme sice působili jako Chorea, ale pak nám v roce 1977 dala zastřešení instituce Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, za tehdejšího skvělého ředitele Ladislava Šípa. K mému bratrovi Josefovi a flétnistovi Vladimíru Kraflovi přibyli bratři Pospíchalové, houslista Jan, dnes koncertní mistr Vídeňských symfoniků a violista Jiří, člen salcburského Mozartea. Sestavu doplnili houslista Jan Buble, člen České filharmonie, a k mému kontrabasu se připojila harfa, hoboj, klarinet, fagot a samozřejmě zpěváci. Právě tehdy došlo i k přejmenování na Musica Bohemica. Spojení s FOK trvalo do roku 1993.

Co znamenal přechod k profesionálnímu tělesu? Chtěl jsem mít nejen profesionální, ale také autorský soubor, který by interpretoval soudobou muziku, s odkazy k lidové hudbě a jejímu koncertnímu zpracování. To nám vydrželo první roky. Pak jsme se potřebovali dostat dál a nabídnout koncerty širšímu publiku. V době velkého zájmu o historickou, zejména barokní hudbu jsme museli zabrousit i do této oblasti. Začal jsem se jí proto detailně zabývat a našel jsem podobu dramaturgie, která trvá dodnes. Tím ale, že neseme název Musica Bohemica, chtěli jsme hrát především hudbu českou a ukázalo se, že je o ní také největší zájem. Dokonce i v zahraničí, kde mohu zmínit velký ohlas v Japonsku či Španělsku.

Svou ideu autorského souboru jste bezezbytku naplnil na listopadovém koncertě v pražském Rudolfinu k třicetiletí Musica Bohemica. Rozhodl jsem se zařadit šest vybraných částí z mých šesti mší podle římsko-katolické liturgie z let 1990-2002, pak vokálně instrumentální svitu na slova antických sentencí Testamenti a premiéru melodramu Oklamaná milá na text lidové balady. V druhé části večera zazněla vzpomínka na první program souboru "Vandrovali hudci", převážně s lidovou tvorbou v mém zpracování.

Váš autorský katalog skladeb pro Musicu Bohemicu obsahuje 65 děl a 548 úprav a dodnes jste interpretovali 102 programů, 839 lidových písní, 102 soudobých a 172 historických skladeb. Realizovali jste také 17 LP, 42 CD, 2 audiokazety a 2 videokazety, a to nezmiňujeme četné pořady pro rozhlas, televizi, film, divadlo, Laternu magicu, Violu či Lyru Pragensis. To souhlasí, i když tomu skoro sám nechci věřit. Přitom sestava souboru se jen málo proměňovala, takže jsme se mohli soustředit na zvyšování kvality interpretace. I teď pracujeme ve stálé sestavě, jen doba je poněkud proměnlivá a odvádí někdy k řadě dalších povinností. Mám naštěstí stálé spolupracovníky, kteří v případě nouze vypomohou. Působíme v obsazení od jedenácti do třinácti až patnácti členů, ale u velkých forem se dokážeme rozšířit i na osmdesát interpretů. To se týká třeba velkých oratorních děl.

Je snadné najít nové členy souboru? Jde především o jejich individualitu, nebo víc o umění přizpůsobit se? Víc to druhé. Jen jednou jsem vypsal konkurz, ale nikoho jsem nepřijal. Je těžké napoprvé odhadnout, zda nový člověk svou mentalitou do kolektivu zapadne, a je to pro spolupráci podstatné. Většinou si sami členové přivedou někoho dalšího.

Jedinečnost jednotlivců zapadá i do charakteristiky jedinečnosti souboru Musica Bohemica. Myslím tím divadelně scénografický projev na pódiu a onu zvláštní schopnost komunikace s publikem. Nejdřív jsem tomu soubor musel učit, ale během doby došlo k uvolnění a brzy všichni začali sami improvizovat. U některých členů se objevily tak nevídané schopnosti, že jsem je předem nemohl ani tušit. Třeba tenor Jiří Březík, šikovný textař a básník, je tak nadaný herec, že mu dávám široký prostor pro uplatnění. Samozřejmě rozsah herectví musím hlídat, aby nebyla překročena úroveň souboru.

Víte po těch letech pro koho převážně hrajete a zpíváte, zda víc pro mládež, studenty nebo starší generaci ctitelů hudby? Řekl bych že je to typ lidí, kteří v sobě mají něco jako vlastenectví a národní zanícení. Mají rádi to, že jsou Češi a čekají od nás jako součást programu i lidovou píseň. V Praze máme své publikum, a to má i své zvyklosti. Rádo se aktivně zapojuje, rádo si s námi zazpívá. Ověřili jsme si to například letos v létě na koncertě v Týnském chrámu během festivalu Pražské hudební slavnosti. Setkáváme se také s posluchači v rámci občanského sdružení Klubu přátel Musica Bohemica, a tak se dozvídáme, jak je naše práce přijímána. Leckdy vyslechneme důležité konkrétní připomínky. Je to pro nás jakési zrcadlo.

Neměli bychom opomenout zmínku o širokém instrumentáři souboru. Jsou to originály, nebo kopie a kdo je vlastně staví? Začalo to už v souboru Chorea Bohemica, kde jsme chtěli oživit zapomenuté lidové nástroje. Niněra, lidová harfa, bicí nástroje, vozembouchem počínaje a bubínky konče, nebo tromba marina neboli trumšajt. Ten jsme si půjčovali z muzea a já chtěl mít svůj. Nebylo kde nástroje koupit a tak jsem si řekl, že je zkusíme vyrobit a pustil jsem se do toho sám.

Mám chalupu v Podkrkonoší a někdo mě tam upozornil na šikovného truhláře, pana Borůvku, a ten se do téhle činnosti brzy přímo zamiloval. Vyrobili jsme spolu asi čtyřicet nástrojů a dopadlo to tak, že jsme uspořádali i několik výstav. Pravda, některé naše pokusy nakonec zanikly, ale většina našla veřejné uplatnění. Vzešla z toho naprostá posedlost. Hledali jsme nejdřív v historických předobrazech, ale jsem člověk tvořivý, a tak mi to nedalo a vymýšlel jsem další nástroje. Třeba virgo (panna), zvláštní dvanáctistrunný drnkací instrument. Vznikl pro jednu jedinou skladbu, uplatněnou v jednom pořadu Laterny magiky. Během doby jsem se ještě zdokonalil. Nejvíc mi šly niněry a harfičky. Dnes jsem si ale už našel profesionála, houslaře Vladimíra Dufka, který mé nápady realizuje. Teď třeba zase nový typ niněry. Postavili jsme společně čtyři, také velice zajímavou chromatickou harfu a několik trumšajtů.

Je něco, čeho si nejvíc ceníte v celé té třicetileté existenci souboru Musica Bohemica? Určitě především domácího publika. Zaměření na českou muziku má nutně největší odezvu doma a je to tak správně. Musím při tom vzpomenout na neuvěřitelné koncerty v době totality, posilující národní vědomí a odpor k poručnictví, na nichž se ve společném zpěvu vytvářela pospolitost myšlenky proti oficiální ideologii. A na vánoční koncerty v Rudolfinu se nedá zapomenout! Hymnický zpěv závěrečné písně Narodil se Kristus pán byl vždycky spontánní a povznášející.

Vaše aktivity ale neskončily u souboru Musica Boemica. Vyvolaly v život festivaly Komorní hudby v Českém Krumlově, Lomnické kulturní léto a daly vznik obnoveným Hořickým pašijovým hrám. Krumlovský desetidenní festival byl realizací mého jihočešství. V příštím roce oslaví už dvacet let svého trvání. Lomnické kulturní léto vzniklo roku 1994 a vzdal jsem jím poctu mému současnému sídlu a častému pobytu v blízkém Rváčově-Černé. Podnět k tomu dala moje další posedlost, snaha o záchranu památek. A tak jsem se pustil do přestavby zříceniny jakési kůlny, z níž vznikl nevysvěcený kostelík, s věžičkou a varhanami, vlastně "kulturní dílna", zhruba pro padesát posluchačů. Objevil se tak důvod ke vzniku dalšího letního festivalu. Komorní koncerty tam probíhají na více místech, v lomnickém divadle, kostele, muzeu a hudební škole, na poutní hoře Tábor a ve Rváčově-Černé.

Hořické pašijové hry jsou zvláštní kapitolou. Hořičtí se rozpomněli na někdejší provozování velikonočních her a rozhodli se je v roce 1993 obnovit. Pro libreto oslovili Jindřicha Pecku a já jsem napsal hudbu. Místní si sami našli režiséra, ušili kostýmy a provozují své hry v krásném přírodním divadle. Musica Bohemica jim nahrála hudbu a zpěvy a celá vesnice jim propůjčuje své umění a zanícení. Hořice na Šumavě jsou poblíž Českého Krumlova a nedaleko Českých Budějovic, a tak se moje festivalové aktivity uzavírají v kruhu v oblasti mých pobytů a osobních vazeb.

Jste muzikantem i organizátorem a dokážete zaměstnat hudbou všechno kolem sebe. Co vaše rodina, je také vtažena do vašich aktivit? Moje žena, hobojistka Gabriela, a dcera Magdalena, houslistka, jsou členkami souboru. Po dva roky v něm hrála i moje dcera z prvního manželství, violistka Jaroslava a první zástup na violoncello zastává syn Jan. Hrajeme ovšem také společně v rodinném souboru Musica viva, doma i veřejně. Náš nedávný koncert byl benefiční, na opravu kostela ve Strašicích blízko Rokycan, a byl tak úspěšný, že po něm ještě dodnes docházejí finanční příspěvky na tuhle dobrou věc.

Ne všechno bývá v životě růžové. Určitě přinášela zvlášť minulá doba, vám i souboru Musica Bohemica, nejednu překážku v životě a práci. Přesto se ptám: žijete spokojeně, vyrovnaně a jste šťastný? Jsem v podstatě šťastný člověk a říkám to rád. Dělám, co jsem vždycky dělat chtěl. Jen musím říct, že leccos v minulosti bylo pro soubory našeho typu mnohem snazší. Je to platba za nové, svobodné myšlení a podnikání a je to tak nutné přijmout.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish
JoomShaper