středa, 9. prosinec 2009

Překvapení ze Švédska

Napsal(a) 

Alan Buribajev Alan Buribajev

Ohlédnutí za turné Norrrköpingského symfonického orchestru po ČR

Mezi 20. a 27. listopadem rozezněl orchestr ze švédského Norrköpingu hned několik českých a moravských koncertních sálů. Uprostřed týdenního turné si SON (Norrköpingský symfonický orchestr) zajel dokonce i do Bratislavy, kde vystoupil v rámci festivalu Bratislavské hudobné slávnosti.

Turné začalo v Ostravě, pokračovalo Zlínem, Hradcem Králové a přes zmíněnou Bratislavu mířilo do Prahy, kde vyvrcholilo dvěma koncerty v abonentní řadě České fialharmonie v Rudolfinu. Švédští symfonikové svým vynikajícím výkonem představili takto část švédské kultury v České republice v závěru švédského předsednictví EU. Celé turné se konalo pod záštitou velvyslankyně Švédského království Catherine von Heidenstam a bylo zároveň i jakousi prezentací a vrcholem její mise u nás.

Kdo Norrköpingské symfoniky slyšel, byl možná velmi překvapen vysokou úrovní orchestru, srovnatelnou s našimi nejlepšími symfonickými tělesy. Domácí orchestry máme příležitost konfrontovat mnohem častěji s těmi středoevropskými, takže toto srovnání bylo nejen zajímavé, ale i vzácné. Navíc mimo Prahu nebývají koncerty zahraničních symfonických orchestrů příliš časté – spíš naopak. I proto byly mimopražské koncerty SON přitažlivé nejen pro místní publikum, ale i samotné hostitele z tuzemských hudebních institucí.

Ani z hlediska repertoáru se u nás severu příliš pozornosti nevěnuje. Severští autoři se hrají až na několik oblíbených Griegových a Sibéliovych opusů velmi sporadicky, a přitom nelze říci, že mezi nimi není co objevovat. SON k nám například přivezl pozoruhodnou Symfonii Singulière švédského skladatele Franze Berwalda, která se za dlouhá desetiletí v Česku hrála pouze jednou (1994 CF. H. Blomsted) a je u nás tudíž vlastně neznámá. S ní dobře kontrastovalo Martinů Concertino pro klavír a orchestr a hudební hody uzavírala impozantní  Symfonie č. 2 Fina Jeana Sibelia. 

Stoupající hvězda Alana Buribajeva

Mladý kazašský dirigent Alan Buribajev potvrdil sérií obdivuhodných výkonů hned několikanásobně pověst stoupající dirigentské hvězdy. SON, jehož je již po tři roky šéfdirigentem, dovedl během všech koncertů českého turné k výkonu, který obecenstvo odměňuje standing ovation. Je velice zajímavé sledovat jeho dirigentskou práci, která se vyznačuje maximální adresností směrem ke každému hráči nebo každé nástrojové skupině.  Buribajev ze svého dirigentského pultíku komunikuje s muzikanty tak výmluvně a přesně, že snad ani není možné nepodlehnout síle jeho osobnosti a nepodat dobrý výkon.

Hráče, ale vlastně i obecenstvo si získá velmi rychle a zdá se, jakoby jeho úmyslem bylo dosáhnout splynutí obojího prostřednictvím hudby -  jakéhosi absolutního naplnění prostorou a času hudbou. Přitom je však dirigentem jasného názoru. Dokázal to ve všech třech interpretovaných dílech. Neznámého Berwalda, tvořícího v době raného romantismu, učinil zajímavým, svižným i lyrickým skladatelem, plným nápadů a optimismu. Byl takový opravdu? Nevíme, ale v Buribajevově podání se s ním nikdo nenudil. O Concertinu Martinů viz dále. Na tomto místě je jen dobré připomenout, že v únoru 2009 premiéroval tento dirigent se stejným orchestrem jeho Symfonické fantazie a právě mimořádný ohlas události vyvolal další volbu Martinů hudby pro toto turné. Závěrečná Sibeliova Symfonie č. 2 pak dala Buribajevovi příležitost dovést svůj orchestr k maximálnímu výkonu. Vyzněla jako obrovský svátek hudby, stupňovaný větu po větě, dávající příležitost vyniknout všem nástrojovým skupinám. Působivá Sibeliovská lyrika dřev a smyčců se proměňovala v osudové tóny žesťů, kterou završilo závěrečné dechberoucí finále. Bouřlivé ovace obecenstva, často ve stoje, si po všech koncertech vyžádaly přídavky, pro něž orchestr vybral další krátké opusy švédských méně známých romantických skladatelů .

K nadšené atmosféře přispěla vždy i dirigentova sympatická komunikace s publikem.

Zejména po posledním koncertě turné v pražském Rudolfinu, který byl logicky součtem všech předchozích zkušeností, si mohl spokojený dirigent říci: Mí Švédové mi rozumějí. Jeho orchestr hrál totiž opravdu skvěle a pražské publikum to náležitě ocenilo.

Buribajevův vynikající výkon byl však jen jednou z více složek, které turné SON učinily jednoznačně úspěšným.   

Hudební politikum

Turné totiž oplývalo mnoha pozoruhodnými aspekty nejen hudebními, ale i kulturně-politickými. Ano, i hudba je politikum. Iniciátoru truné Jaroslavu Šonskému, který stál nejprve za jeho myšlenkou a pak i za realizací tohoto týdenního maratonu, se podařilo spojit mnoho účinků najednou – a to ve správný čas. Hudba zde sloužila poznání a prolnutí české a švédské tradice prostřednictvím švédského orchestru, ale také kazašského dirigenta a brazilské sólistky. A tato mezinárodní konstelace na pódiu měla mimořádně silný účinek.

Závěr švédského předsednictví poutal na orchestr přirozeně větší pozornost. Neznámý Berwald a spojení švédského repertoáru s Martinů, jehož výročí 50 let od úmrtí je letos připomínáno díky mezinárodnímu projektu Martinů Revisited, také nebylo prvoplánové.

Osud nedobrovolného exulanta, ale zejména jeho hudba se dotýká duší nás všech – ať žijeme v Evropě, Ásii nebo Americe. Její sílu dokázali originálně interpretovat nejen dirigent a orchestr, ale především i charismatická klavíristka Patrícia Bretas, která ostatně v Brazílii propaguje českou hudbu. Concertina se zhostila excelentně, s velkým smyslem pro Martinů náročné frázování a s hlubokým prožitkem. Zejména poslední koncert v Rudolfinu byl díky jejímu podání lyrické a meditativní 2. věty nezapomenutelný.

Franz Berwald?

Jeho symfonii Singulière u nás poznal jen úzký kruh návštěvníků v Divadle Hudby, kde byl někdy v roce 1972 uspořádán večer poslechu hudby Franze Berwalda z gramofonových nahrávek. Propagovala ji zde tehdejší velvyslankyně Agda Rössel, jinak velice silná osobnost v tehdejší švédské diplomacii, jedna z prvních velvyslankyní – žen a předtím vůbec první velvyslankyně v OSN. Symfonie se však v Praze nikdy nehrála, až nyní, během turné SON, kdy ji svojí autoritou a podporou zaštítila další švédská velvyslankyně milující hudbu, Catherine von Heidenstam.

Díky volbě přídavků znají nyní Češi i další švédské oblíbené skladby – například jásavou Slavnostní předehru Hugo Alfvéna hranou při příležitostech udílení Nobelových cen nebo romantickou Letní píseň Wilhelma Petersona – Bergera, která je symbolem letního slunovratu a Švédové ji považují za svoji „národní“ melodii.

Ano, i hudba je politikum, zaznělo již výše. A proto patří dík Jaroslavu Šonskému, manažeru turné (jinak též vynikajícímu houslistovi), v jehož mysli se pospojovaly všechny tyto ieály,

které pak dokázal proměnit v týdenní sérii koncertů s mimořádným podtextem.

Co víc dodat? Že je škoda, když na takto zajímavě koncipovaný a dostatečně předem avizovaný program v Praze nepřišel žádný z hudebních kritiků našich hlavních médií.

Budiž toto zpravodajství z pera novinářky, přihlížející téměř dvouletým přípravám turné, alespoň jistou satisfakcí všem, kdo se na jeho úspěchu podíleli.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish