čtvrtek, 4. květen 2017

Polina Osetinskaja: Cesta zázračného dítěte k dospělosti

Napsal(a) 

Polina Osetinskaja Polina Osetinskaja

Klavíristka Polina Osetinskaja je české hudební veřejnosti prakticky neznámá. V Rusku však skloňují její jméno jedním dechem spolu s takovými hudebníky, jako jsou Maxim Vengerov, Vadim Repin nebo Jevgenij Kisin. Kdysi zázračné dítě řízené despotickou rukou otcovou, dnes vyzrálá a vyrovnaná osobnost v uměleckém i obecném slova smyslu, koncertující po celém světě, třebas ne s takovou okázalou publicitou jako její zmínění kolegové. Na začátku května (4. a 5. 5.) se představí v brněnském Besedním domě, kde spolu s Filharmonií Brno a pod taktovkou venezuelského dirigenta Ilyiche Rivase uvede v rámci jednoho programu Klavírní koncert č. 5 f moll BWV 1056 Johanna Sebastiana Bacha a Koncert pro klavír a smyčce Alfreda Schnittkeho.

Před devíti lety vzbudila pozornost vaše memoárová kniha Sbohem, smutku. Není obvyklé, aby paměti psali lidé v nějakých třiceti letech. Proč jste se rozhodla bilancovat svůj život tak brzy? Prvotním impulsem byla objednávka. Moji přátelé z knižního vydavatelství mě dlouho přemlouvali, abych knihu napsala. Všichni pak na mě tlačili ze všech stran… Nepatřím k lidem, kteří umí říct „ne“, zvlášť v situacích, kdy nemám moc času na rozmyšlenou. Tak se stalo, že jsem kývla, usoudila jsem, že by mohlo mít smysl takovou knihu vydat. Nakonec se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. Kniha přišla ve správnou dobu a vyřešila mnoho věcí v mém životě.

Proč tedy „Sbohem, smutku“? Můžete českým čtenářům alespoň stručně nastínit, co se událo za těch přibližně třicet let popsaných v knize? V útlém dětství jsem se stala takzvaným zázračným dítětem, na čemž pracoval můj otec. V té době – v éře perestrojky – byli v Sovětském svazu v hudební oblasti jako zázračné děti oficiálně uznáni čtyři hudebníci – Žeňa Kisin, Vadik Repin, Maxim Vengerov a já. Byla jsem tedy jediná dívka mezi třemi chlapci a navíc nejmladší. Naše osudy se odvíjely různě. Oni měli profesionální pedagogy, zatímco mě učil otec, který mi zároveň dělal i manažera. Pak jsme jednoho dne vyrostli, přestali jsme být zázračnými dětmi a stali se z nás dospělí. K tomuto okamžiku oni odjeli do zahraničí, zatímco já zůstala. Utekla jsem před otcem z domu, z Moskvy, a přestěhovala se do Petrohradu, kde jsem se dostala ke skvělé pedagožce Marině Volfové a pod jejím vedením jsem studovala. Což ve skutečnosti znamenalo, že jsem se u ní nejen učila, ale hlavně přeučovala špatné návyky. Můj život byl jakoby zase na začátku. Proto ho dělím na dvě fáze: první probíhala do mého odchodu z domu, druhá – po něm.

Co tenkrát obnášelo být v Rusku zázračným dítětem? Nekonečné rozhovory s žurnalisty, natáčení pro televizi… Byla to hysterie, připadala jsem si jak v cirkusu. Neustálý tlak a tendence porovnávat jednoho s druhým. Říkali mi třeba: Žeňa Kisin hraje ten a ten koncert, umíš ho už také?

Jste s vašimi zmíněnými kolegy dodnes v uměleckém kontaktu? Ano, například s Maximem Vengerovem jsme spolu nedávno vystoupili v Moskvě a na příští rok plánujeme velké společné turné. Žeňa Kisin přijede na mé pozvání letos v prosinci do Petrohradu, kde bude hrát na dobročinném koncertě, na jehož organizaci se podílím…

Polina Osetinskaja Polina Osetinskaja

Ve své knize popisujete otcovy despotické praktiky, jimiž ovládal váš hudební vývoj (i osobní život), navíc je zjevné, že nejspíš přeceňoval své pedagogické schopnosti. Pokládáte ho s odstupem doby za svého skutečného učitele, nebo byste toto označení přiřkla až Marině Volfové? Nemá smysl popírat samozřejmou věc – otec byl mým učitelem. Přišlo to s věkem. Člověk prochází několika stadii, co se jeho postojů týče: zlobou, odmítáním a přijmutím. Já už jsem se dostala do stadia přijmutí. Otec mě zplodil, vychoval, přivedl k hudbě a udělal hodně pro to, aby se ze mě stala hudebnice. Kdo ví, jak by vypadal můj život, kdyby otec nebyl tak umíněný. Byla bych dnes hudebnicí? Těžko říct. Pokládám ho tedy za jednoho ze svých učitelů.

Jedním z důsledků neprofesionálního pedagogického vedení vašeho otce byly výtky kritiků, že neinterpretujete klasiku správně. Slýcháte podobné výtky i dnes? Jako dítě jsem vynechávala noty nebo jsem hrála některé z nich špatně, proto ty výtky byly časté. Teď už se takové výtky na mou adresu neobjevují. Když mě chtějí kritizovat, tvrdí, že v mé hře je příliš mnoho osobního. Ale to je zákonité. Jako hudebník, který žije svůj vlastní život, vkládám do svého projevu osobní vhled.

V současné době je běžné, že kariéru mladých sólistů startují vítězství v soutěžích a následné kontrakty s agenturami, které pak pracují na „výrobě“ hvězd. Vy jste s jedinou výjimkou soutěže ignorovala, šla jste si cestou vnitřní i vnější svobody – alespoň takového dojmu jsem nabyl při pročítání materiálů o vás… Je to tak? Šla jsem touto cestou, protože jinou bych se ani vydat nemohla. Nezajímá mě svět showbyznysu, ve který se teď klasická hudba do značné míry proměnila. Využívají se mladé, osmnácti-, devatenáctileté hvězdy, které mají hodně fyzických sil a hrají přibližně stejně nahlas a stejně rychle. Přílišná individualita je na překážku, protože osobností se může stát jen jeden, dva – ostatní jsou si podobní. Je šílené, jak agentury nakládají s mnohými laureáty, vysílají je do světa, dokud si všichni pamatují jejich tváře, a tito se pak proměňují v roztrhaný hadr: nemají možnost růstu, nemohou se zdokonalovat, odpočívat, žít svůj vlastní život. Jsou to stroje, které jsou pak odhozeny, a jejich místa zaujímají nové a nové mladé oběti. Tento systém mi je na hony vzdálený. Pominu-li otce v dětství, nikdy jsem neměla manažera, který by mi diktoval, co mám dělat. Jednou jsem přišla do styku s agenty, od nichž jsem se dozvěděla, že už jsem stará a že by mě bylo těžké prodávat. Prý by možná pomohlo, kdybych se oblékala vyzývavěji. Nechápu a odmítám přijmout fakt, že by se prodej vstupenek na mé koncerty měl odvíjet od mého oblečení. Nezajímá mě publikum, které by přišlo na můj koncert, aby se dívalo na má obnažená stehna. Chci vnímavé a chápavé publikum, které je připraveno komunikovat seriózně. Takové bylo třeba právě dnes na koncertě v Permu (stěžejní část rozhovoru vznikla po Skypu v pozdních večerních hodinách po zmíněném koncertě, který se uskutečnil na konci března – pozn. aut.). Hrála jsem Scarlattiho a Bacha, prakticky ve tmě, hudba byla tichá, pomalá, jako dělaná pro rozhovor s Bohem a se sebou samým na závažná témata, o nichž v šílenství současného světa, kdy máme málo času a hodně povinností, nestíháme promluvit…

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2017 (koupit)

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.